Vizte sérii neduhů, jimiž trpí noviny čtyři sta let poté, co byly vynalezeny.
Podle nejnovějších studií Rudolfa Stöbera ze Svobodné univerzity v Berlíně vyšly nejstarší noviny (jako týdeník) roku 1605 ve Štrasburku. Město bylo tehdy velkou křižovatkou důležitých obchodních cest, a tak měly noviny s názvem Relation vydavatele Johanna Carola podobně jako od roku 1609 noviny Aviso ve Wolfenbüttelu (dnešním Hamburku) vydavatele Julia Adolpha von Söhneho šanci najít čtenáře. Přinášely totiž seznamy zboží v přístavních skladech, zprávy a černou kroniku: informace o tom, jak jsou bezpečné cesty, kde se nejvíc přepadá atd.
Současné tištěné noviny a newsmagazíny už ale vyprávějí jen příběhy. Připomeňme větu pánů Carla Bernteina a Boba Woodwarda z The Washington Post, kterou pronesli na jedné z tiskových konferencí po aféře Watergate, když se jich novináři ptali, jestli chtěli donutit k demisi prezidenta USA Richarda Nixona: „Nás politici nezajímají, nás zajímá příběh!“
Mediální vědci jsou ale jiného názoru a tvrdí, že prestižní žurnalistika plní tři základní funkce: informuje o aktuálních událostech, kontroluje mocné a těm, kteří mlčí, dodává odvahu promluvit. Všechny tyto tři úkoly naplňovala média i ve zmíněné aféře Watergate v roce 1972 právě tak jako ve známé Spiegel-aféře z roku 1962. Obě tyto události učinily z médií v druhé půlce minulého století čtvrtou mocnost po moci ústavodárné, výkonné a soudní, jak o tom již hovořila liberální tisková teorie z 19. století.
Otázka, kterou si kladou mediální analytici na začátku 21. století (třeba Jens Bergman z magazínu brand eins a profesor Bernhard Pörksen z Pennsylvania State University se svými žáky v knize Mediální lidé), zní: Platí předešlé zjištění v době, kdy veškerá média skutečnost inscenují?
Dojení kamenů
Roger Willemsen, výsostný intelektuál, který v televizích vyzpovídal víc než dva tisíce lidí, odpověděl na otázku, zda televize přenáší skutečnost, takto: „Skutečnosti, včetně opravdových slz, najdete v televizi už jen jako stopový prvek, a to pouze v překvapivých okamžicích. Jako interviewer koresponduji jen s takovým obrazem, který mi předvádí partner: se sebeobrazem, s nímž je ochoten jít na veřejnost. Prorazit takový obraz u profesionála je asi stejná práce jako se pokusit podojit kameny.“
Vědci dodávají, že otevřít nějakou osobnost jen možné jen v okamžiku, kde by nějak selhala, nebo když je mimořádně ošklivá, impotentní či stará, jenže takové okamžiky diváka nezajímají. Divák chce být součástí úspěšného rauše, chce „žít“ na chvíli náhradní život.
Zatímco slavná šedesátá a sedmdesátá léta byla poznamenána veřejnoprávními médii, která plnila vzdělávací funkci a vysílala hodinové rozhovory třeba s Hannah Arendtovou nebo Golo Mannem (vedli je s nimi novináři jako Günter Gauss a Guido Knopp) či filmy od Felliniho a Bergmana, od osmdesátých let se tento sen o televizi s vysokým kulturním niveau zcela rozplynul a ona sama se zaměřila na mediální inscenaci, počínaje mistrovstvím světa ve fotbale přes celostátní volby až po rozhovor s politikem, jenž si předepíše, z které strany ho má kamera zabírat a jak vysoký má mít pod nohama sokl, aby nebyl menší než moderátor.
V televizi, říká Willemsen, už dávno nejde o obsahy, ale pouze o sledovanost. A my můžeme dodat, že tomuto trendu, který do veřejného prostoru přinesla v Evropě v osmdesátých letech komerční elektronická média, se postupně začala přizpůsobovat i veřejnoprávní média a později dokonce i tisk, pro nějž se stal důležitější náklad než obsah. Proto je možné se na prvních stránkách novin (které se vydávají za seriózní) i u nás dočíst o nafukovací podprsence (Právo) nebo vidět titulek Hrála v Ať žijí duchové. Zemřela v Mnichově. (MF Dnes 7. 2. 2009).
Mlčící, promluvte!
Mediální vědci upozorňují, že z takového propadu se budou média těžko léčit, a to platí zejména pro země, kde byly těžce poškozeny elity, jako je tomu z historických důvodů u nás. Jak může vůbec v takovém „nulovém“ médiu, kterým se stala televize, někdo intelektuálně poctivý pracovat a něco tam ovlivnit? Willemsen na obdobnou otázku svých studentů odpovídá: „Za prvé tam již nepracuji a za druhé, do televize jsem nastoupil v době, kdy jsem sám doma vůbec televizi neměl. To bylo v roce 1991 a tehdy tam ještě seděli lidé, kteří měli zájem produkovat nezvyklé a důležité pořady. Dnes už skoro v žádné televizi intelektuála nepotkáte, anebo zcela výjimečně, protože intelektualita znamená koncentraci na něco zvláštního. Dnešní bavič má opačný úkol: říci větu, na kterou většina zakřičí ANO.“
Intelektuál nikdy nepotřebuje masový úspěch, ten ho nezajímá. Vzrušuje ho naopak objevování zasutých významů slov, nových kontextů, odvrácené strany událostí, čili mnohem subtilnější problémy, které však pro zdraví společnosti a atmosféry ve veřejném prostoru mají zásadní význam, protože odhalují podstatu a podněcují mlčící, aby promluvili.
Kromě výše zmíněných trendů bohužel v médiích, zvlášť ve střední Evropě, v poslední době vládne ještě jeden zlozvyk, který brání využívání jejich potenciálu. Pořady i moderátoři se často mění, ač právě tato profese je založena na dlouholeté zkušenosti. Novinář by měl být volen čtenáři či posluchači na doživotí a tím se lišit od politiků, kteří bývají ve funkcích maximálně dvě volební období.
A pak je tu ještě problém vynucené stručnosti. Jsou-li média, včetně tohoto časopisu, nastavená tak, že i na takto závažné téma dostanu prostor jen do výše 5000 znaků a jiná média takovéto téma ani nezajímá, otevírá se velký prostor pro manipulaci s občany. Teď ale už musím končit, protože počítač ukazuje, že jsem uvedený rozsah překročil.
Autor je novinář a spisovatel.