Film a YouTube databáze Černé okénko na portálu YouTube se po titulku In my Language prosvětlí záběrem na silnou, černovlasou, nakrátko ostříhanou ženu, stojící před oknem zády ke kameře...
Die Zeit: Snažíte se sledovat, co se děje v nových médiích a technologii?
Jean-Luc Godard: Snažím se, ale lidi dělají filmy na internetu proto, aby ukázali, že existují, a ne aby se dívali na věci.
Černé okénko na portálu YouTube se po titulku In my Language prosvětlí záběrem na silnou, černovlasou, nakrátko ostříhanou ženu, stojící před oknem zády ke kameře. Žena se kolébá zepředu dozadu, volně pohybuje pažemi s roztaženými prsty okolo hlavy, tančí a brouká si zneklidňující a zároveň kontemplativní melodii. Na přibližně osmiminutovém videu může divák pomalu dešifrovat jakési poselství: v polovině se objeví titulek „translation“ a softwarově překódovaný ženský strojový hlas předčítá text vysvětlující, proč bylo video vlastně natočeno.
Paralelně běžící titulky odhalují, co je ukryto za několika obrazovými sekvencemi, jako je dotýkání se prstem vody proudící z kohoutku, ukrytí obličeje do rozevřené knihy, mávání kouskem papíru proti oknu nebo detail hlazení držadla na zásuvce u skříně. Žena se skoro nikdy nepodívá do kamery, jako by i zprostředkovaný oční kontakt byl pro ni nepříjemný. Přesto cítíme, že jde o originální, i když osobní autonomní řeč. Naznačuje poetiku intimního a hlubokého kontaktu s místem, kde tráví život, rozmlouvá s předměty, komunikuje s věcmi nebo s domácími zvířaty. Jazyk, ve kterém k nám přes kameru promlouvá, se nezdá být ani nesrozumitelný, ani zaostalý, i když je autorka ze společnosti evidentně čímsi diskvalifikována. Řekl bych, že video je rovnocenné mnohým z děl zavedených umělců, která si můžete prohlédnout v galeriích, na kasselské přehlídce Documenta nebo na filmových festivalech. Podstatné je, že osoba, která video o sobě natočila, by se do galerie nebo do muzea současného umění patrně neodvážila ani vkročit.
Celebritou z netu
Autorkou je Amanda Baggsová, mladá autistická žena z Vermontu. Video V mém jazyce sama na videokameru natočila, editovala a uložila v lednu roku 2007 na portál YouTube. Naléhavé svědectví se překvapivě dostalo mezi takzvaná viral videa a Amanda je (alespoň podle Wikipedie) internetovou YouTube celebritou. Objevuje se v seznamu mezi různými miláčky amerických diváků, jako je například hlavní postava parodie na Star Wars Chad Vader nebo Amber Lee Ettingerová alias Obama Girl.
Mediální aktivismus
K rozhodnutí natočit a zveřejnit videobáseň přivedla autorku podle jejích slov také snaha se politicky angažovat. Chtěla upozornit na existenci lidí s anamnézou autismu, na jejich svébytné intelektuální a umělecké schopnosti, na bohatost jejich vnitřního, pro nás tak nepochopitelného a odtažitého světa. Amanda prostřednictvím kamery a psaného slova proklamovala svoji rovnoprávnost s normální populací a měla štestí, že se k tomu odhodlala právě v době, kdy YouTube existovalo teprve druhým rokem a jeho popularita každým dnem rostla. Videoposelství Amandy Baggsové si za krátkou dobu prohlédlo přes 300 000 lidí a začali se ozývat i novináři. Po rozhovoru pro CNN a časopis Wire dosáhl počet přehrání videa skoro milionu a Amanda se rozhodla zrušit osobní blog, protože se stala předmětem nebývalého zájmu masmédií a voyeurské veřejnosti. Pro autistickou osobnost muselo být toto nechtěné otevření Pandořiny skříňky s démony elektronické komunikace trýznivou zkušeností. Podle článku ve Wire se Amanda stáhla do bezpečí virtuálního světa v Second Life, ale angažuje se dál jako aktivistka, co se týče emancipace lidí s autistickým symptomem. Její video zabodovalo nejen na YouTube, ale kupodivu je zmiňováno i v klasických databázích filmů. Každopádně se zdá, že zaznamenalo více diváků než mnohá videodíla etablovaných videoumělců a inženýrů generace, která před půl stoletím proklamovala existenci otevřených kulturních elektronických sítí. Ty měly změnit náš svět, zrušit nadvládu masmediálních korporací, nastolit demokracii a každého člověka přetvořit v kreativní osobnost.
