Jak pochopit nepochopitelné

Kniha rakouského esejisty a spisovatele Hermanna Brocha Teorie masového šílenství (Massenwahntheorie. Beitraege zu einer Psychologie der Politik, 1979) je pozoruhodná z řady důvodů. Nejedná se o klasickou monografii, nýbrž o soubor esejů a dílčích studií, jež měly podepřít Brochův koncept masového šílenství, široce pojatý projekt, na kterém pracoval v letech 1939 až 1946. Broch pod vlivem historických událostí již v roce 1937 navrhl založení výzkumného institutu, který by analyzoval procesy vedoucí k „ohrožení člověka masovým pomatením ducha“ s tím, že tyto celospolečenské psychopatologické jevy měly být sledovány nejen z hlediska psychologie, ale také na pozadí kulturních, sociálních a ekonomických ukazatelů. Cílem velkolepě pojatého ­projektu mělo být pochopení kritických procesů ve společnosti, směřující k totalitnímu systému, a následná schopnost takovým tendencím účinně předcházet. Dodejme, že impulsem k práci na projektu masového šílenství mohla být i autorova osobní zkušenost s nacistickým režimem. Teprve intervence Jamese Joyce a Alberta Einsteina mu po anšlusu umožnila opustit Rakousko, což mu – jako autorovi židovského původu – velmi pravděpodobně zachránilo život.

Šílet v polospánku

Ve svých úvahách Broch vycházel z prací Sigmunda Freuda, Carla Gustava Junga či Gustava Le Bona, od jejichž teorií davové psychologie se ovšem přesouvá k subtilnějšímu pojmu lidského stavu polospánku, který pokládá za primární předpoklad pro masové šílenství, jež Broch nechápe jen jako fenomén první půle 20. století, třebaže své teze artikuluje v souvislosti s komunistickým a především nacistickým terorem. Ve velmi detailních analýzách dějinných předpokladů vzniku masového šílenství či teroru podniká exkursy i do vzdálenějších historických epoch, takže probuzení démonických, destruktivních sil celospolečenské psychopatie vnímá jako opakovaně se vracející fenomén. Pracuje při tom s pojmem metafyzické úzkosti, jíž rozumí vše mimo Já, vše, co přesahuje Já nebo je pro Já neuchopitelné: „Já (…) ví o metafyzické osamělosti svého umírání.“

K překonání této úzkosti potřebuje Já moment extáze, moment rozšíření, což se dle Brocha odehrává ve dvojí možné linii. První je charakterizována obohacováním iracionality ve smyslu duchovní, kulturní či náboženské extáze. Já je rozšířeno do světa, je obohaceno světem ve smyslu výroku „Já jsem svět“. Druhá linie je rytmizována iracionálními cíli, prezentovanými ovšem jako racionální a nutné. Důsledkem je návrat k ne­kulturnímu, k archaicko­infantilní formě existence, jejíž extáze spočívá ve vybíjení pudů, v podmanění si druhého v duchu hesla „Já mám svět“.

Potřeba vůdce

Stav úzkosti Broch spojuje s panikou, s mo­mentem ztráty racionálního korelátu a předpokladem masového šílenství, kdy se iracio­nální modely chování začínají prezentovat jako racionální, logicky zdůvodnitelné a historicky nutné. Propuknuvší panika je pak stavem, k jehož redukci nestačí jen potlačení úzkosti, protože zkušenost s ní vyžaduje nové stvoření světa, nové vytvoření hodnot a bezpečných rámců existence. Pocit metafyzické úzkosti je dle Brocha hluboce intimním prožitkem, avšak současně se může stát ve společnosti sdílenou, pociťovanou skutečností, impulsem ke zhroucení racionálního vnímání světa a pádem do masového šílenství. Důsledkem je potřeba vůdce, který je schopen společnost vyvést z panického stavu a současně jí nabídne „nápravu všech utrpěných škod“. Jakkoli lze tuto Brochovu tezi vztáhnout na zbídačelý proletariát předrevolučního Ruska nebo hospodářskou krizí zmítanou Výmarskou republiku, podstatná zde není samotná náprava věcí, ale – jak podotýká Broch – specifický druh emocionálního uspokojení sadistických pudů. Toto uspokojení musí být všeprostupující a totální, aby dokázalo stav paniky proměnit v moment extáze (v této souvislosti pak lze vidět mýty celosvětového vítězství proletariátu, nacistické totální války a podobně).

Genezi masového šílenství vidí Broch jako složitě strukturovanou, avšak v dějinách víceméně neměnnou řadu několika jednotlivých událostí či momentů, během nichž je starší systém nahrazován systémem novým, přičemž hodnoty původního systému se postupně dostávají mimo rámec přijatelného. Jsou vytěsněny nejprve v rovině ideové, symbolické, aby byly následně tabuizovány i v rovině legislativní. Iracionální je tak posvěcováno zákonem a vstupuje do sféry racionálního. Jako příklad Broch uvádí démonizaci Židů, potvrzenou následně norimberskými zákony, avšak podobnou paralelu nachází i ve schematickém zobrazení světa komunistickým proletariátem nebo v procesech s čarodějnicemi, zapadajících do logiky křesťanského dogmatismu. Současně se během nahrazení starého systému novým proměňují i obsahy pojmů normální a abnormální, etické a ne­­etické, nemocné a zdravé. Ve svých sociálně­psychologických exkursech se proto Broch dotýká i problematiky fungování skupin, kolektivů a větších společenských celků, problematiky vymezování individuality a současně i potřeby identifikovat se s určitým společenským celkem.

Demokracie ve fázi únavy

Velmi podrobným rozborem psychických modelů společnosti dospívá nakonec Broch k definování klíčových předpokladů pro genezi nacistického a komunistického teroru, proti kterému staví ideu demokratického společenského řádu. V neustálém posilování demokratických principů na jedné straně a v důsledném potlačování extáze z vítězství totalitního systému na straně druhé spatřuje Broch možnost, jak masovému šílenství předcházet. Ovšem za předpokladu, že společnost bude schopna včas rozpoznat jeho příznaky. Na druhé straně autor upozorňuje, že demokracie – na rozdíl od nacismu nebo komunismu – není schopna samu sebe prezentovat jako „náhražkové náboženství“, jejím pilířem jsou totiž prakticko­racionální základy a její ideologie se stává „ne­ideologií pouhé municipality“. Demokratické vědomí se proměňuje ve vědomí státní, ovšem s klesajícím symbolickým obsahem a znejasněným, rozostřeným obrazem světa, zatímco totalitarismus konvenuje lidské bytosti svou jednoznačností, čitelnou hierarchií hodnot a regulativním zpřehledněním univerza. Ideologie totalitarismu nabízí – s odvolání na Freuda – „hodnověrné snové přání“, teorémy podepřenou naději. Tedy ty kvality, kterými demokracie ve fázi únavy nedisponuje.

Brochova Teorie masového šílenství představuje ojedinělý projekt, jehož některá řešení se z odstupu mohou jevit jako místy naivní a příliš široce pojatá. Naopak nelze přehlédnout, že řada postřehů je více než přesných, ať již jde o analýzu demokracie a její symbolickou vyprázdněnost, o propojení individuálního prožívání sebe sama s psychologií davu nebo o fenomén zotročení, přítomný jak v marxistickém pojetí ekonomiky, tak i v kapitalistickém volném trhu. A dodejme, že některé Brochovy teze se na pozadí současného světového dění ukazují jako zlověstně aktuální.

Autor je komparatista.