Mnohostrannost irské prózy

V roce 2010 UNESCO vyhlásilo hlavní město Irské republiky, Dublin, Městem literatury. Rozhodnutí reflektovalo bohatou literární tradici nejen tohoto města, ale i celé země. Množství děl, kterým irští autoři přispěli a přispívají do fondu světové literatury, se vzhledem k rozloze irského ostrova a počtu jeho obyvatel zdá být takřka neuvěřitelné – za neobvyklým úkazem se ale možná ukrývá hlavně to, co si lidé pod pojmem irská literatura vůbec představují a které autory za irské považují. Pro pochopení celkového kontextu je nutné zvážit, o kom a pro koho byla díla psána, podmínky čehož značně ovlivnil nejen rozvoj tisku a následná větší dostupnost děl, ale také vzrůstající zájem o teoretizaci prozaické tvorby, který vedl až ke vzniku samostatného vědního oboru. Měnilo se také pochopitelně postavení a role spisovatele ve vztahu ke čtenáři. Pojmová reflexe oblasti, jež se nazývá irskou literaturou, tak může být poměrně problematickou záležitostí – ať už se jedná o názvosloví v rámci literární teorie, pojmenování studijních oborů na univerzitách či o to, kam zařadit tvorbu autorů ze Severního Irska.

Irsky, nebo anglicky?

Dalo by se předpokládat, že „irská literatura“ zahrnuje pouze tvorbu v irštině, což je celkem přirozená asociace. Přestože však starší literární díla byla psána irsky (v jazyce, který se po řečtině a latině může chlubit třetí nejstarší literaturou v Evropě), v 19. století došlo vlivem politických a ekonomických podmínek k úpadku irštiny a úředním jazykem i hlavním jazykem uměleckého vyjadřování se stala angličtina. Irština měla nicméně i nadále velký vliv na vývoj literatury v angličtině, především na poezii. Oba jazyky se tak navzájem ovlivňovaly, což mělo za následek vznik specifického dialektu – hiberno-angličtiny. Anglicky psaná díla bývají mnohdy známější, což dokládá například proslulost tvorby prozaika Jamese Joyce (1882–1941), dramatika a básníka Oscara Wildea (1854–1900) či některého z irských držitelů Nobelovy ceny za literaturu: Williama Butlera Yeatse (1865–1939), George Bernarda Shawa (1856–1950), Samuela Becketta (1906–1989) či Seamuse Heaneyho (nar. 1939). Právě proto, že někteří irští autoři psali svá díla převážně anglicky – včetně již zmiňovaného Oscara Wildea či autora Draculy, Abrahama Stokera (1847–1912) – bývali občas v minulosti automaticky řazeni k autorům britského původu. Literární vztahy mezi Anglií a Irskem odrážely širší kulturní a politické vazby, jež ukazují, že na Irsko bylo v minulosti nahlíženo buď jako na provincii obývanou lidmi odlišné rasy a náboženského vyznání, nebo jako na sesterský ostrov, jehož teoretické rovnoprávnosti neodpovídala každodenní praxe. Optika irská se pochopitelně značně lišila: co Britové chápali jako provincii, viděli Irové jako samostatný národ odmítající kolonizaci. Nicméně díky postupnému rozvoji kulturních studií, která konkretizovala původ autorů a jejich děl, se podařilo řadu mylných informací v historii obou literatur odstranit.

Při pohledu do různých přehledů dějin irské literatury se může zdát, že načrtnout přesný časový rámec jejího vývoje je poměrně nesnadné. Přestože byly středověké epické básně psány prózou, považuje mnoho lidí za počátek irské prozaické tvorby až díla autora Gulliverových cest, Jonathana Swifta (1667–1745), či autora románu Vikář wakefieldský, Olivera Goldsmitha (1730–1774). Za výchozí bod, od něhož můžeme sledovat rozvoj irského románu, pak literární dějepisci považují odlišná data: Norman Vance například zmiňuje 17. století, Norman Jeffares počátek století osmnáctého, Seamus Deane uvádí rok, kdy se konala bitva mezi katolickým panovníkem Jakubem II. a Vilémem III. Oranžským na řece Boyne (1690), a James Calahan začíná svůj přehled spisovatelkou Marií Edgeworthovou (1768–1849), jež se narodila v Anglii, kde žila do svých patnácti let a kde trávila mnoho času i po svém přesídlení do Irska. Její první (regionální) román Zámek Rackrent (Castle Rackrent, 1800) je považován za průkopnické dílo irské národní tvorby.

