Rozpaky literární historiografie

V knize O psaní dějin. Teoretické a metodologické problémy literární historiografie, která vznikla na základě stejnojmenného kolokvia pořádaného Ústavem pro českou literaturu AV ČR, se autoři třinácti studií vyrovnávají s postmoderní tezí o konci dějin. Pokoušejí se též formulovat nové metodologické postupy při koncipování dějin literatury a definovat základní problémy při konfrontaci historického faktu s jeho literárním zpracováním.

Publikaci editoři rozčlenili do čtyř tematických částí: od určení metodologie literární historie postupují příspěvky k pojmenování vztahu narativních teorií a forem, jimiž je historický fakt tvarován. Práce posledních dvou oddílů sledují historiografii jednak v jejích proměnách a modifikacích, a současně se zpětným pohledem obracejí ke starším pojetím literární historie v kontextu české kultury. Tyto tematické okruhy jsou však spíše orientačními rámci, jednotlivé příspěvky je často překračují, zejména pokud se nabízí zaplnit místo sumarizací starších koncepcí a jejich interpretováním.

Rozbíhavé dějiny a já

Podstatná část studií – Petr Čornej: Věčný problém: jak psát dějiny?; Dobromir Grigorov: Proč (a jak) si literární historie vyhledává portrét čtenáře; Jan Randák: Historiografie jako umění?; Milan Kreuzzieger: Dějiny běží o život – potvrzuje logickou premisu o objektivní nepoznatelnosti historického faktu. Touto noetickou skepsí směřuje k formulování historie jako individuální interpretace interpretací, což jiným způsobem definoval již antický agnosticismus: neuniká jen předmět historického zkoumání, ale rozpadá se i pojetí čtenáře, právě tak jako se neudržitelnými jeví metanarativní příběhy, na nichž stavěla starší historická věda. Autoři těchto příspěvků však nevyslovují nic nového a spíše potvrzují metodologickou i myšlenkovou bezradnost literární historiografie, kterou naznačili v úvodní stati editoři. Východisko na první pohled nabízí práce Selhání narativu aneb jak (ne)napsat dějiny teorie vyprávění Alice Jedličkové. Ta polemizuje s pozitivistickou představou objektivně uchopitelného a analyzovatelného celku a na místo jednotných dějin klade množinu dějin, „román o několika dějových liniích“. V této myšlenkové linii kráčí zřejmě i Kreuzzieger, jenž navrhuje „rozpracovat interdisciplinární diskurz v interkulturní a transkulturní přístupy“. Zde ovšem vstupuje spolu s rozvolněním tradičních historických schémat a metapříběhů rozklad společenských a kulturních horizontů, v jejichž rámci představoval jednotící historický pohled identifikační sílu, ukotvující societu v čase a prostoru: interdisciplinarita ano, avšak tento přístup má své hranice. K nim však autor studie mlčí.

K podnětnému tématu se obrátila Kateřina Bláhová textem Francouzský pozitivismus a počátky české moderní literární historie. Autorka se orientuje nejprve na pozici, již k metodám H. Taina a estopsychologii E. Hennequina zaujímali A. Novák a F. X. Šalda, aby dále propojila francouzský model s německou filologickou tradicí v eklekticismus školy J. Vlčka. Zobrazení vztahu francouzské pozitivistické literární teorie k českému vědeckému zázemí je však v této práci příliš zjednodušené a zkratkovité. Proč se autorka nezastavila u českých představitelů pozitivisticko-empirických teorií, například u formalistních koncepcí O. Hostinského či Fr. Krejčího nebo psychologické estetiky O. Zicha? Vztah pozitivismu k utváření české literární historie se jeví jako mnohem složitější problém a je škoda, že se mu Bláhová nevěnovala hlouběji. K inspirativním, argumentačně silně podloženým studiím patří práce Aleše Hamana Interakce nebo kontradikce? Poznámky k narativitě v beletrii a v historiografii, ale též příspěvky Historiografie jako umění? Jana Randáka či O historii a fikci: událost, vyprávění a alternativní historie Ondřeje Sládka.

Zauzlováno v ústraní

Sborník ve svém důsledku stvrzuje schizofrenní postavení humanitních věd, jež pracují s fenomény unikajícími postulování objektivních závěrů, avšak současně usilují o definování základních teorií a vytvoření exaktního rámce. Jde-li o sumarizaci teorií a metodologických postupů literární historiografie, pak sborník představuje dějiny dějin a jejich otázek v malém. Východiska nabízí mnohá i žádná, což nemíníme jako výtku: předkládaná teoretická řešení nastolených problémů se zauzlovávají sama do sebe a původní objekt literární vědy – text – zůstává osamocen ve svém autonomním bytí. Pro logické kombinování teoretických postulátů nabízí sborník mnoho inspirativního, umělecký text jako projev specifické reflexe univerza však zůstává stranou. Paradox vztahu humanitních disciplín k objektům jejich zkoumání výstižně charakterizoval v závěru své studie Haman: „Vědy, tj. zejména vědy společenské, mohou o hodnotách (a normách) hovořit, umění nám je umožňuje prožít.“ Zdá se, že „hovoření o hodnotách“ zatím jen rozpačitě přešlapuje, odmítajíc starší metodologii, ale nenalézajíc uspokojivě novou.

Autor je literární komparatista.