Hochem až do smrti

Tvorbu Jaroslava Foglara lze sledovat ve třech vrstvách. Tu čtenářsky nejznámější představuje více než dvacet románových titulů, v jejichž čele stojí kultovní Hoši od Bobří řeky (1937), Záhada hlavolamu (1937), Když duben přichází (1944) a Pod junáckou vlajkou (1940). Druhou rovinu tvoří texty didakticko-pedagogického charakteru, publikované v časopisech Mladý hlasatel a Vpřed a po zákazu těchto časopisů i v dalších turisticky orientovaných periodikách, případně – v koncentrovanější formě – v řadě tábornických brožurek a příruček. Adresáty těchto textů byli jak dětští čtenáři, nacházející v nich inspiraci k vlastní klubové činnosti, tak i dospělí, čerpající z nich praktické rady a postřehy k fungování oddílů a větších sdružení. Třetí vrstvu Foglarovy tvorby pak reprezentuje sedm desítek dvojkařských kronik a kronikových sešitů, uložených v Památníku národního písemnictví.

Život legendární Dvojky již dříve přiblížily ve dvou svazcích Kroniky Hochů od Bobří řeky (2005) a později Tábor Zelené příšery (2007). Oba tituly byly výběrem textů z desítek kronik a spojovaly v sobě přehled oddílových her, zvyků a tradic s líčením jednotlivých oddílových akcí či táborů. Autobiografický Život v poklusu (2005) pak posunul těžiště zájmu více k samotnému Foglarovi, třebaže i zde je historie Dvojky poodhalována. Všem těmto publikacím je však společné, že jsou pouze převodem textových částí kronik a deníků, výběrem čtenářsky atraktivních událostí, avšak zůstávají v rovině vyprávění. Unikátnost publikace Jaroslav Foglar – Jestřáb kronikářem naproti tomu spočívá v potlačení samotného textu ve prospěch oživujících detailů: vyprávění a systematické líčení událostí nahrazují „črty“ z oddílové každodennosti. Důraz proto editoři položili na kombinaci textu s obrazovým materiálem, který v mnoha případech dokonce dominuje. Literární rovina kronikových záznamů ustoupila dokumentární tendenci.

V oddílu to tepe

Publikaci, která na chronologické ose sleduje nejprve Foglarovo dětství a přes jeho první kontakty se skautingem se dostává až ke kronikám Dvojky, proto převažují arci zdařilé reprodukce desítek fotografií, kreseb, tabulek, dokumentů i novinových výstřižků. Nalezneme zde unikátní fotografie z táborů Dvojky v legendární Sluneční zátoce, fotografie z výprav, schůzek, záznamy z každodenního oddílového života. Reprodukované dokumenty – nejrůznější povolení či vyhlášky, korespondenci s protektorátními úřady nebo později se zástupci Svazarmu – přibližují vztah Dvojky k vnějšímu světu. Desítky tabulek, statistických údajů a přehledů vypovídají o oddílovém bodování, výsledcích zápasů, dlouhodobých her, ukazují vnitřní život oddílu, sledují jeho tep.

Kontext reprodukovaného materiálu je přibližován pouze okrajově, a to prostřednictvím komentářů editorů. Čtenář tak sice postupuje na chronologické ose historií Dvojky, seznamuje se s událostmi klíčovými pro oddíl, Foglara samotného nebo i skauting jako celek, avšak pro jednotlivé momentky ze života Dvojky – a každému roku je zde věnováno několik stran – si mnohdy jen stěží vytvoří kontextové pozadí. Zatímco v případě obecnějších dokumentů je porozumění snazší, tam, kde se jedná o nerozvinuté narážky na oddílovou tradici, zvyky či komplikovanější události, zůstane čtenář neznalý Foglarova života a díla bezradně stát. Na druhé straně je ovšem otázka, zda se takový čtenář do četby publikace vůbec pustí.

Text a obraz

Pro Foglarovy kroniky je charakteristické provázání textu a obrazu, z něhož teprve vyrůstá výsledný tvar záznamu. Dodejme, že právě výtvarná složka kronik poprvé hlouběji seznamuje s Foglarem jakožto kreslířem a výtvarníkem, jakkoli se s jeho drobnými skicami a kresbami mohl čtenář setkat již v záhlaví řady jeho článků nebo například v Zápisnících třinácti bobříků (1941). V kronikách se propojuje literární a výtvarný rozměr zcela zásadním způsobem, obrazový doprovod tvoří neoddělitelnou, významově nosnou součást záznamu. Někdy se omezuje pouze na nenáročnou ilustraci k ději, jednoduchou až naivní skicu, v jiných případech je naopak text včleněn do obrazu. Napsané je současně vizualizováno, konkretizováno obrazem, ať již jde o kresbu oblíbeného tábořiště, záznam události nebo náčrtek mapky. Jako by slovo bylo nedostatečným prostředkem zaznamenání histore a teprve v propojení s obrazem dokázalo skutečně zafixovat událost, děj, moment.

Je přitom až překvapivé, jak často výtvarné zpracování dosahuje umělecky a esteticky hodnotné kvality, jež mnohdy nezapře inspiraci soudobými módními výrazy výtvarného umění: některá typografická řešení nadpisů či titulních listů kronik upomínají na výtvarná pojetí Karla Teigeho, mnohá vyobrazení černajících se zubatých lesů na pozadí ohnivého západu slunce sugerují dekadentní scenerie dramatických krajin, jindy zamlžené horizonty s mlhami nad hlubokými údolími připomínají neuchopitelnost a produchovnělost symbolistní kresby. Nacházíme zde však i kresbičky prozrazující radost ze zkratky, nadsázky i karikatury nebo komiksové zpracování příběhu.

Od historie k mýtu

Potlačení literární roviny ve prospěch obrazového materiálu akcentuje pro existenci Dvojky charakteristický pohyb od historie k mýtu. Kroniky totiž nejsou jen záznamem historických událostí Dvojky, ale také neustálou aktualizací minulého. Zápisy z mladších let se opakovaně vracejí ke starším událostem, minulé děje prorůstají do aktuálních a udržují vnitřní kontinuitu oddílového společenství. Historie tak současně vytváří ve svém středu mytologii oddílu, v níž posléze pojem času ztrácí smysl. Tato mytologizující tendence dvojkařských kronik je zajímavá i s ohledem na Foglarovo pojetí mládí a chlapectví: „Umiňoval jsem si, že zůstanu hochem až do smrti,“ vyznal se Foglar v Životě v poklusu (1989).

A právě na pestrobarevných stránkách kronik, mezi hromadami fotografií a kresbiček totemů a táborů, mezi skicami roklin, lesních údolí a říčních bystřin je Foglarovo předsevzetí věčného chlapectví nejuvěřitelnější: apoteóza mládí nikoli skrze schematizované, moralizující postavy jeho literárního světa, ale skrze skutečné, živé události, jejichž kvas a dynamiku Foglar zaznamenal s obdivuhodnou intenzitou, s nečekaným citem a místy i bolestí. Vnímat publikaci Jaroslav Foglar – Jestřáb kronikářem jen jako reprodukci kronik slavného oddílu nebo třešničku na dortu foglarovské bibliografie by proto bylo příliš málo. Krásně a pečlivě vypravená kniha nás totiž zcela nenásilně, jemně a laskavě vrací do světa dětství, kdy „zaduli větrové jižní a vody ledu zproštěné zahučely a rozezpívané dny jara byly zde“. A člověku to stačilo.

Autor je komparatista.