Jak vidno, co se týče irských studií – včetně literatury –, je k tomu, co je předkládáno jako neklamný fakt, často nutné přistupovat s určitou dávkou opatrnosti. Celkem bezpečně ale můžeme za hlavní žánry irské prozaické tvorby označit národní pověsti, díla zachycující život šlechty na panských sídlech nebo gotický román, který se pokládá za předchůdce moderního hororu. Stejně tak lze říci, že hlavními tématy takovýchto děl jsou především dějiny irského národa (na něž jedni nahlížejí pozitivně a druzí jako na noční můru), život ve městě (často ve srovnání s životem na venkově), nepokoje (spojené s bojem za nezávislost a občanskou válkou ve dvacátých letech či ty pozdější severoirské) a v neposlední řadě i postavení a úděl žen v patriarchální společnosti.

Keltský tygr

Vývoj prozaické tvorby pak můžeme rozdělit zhruba do následujících období. Mezi lety 1665 a 1800 zachycovaly romány rozvíjející se irské národní uvědomění, obzvláště po již zmiňované bitvě u Boyne. V letech 1800 až 1891 tvorba reflektuje narůstající očekávání katolické střední třídy, jež usilovala o změnu své situace. Mnoholičnost a rozvoj prozaické tvorby v letech 1891–1922 odpovídá tomu, jak usilovně se irský národ snažil najít vyhovující způsob svého zpodobnění. Po boji za nezávislost následovala éra touhy po stabilitě, a to ve všech sférách života země, i v té kulturní. V letech 1940 až 1960 pak nabývalo na důležitosti společenské postavení spisovatelů a mnozí autoři podstatnou měrou ovlivňovali veřejný život. Následovalo období modernizace (včetně literatury), avšak nutnost vypořádat se s minulostí zůstala i nadále jedním z hlavních témat. Navíc bylo také nezbytné reagovat na ozbrojené „nepokoje“, které v roce 1969 propukly v Severním Irsku. Osmdesátá léta, následovaná obdobím prosperity (takzvané období Keltského tygra), náhlé změny vedoucí k ekonomické krizi a současný kulturně-politický vývoj nabízejí mnoho podnětů k literárnímu zpracování.

Hledání žánru

Přestože je nesporné, že se novodobá irská próza může pochlubit bohatou tradicí, způsob, jakým na ni v minulosti mnozí nahlíželi, zapříčinil, že ve srovnání s popularizací poezie zaujímala pouze okrajovou pozici. Někteří dokonce nabyli mylné představy, že irský román snad ani neexistoval či byl pouhou imitací toho, jak by skutečný román vypadat měl (což konečně v některých případech nebylo daleko od pravdy, protože v Irsku během rozvoje literárních tradic určitou dobu panoval názor, že by vývoj tamní románové tvorby měl probíhat podle anglického vzoru). Románová tvorba byla záměrně opomíjena i některými autory, kteří věřili, že romány jsou prostředkem reflektujícím společnost, jež už má bouřlivá stadia vývoje za sebou, a nelze ji proto využít k vyobrazení té, která se teprve vymezuje – což byl právě irský případ. Přílišný zájem o to, zda literární texty zobrazovaly společenský vývoj realisticky, způsobil, že se jen malé množství lidí zabývalo hodnocením kvality a možnostmi rozvoje irské románové tvorby jako takové.

