V malbě Jiřího Petrboka(nar. 1962) dochází k vizuálně velmi silnému jevu: přímému prolínání imaginace a předmětných forem. Výslednou podobu figur modeluje obrazotvornost. Lidské postavy jsou autorovi především podivným vytěsněným elementem, který se, vyhozen oknem, vrací dveřmi. Jsou to fantómy povstávající z šedé zóny podvědomí, spíše něco nežli někdo. Automaty, nositelé děsivých vlastností, které někoho připomínají, na něco odkazují, zpravidla na nějaké objektivní fyzické obtíže – s pohybem, s dýcháním, s viděním, obecně s orientací. Tělo se roztápí, hoří, je naleptáváno, teče a odtéká někam pryč. Mizí. Takto nastavený klaustrofobní akt zlehčuje Petrbok vytříbeným situačním humorem, založeným na pohybové neobratnosti jednatelů nebo trapnosti nenadálých setkání „něčeho s něčím“.
Poslední obrazový soubor nazval Duhová (2009). Nikoli barva, nýbrž barevné spektrum, skladba všech barev ve světle; navíc „duhová“ jako taková vlastně neexistuje. Duha je významově a interpretačně velmi zatížena: může být notoricky známým ikonografickým atributem smíření mezi stvořitelem a člověkem stejně jako nadužívaným schématem pro „pestrou nabídku“ čehokoliv ve světě obchodu s čímkoli, symbolem ekologických aktivit nebo například značkou pro homosexuální hnutí. Věřící divák si ji může vykládat jinak než ateista. Jiří Petrbok přichází opět s bezprostřední, ironicky podbarvenou revizí malířských výrazových prostředků navázaných na konvenční významové konotace (předcházející cyklus z roku 2008 se nazýval Červená). Duhovou autor zároveň vstupuje do nové malířské fáze: začíná objevovat dosud neznámá, nečekaná spojení. Otevírá dveře do dalšího laboratorního prostoru, kde jsou vědomě dána jistá koncepční omezení a pravidla nastavená tak (spektrum duhy), aby musel opět řešit základní vztahy i výstavbu obrazové plochy a nemohl se pouze spoléhat na vlastní nabyté zkušenosti a dovednosti.
Nový cyklus je plný snové reality, zdánlivého stoupání k výšinám, reklamy na vysněný ráj, ve kterém ovšem fakticky vítězí spotřeba, bezohlednost a životní recyklace. Petrbok se tu dostává do zatím nejvyhraněnější kritické pozice vůči současné společnosti, aniž by opustil fundamentální výrazové prostředky ryzího malířství.
Mediální realita, reklama, marketing, to jsou mocné prostředky dneška. Po ideálech jako by zůstávaly pouze barevné obrázky, do kterých sehrané týmy balí zboží určené k prodeji – domy, zahrady, nábytek, domácí spotřebiče, auta, hračky, ale i naděje na zdravotní a fyzickou dokonalost, věčné mládí, sexuální připravenost, zabezpečený důchod a krásnou, vysněnou smrt. Je to smíření se stavem věcí? Jak se to vezme.
Je i není.