Horizont slova

Charakterizovat „pražská preludia“ ­Karla Šiktance, sbírku Na Knížecí, jako soubor reflexivních, vzpomínkových básní by bylo zjednodušující, jakkoli jsou i tyto roviny ve sbírce přítomny. Spíše tíhne k mozaice střípků, k fragmentům dávných prožitků minulého, nad nimiž se zaklenuje prostor Prahy. Z horkosti dnů i nejistoty, strachu dávných let vyvstávají pražská zákoutí, dvory mezi činžáky, chrámy i tenisové kurty Štvanice jako prostory oživované drobnými příběhy, momentkami, spora zachycenými náladami, trvajícími snad jen pár vteřin a snad jen jednou. Neznamená to, že by Šiktanc byl sentimentální či melancholický, bolestné záchvěvy vyplývají z jeho veršů mimoděk, bez patosu, z přirozeného soubytí uplývajícího času a odlesků minulosti, z napětí, které ale básník dokáže také ironizovat a usadit.

Zámlky a retardace

Podobně jako v předchozích sbírkách provázejí i zde Šiktancův verš pauzy, přerývky, text se zadrhává, často zůstává nakročen v pohybu, ustrne spolu s obrazem a náladou, rodí svůj význam, ale jen trochu, aby neřekl více, a prostor za ním zůstává volný. Tomu odpovídá i grafická podoba strof, větší mezery mezi slovy nebo jejich dělení na konci veršů. Rytmus je narušován rozkladem do řádků, koncový rým často nachází svůj protějšek ve vnitřním rýmu následujícího verše, jehož závěr zůstává mnohdy otevřený, připomínající nedohranou melodii, zaskočenou píseň.

Fragmentárnost dokresluje interpunkce, zámlky mezi jednotlivými slovy, retardace, sugerující znejistění, zastavení dechu: „Sirény. Siluety ruin. Ruse a modře kulmované/ kouře. U Emauz. V Nuslích. Na Vinohradech.“ Odlesky minulého se pohybují mezi roztříštěností, polozapomenutím a konkrétností, od naznačeného, neurčitého přecházejí v detail, v drobný, avšak konkrétní a plastický moment. Podobně básně oscilují mezi epizující rovinou přecházející téměř do vyprávění („Jednou s podzimem vezli jsme na chalupu/ na starém wartburgu kredenc po dědkovi“) a lyrickou intimitou, mezi šíří reminiscence a jejím soustředěním do bodu, do zámlky, kdy se dávná událost nebo vzpomínka náhle opět ztrácí a doznívá jen pocit, záchvěv nálady, její otisk.

Poezie za poezií

Zkratkovitost a naléhavost nevysloveného rozptylují Šiktancovy hláskové a významové hříčky („Zděs Bezděz“, „A poštolky apoštolky krouží“) a místy i tendence k lehké písňovosti („U Panny na louži dávno se neslouží/ u Václava na Zderaze hněv a lítost/ v rovnováze“). Součástí jeho bohatého jazyka jsou archaismy, ale také obrazy všednosti, banálnosti, tendující k hovorovému, slangovému či vulgárnímu výrazu: „Chodili herci pingli veksl hvězdy prominenti“, nebo: „Zblízka se dvojmo rozcenily zuby:/ ,Otvírej, ty kurvo!‘/ Pajc tekl po rampě“. Modeluje se tím jedna z dalších podob Šiktancova básnického světa, naléhavost zámlk místy kontrastuje s nádechem perifernosti a surovostí reality. Básníkův cit pro slovo, pro téměř hmatatelně pociťovanou kresbu dokládají rovněž drobné, téměř strohé modelace míst („Pravěký průvan Týna“) a událostí, jako tomu je například v autorově reminiscenci bombardování Prahy v roce 1944: „Světlomety. Slídové tváře. Kolísala mlha/ i šero. A všecko dokořán se náhle nějak/ pominuté rozjíkalo, roztikalo jako by zotvírané/ vnitřnosti všech náramkových hodinek. Jak by/ z nich třásli duši.// Bylo mi šestnáct.“

V Šiktancově poezii je těžké načrtnout hranici mezi vnějším a vnitřním, osobním, epizujícím a lyrickým. Příběhy pražských míst a reminiscence dávných událostí se prolamují do intimity, zhušťují se až do naléhavého mlčení. Jakkoli by jazyková a formální analýza Šiktancova básnického tvaru byla nevyčerpatelná, můžeme říct, že jeho mistrovství se ukazuje především tam, kde slovo končí a zůstává jeho záchvěv, jeho stopa. To je poezie za poezií – slovo napsané a vyřknuté rozechvívá slovo tušené.

Sbírku Na Knížecí svými ilustracemi doprovodil Jan Koblasa. Znejistělé, roztřepené obrysy postav a předmětů, jimž často dominují agresivní žlutá či červená, dokreslují náladu textů – nepevnost, fragmentárnost i jistou znervózňující naléhavost nezřetelnosti.

Autor je komparatista.