Je také pravděpodobné, že menší zájem o román byl způsoben tím, jaké literární prostředky si pro prosazování svých cílů zvolilo irské literární obrození. Zaměřilo se totiž na využití možností irské poezie a také bezprostředního působení divadelních her na diváky. Román se oproti tomu pro svůj „nedostatek elegance“ nezdál být vhodným prostředkem pro zachycení povznesených irských národních hodnot, které se obrození snažilo prezentovat. Následně proto byla ve čtyřicátých a padesátých letech 20. století za literární formu „vhodnější“ pro zachycení rozvíjející se kultury a národního povědomí v Irsku považována povídka (i díky jejímu úzkému vztahu s bohatou tradicí irské lidové slovesnosti). Opravdového vrcholu žánr dosáhl v dílech Daniela Corkeryho (1878–1964) a jeho žáků Franka O’Connora (1903–1966) a Seána O’Faolaina (1900–1991). Výbor z nejlepších povídek irských autorů je českým čtenářům k dispozici v knize Ni králi, ni císaři (1965).

Negativní pohled na román nicméně začal postupně slábnout a stejně jako se nyní tato forma těší oblibě veřejnosti i odborníků, je i jeho irské odnoži věnována stále větší pozornost. Bez ohledu na změny v přístupu k žánru byly však předchozí domněnky o jeho neexistenci či nekvalitnosti poměrně krátkozraké. Právě irským spisovatelům vděčíme za světově uznávané literární kousky, ať již se jedná o díla autorů dávné minulosti, včetně románu Život a názory blahorodého pana Tristrama Shandyho Laurence Sterna (1713–1768), či těch současných, jako je například Anne Enrightová (nar. 1962). Tito a mnozí další dokázali, jak bohatá a rozsáhlá irská próza byla a může být.

Různořečí irské identity

Vícevýznamovost a nesčetné možnosti románu jsou totiž vhodným prostředkem pro reflektování proměnlivosti irské identity, ať už ji autoři zachycují v irštině či angličtině. Jedním ze stereotypů o irském románu, a společnosti vůbec, je tvrzení, že se neustále ohlíží do historie. Je sice pravda, že mnohá díla zachycují minulost, často je tomu tak ale ve spojitosti s přítomností či budoucností. Důvodem může být, že i když se autoři snaží o zachycení současnosti, je pro ně nesnadné vymanit se z vlivu tradic. Jelikož se irská identita neustále pohybuje mezi tradicemi na jedné straně a modernitou na straně druhé (tento názor vznikl vlivem přesvědčení, že Irsko prochází neustálou přeměnou, kdy se nové nepřetržitě rodí, ale staré je současně neustále na odchodu), román se zdá být vhodnou formou, jejímž prostřednictvím je možné zachytit její rozmanitost, četné rozpory a odlišnosti. Může jít například o obtížné vztahy původních obyvatel k těm anglo-irským (tento termín původně označoval anglikánské protestanty anglického původu žijící v Irsku a díla autorů této kultury; lze ho považovat za anachronický, až problematický, stejně jako „irská literatura“), aristokracie k rolníkům či katolíků k protestantům. V souvislosti s globalizací se v irských románech stále častěji rozebírá také kvalita vztahu Irska k dalším evropským zemím, Spojeným státům a ostatním zemím světa.

Na stránkách irských románů se opakovaně řešily a řeší otázky identity (a to nejen té národní). Je proto zajímavé sledovat, jak se v jednotlivých dílech s postupem času odrážely snahy zobrazit profilování irského národa: od usilování o obrodu Irska skrze venkovskou idylu přes díla, která se snažila takovéto stereotypní představy vyvrátit, po příběhy zaměřující se výhradně na pokrokový život ve městech. Jelikož bylo na Iry dlouhou dobu nahlíženo pod vlivem zažitého stereotypu „žvanivých opilců“, spatřovali v získání nezávislosti i možnost vydobýt si národní hrdost a vážené postavení. V průběhu 19. století proto mnozí autoři usilovali o nápravu národní pověsti, hlavně pak u anglických čtenářů. Snahy byly v některých případech ovšem až přehnané: Maria Edgeworthová opatřila například svůj román Zámek Rackrent přemírou poznámek v obavě, aby britští čtenáři její text pochopili.

