Neoliberalismus prohrál, zvítězí solidarita a rovnost? Alterglobalistické hnutí nyní hledá, jak zužitkovat krach svého nepřítele.
V posledním lednovém týdnu se pozornost světa upírala zejména ke dvěma lokalitám – zasněženému švýcarskému Davosu, který je již tradičně setkáním globálních elit na Světovém ekonomickém fóru, a slunečnému brazilskému Belému v ústí Amazonky, místu konání Světového sociálního fóra. Tato putovní Mekka alterglobalistů se již podeváté stala centrem vytváření a diskutování alternativních, k přírodě a lidem šetrnějších způsobů života. Světové sociální fórum vzývá pojem globální solidarity, samotný průběh fóra ale vyvolává otázky, zda hnutí za globální spravedlnost dokáže ve své praxi uskutečňovat principy, na jejichž základě se snaží o společenskou změnu. Je na samotném fóru opravdu „jiný svět možný“, jak hlásá jeho známé heslo? Může na fóru participovat kdokoli a je zde dosaženo rovnosti ve vlivu, který uplatňují jednotliví účastníci?
Různorodost a prezidenti
Charakteristickým znakem fóra je neuvěřitelná diverzita účastníků – vedle indiánů s pérovými čelenkami a potetovanými těly zde potkáte islámské ženy zahalené od hlavy až k patě i evropské intelektuály s nažehlenými košilemi. Pluralitu demonstruje i zdánlivě horizontální způsob organizace setkání, které má být „otevřeným prostorem“, v němž se každý může podělit o své zkušenosti. A deklaratorně jsou samozřejmě jako hlavní cíle fóra stanoveny snahy o důstojnost a rovnost genderovou, rasovou, generační a sexuální a boj proti diskriminaci. Jenže vnitřní nerovnosti na fóru stejně existují a jeho lokální politické zarámování ukazuje limity vzývané plurality a diverzity.
Při vstupu do bývalého hangáru, který se změnil v rozsáhlé auditorium, stojí fronta lidí. Předběhnout ji může pouze zástup indiánů v tradičním oblečení, ostatní alterglobalisté čekají na průchod detektorem kovů. Uvnitř si počkají ještě dalších několik hodin za doprovodu ryčné hudby, až na místo konečně dorazí hlavní celebrity – pět latinoamerických prezidentů, kteří dali přednost sociálnímu fóru před účastí v Davosu. Vedle brazilského Luly a venezuelského Cháveze je přítomen rovněž bolívijský Morales, ekvádorský Correa a paraguayský Lugo. Stávají se opravdovými „hvězdami“, jejichž projev je přerušován nadšeným potleskem. „Reprezentujete lidstvo,“ lichotí shromážděným davům Chávez a dodává paralelu mezi vývojem sociálních fór a tím, co označuje za revoluci v zemích Latinské Ameriky. K heslu sociálního fóra doplňuje: „jiný svět je nutný a už se rodí v Latinské Americe a v Karibiku“. Jeho projev i reakce na něj dávají jasný smysl: „Vy reprezentujete lidstvo a zároveň mi tleskáte, to znamená, že mám podporu lidstva.“ Lula v sobě poté při bouřlivém projevu proti „kasinovému kapitalismu“, který způsobil světovou hospodářskou krizi, objevuje znovu bývalého kovodělníka a odborářského předáka.