V průběhu 18. a na počátku 19. století reflektovaly irské romány britské koloniální snahy o navýšení zisku a rozvoj země, od poloviny 19. století však gotický román zprostředkovával důkazy o následcích tohoto zkrachovalého snažení. Mapoval nejen narůstající obavy anglo-irské populace z ohrožení své společenské pozice, ale zachycoval i nedostatky vrstvy obyvatel, které měly na dané situaci podíl. Tato tematika se pak přenesla i do 20. století, zejména v románech z prostředí panských sídel. V angličtině jsou tyto romány označovány dnes již klasickým termínem „Big House“, který se vztahuje k honosným sídlům šlechty, jejímiž osudy se díla zabývají. Uznávanými autorkami tradiční podoby žánru byly například Elizabeth Bowenová (1899–1973) a Molly Keanová (1905–1996), které uplatňovaly především tradiční přístup, zástupcem experimentální odnože je třeba současný spisovatel Aidana Higginse (nar. 1927) s románem o úpadku honosného sídla Langrishe (Langrishe, Go Down, 1966; Padni, Langrishe).

Do 19. století pocházela převážná většina románů od autorů anglo-irského původu, kteří mají dnes hlavní zásluhu v označování tohoto století za zlatý věk literatury v anglickém jazyce. Ovšem díky postupným změnám v rozložení moci, které se odrážely i v kultuře, byl od tohoto století patrný nárůst děl autorů irských. Se vznikem Svobodného irského státu a později založením Irské republiky přibylo též spisovatelů pocházejících z nižších společenských vrstev, kteří se věnovali popisu krušných životních podmínek nižší střední vrstvy a drobných farmářů, například John Weldon (1890–1963) alias Brinsley MacNamara. Pro ně byl román prostředkem vyjádření snahy o dosažení moci a nového politického postavení, což se často projevovalo notnou přímočarostí.

Řada protestantských autorů přistupovala naopak k románu s velikou obezřetností, mnohým z nich se tato forma zdála nekultivovaná a román navíc předpokládá vždy určitý „vhled do soukromí“, což tehdejší protestanti chápali spíš jako projev slabosti než jako prostředek k získání (politické) moci.

Historie jako téma

Irská historie skýtá množství ožehavých témat, pro jejichž líčení představoval ideální prostředí historický román, nabývající na významu od 19. století. Literární vyobrazení událostí bylo ovšem často komplikované: nejen z hlediska autorova přístupu k předkládaným údajům a jejich správnosti, ale také kvůli pocitu autora, že je nutné čtenáře nejdříve seznámit s obsáhlou historií Irska, protože jedině tak mohou pochopit příběh, který následuje. Mnozí autoři pak díky svému uchvácení historií ztráceli zájem o tvůrčí psaní a přistupovali k literatuře spíše z antropologického hlediska. Mimo celospolečenskou dějinnou perspektivu se v irském kontextu hojně vyskytuje téma osobního vývoje jednotlivce a (potenciální krize) jeho identity ve formě bildungsromanu, v němž je ale hrdina často nucen podstatným způsobem reflektovat i identitu národní. Žánr zachycující průběh dospívání, jež zahrnuje i sexuální zralost, přináší svědectví i o tom, jak velký vliv v Irsku na rozvoj osobnosti mělo (a do jisté míry stále má) katolické náboženství.

Jako je díky bohatosti a rozličnosti nesnadné snažit se ve stručnosti kategorizovat současnou irskou prozaickou tvorbu v angličtině, tak je tomu i s díly autorů píšících irsky, přinejmenším s tvorbou nejproduktivnějšího z nich, Cathala Ó Sándaira (1922–1996). Ó Sándair napsal přes sto románů, především westernových, ale kromě románů z Divokého západu se věnoval třeba i detektivkám (je duchovním otcem nejslavnějšího irsky mluvícího detektiva, Réicse Carlóa). Současná irská beletrie pokračuje v tradici rozmanitosti, nejen stylem, ale stejnou měrou tematikou, na niž se zaměřuje. Stále větší oblibě se těší drsné detektivní romány nebo naopak milostné příběhy. Přestože je těžké posoudit, kteří ze současných autorů obstojí ve zkoušce kvality časem, někteří již nyní dosahují celosvětového uznání. O tom svědčí nedávné udělení literární ceny Man Booker Prize dvěma irským autorům – Johnu Banvilleovi (v roce 2005) a Anne Enrightové (v roce 2007).

Autorka studuje irská studia na Trinity College v Dublinu.