Druhý den se diskuse na samotném fóru vyznačují už mnohem klidnější atmosférou. Spoluautor radikálního politicko-filosofického bestselleru Impérium Michael Hardt se v úvodu své přednášky ušklíbne nad kultem „hvězd“, který se včera projevil v adoraci prezidentů. Jugoslávsko-americký anarchistický akademik Andrej Grubačić v rudém tričku a s provokativně drženou plechovkou coca-coly říká, že alterglobalizační hnutí musí odmítnout myšlenku reprezentace a naopak rozvinout radikální demokracii a samosprávu. Řečníci ale příliš nereagují na obsah prezidentských projevů. K výměně legitimity mezi zástupci různorodých hnutí a latinoamerickými politickými vůdci, která proběhla včera, se moc nevyjadřují. Je zjevné, že mnozí účastníci sympatizují s latinoamerickou levicí a nevadí jim, že je akce zarámována podporou místní vlády, spoluorganizační rolí policie a uvítacími billboardy brazilské vládní strany. V latinoamerickém obratu doleva vidí naději na prosazení aspoň části svých myšlenek do reality a také mnohem lepší cestu, než jakou představují proamerické tržní diktatury minulých období. Radikální skupina Critica Radical s transparenty proti Lulovi, Chávezovi a Obamovi zůstala na fóru spíše ojedinělým hlasem.
Velká pozornost až obdiv k celebritám, byť těm akademickým s aurou menšího formátu než u latinoamerických vůdců, se projevil i na dalších akcích fóra. Možná to bylo škodolibostí organizátorů, že vystoupení těchto osobností umístili jen do malých místností, kde se účastníci tísnili na zemi. Na některých diskusích vyvstala palčivě otázka reprezentace a odpovědnosti k aktérům, kteří se nemohli setkání zúčastnit. Ne všichni účastníci byli legitimními vyslanci různých hnutí a organizací, zejména zástupci těch bohatších organizací či regionů často vystupovali jen za lidstvo a sebe samy.
Bez společného jazyka
Kromě syndromu hvězd se na setkání projevily i komunikační bariéry při používání hegemonních jazyků. Zazněl sice i nesmělý návrh na oprášení neutrálního esperanta, ten byl ale publikem komentován s opovržlivým smíchem.
Ostatně, lidé, kteří se setkali v Belému, nemluvili jedním jazykem ani v přeneseném slova smyslu, tedy pokud jde o politický diskurs. To ovšem nevadilo, různost patřila od počátku k devízám fóra. Jednotícím tématem byla především krize, která zdiskreditovala hlavního nepřítele alterglobalistů – neoliberalismus. Účastníci se ale neshodovali na tom, zda má být správnou reakcí na krizi požadavek globálního zdanění finančních transakcí, šíření revolučních myšlenek nebo přímé akce. A tak je otázka, zda hnutí dokáže využít příležitosti, které se mu nabízejí. Michael Hardt sice mluvil o tom, že neúspěch amerických republikánů otevírá prostor pro mnohem ofenzivnější a zajímavější sociální boje, než byly spíše defenzivní protesty proti „válce s terorem“. Naznačil rovněž možnost, že se alterglobalizační hnutí vrátí ke své dynamice a tvořivosti z konce devadesátých let a začátku této dekády. Je ovšem otázka, zda tu nebylo přání otcem myšlenky a zda se v alterglobalizačním hnutí neprojevují spíše únava, patrná i v tvářích mnoha účastníků a z ducha některých debat.
Dočasný luxus
Nerovnosti se odrazily i v samotném způsobu života různých účastníků v dočasně vytvořené globální vesnici. Ti mobilnější (s výhodnější pozicí v globálním řádu) si mohli dovolit přijíždět taxíky ze svých (různě) luxusních hotelů v centru, jiní byli ve stanovém městečku vystaveni přívalovým dešťům a cestu ke svému bydlišti si klestili hlubokým bahnem.
Chudí obyvatelé přilehlých slumů nemohli bez visačky (registrace nebyla zadarmo) proniknout do „otevřeného prostoru“ za hlídanými branami univerzity. Fyzická blízkost fóra jim ovšem pozvedla na týden životní úroveň, mohli si například dopřávat celý den tekoucí vodu, město nechalo zpevnit cesty a policie se v této stotisícové čtvrti, kde jen za předchozí měsíc došlo k deseti vraždám, snažila alespoň dočasně dostat pod kontrolu násilí a kriminalitu. Místní obyvatelé však vyjadřovali svůj skeptický názor, že tento „luxus“ po fóru opět zmizí.
Autorka je socioložka, autor je politolog.