Zásuvky paměti
Co fenomén YouTube vlastně v elektronickém věku znamená? Jde o Společenství, Impérium, Jemný Stroj, Zrcadlo, antropologický systém, nebo je to zlověstná Korporace? Kdo si zvykl hledat a srovnávat digitálně uložené infomace, jen těžko může opovrhnout hledáním informací na Wikipedii a YouTube. Pokud jde o pohled do historie a současnosti audiovizuální kultury, nesledujeme už ani tak filmy nebo videa a hudbu posloucháme jen výjimečně. Většinou se přehrabujeme na videoportálech, v klipových archivech útržků, metadat, asambláží a zřetězených šuplících, přeplněných fragmenty. Jde o střepy, úlomky, nebo snad oddenky jakési sítě-organismu. Jen čas od času stačíme podumat nad tím, z jakého podivuhodného registru přisvištěly na zářící monitor a do šumících reproduktorů.
YouTube založila trojice podnikavých mládenců v Kaliformii v roce 2005. Nějakou dobu byl prý server uložen nad pizzerií v San Francisku. V roce 2006 se na YouTube videklipy dívalo denně až 100 milionů lidí. Každých 24 hodin bylo nahráváno 65 000 nových klipů. V říjnu roku 2006 koupila za 1,65 miliardy dolarů YouTube společnost Google i s obsahem a pamětí diskových serverů. YouTube dnes podle statistik poskytuje přes 90 procent videa na internetu. Fox Interactive Media dosáhne na 3,7 procenta, Yahoo Sites na 2,5 a Viacom Digital jen na 2 procenta. Impérium Google má tak pod kontrolou nejen naši vzdělanost vyhledávačů, ale téměř i monopol na klipovou sféru databázové civilizace.
Slogan Broadcast yourself! využívá údajně jen jedno procento uživatelů. Většina, jak už to tak bývá, jen přihlíží. YouTube a ostatní WEB 2.O, i když to nadšení uživatelé a obhájci jen zřídka připustí, představuje spíš konzumaci, kopírování, stahování, skladování, dekódování a přeposílání než tvorbu v tradičním významu slova. Jen malá komunita se stará o přísun a vytváření něčeho nového. Na vymýšlení a zpracování nového už vlastně nemáme čas, stejně jako se jen zřídka díváme na celý film v televizi nebo na počítači. Zapovací – přepínací klipová ideologie a ekonomie nás stačí uspokojit. My digitální uživatelé, klienti, disidenti a neofyté jsme přisáti jako přílepky k pulsující Síti coby k výživné, tučné matérii. Náš mediální metabolismus a akceschopnost budou rostoucí měrou odvislé od operační paměti a struktury všudypřítomných informačních databází. My jsme jako jejich funkcionáři, neustále je opečováváme, updatujeme, něco dowloadujeme, něco uploadujeme, nebo jejich viry přenášíme po noteboocích, flashkách a dalších rezervních, nomádských schránkách. V neustále odkládaných chvilkách odpočinku se chystáme na to, že si konečně budeme moci něco z nich prohlédnout a prostudovat.
Pastviny digitálních krajin
Asi bychom se měli nad stoupajícím přílivem pohyblivých obrazů a zvuků přebývajících v megadatabázích zamýšlet a naučit se s nimi existovat. Lidé (alespoň v té naší, bohatší části světa) se budou pravděpodobně dívat na pohyblivé obrazy a poslouchat zvuky přes internet víc a častěji. Míra iluzivnosti digitálně reprodukovaného zvukoobrazu bude nejspíš stoupat. Stejně tak jsou dnes pro nahé oko čím dál nerozpoznatelnější rozdíly mezi filmovou projekcí a videoprojekcí. Za pár let najdete v digidatabázích patrně skoro všechno, co kdy bylo zaznamenáno v reprodukovatelné historické paměti lidstva. Borgesova myšlenka nekonečné knihovny-labyrintu se stane skutečností. Připojený člověk bude mít možnost se neustále bavit, hrát si nebo se případně vzdělávat na žírných pastvinách digitálních krajin na desce svého (už dávno ne) psacího stolu.
Vtírá se ovšem otázka, jestli to ještě nás, přisáté a sedící upřeně u netu, bude uspokojovat. Nestanou se z nás ještě zmatenější, schizoidní individua, přesycená kulturními i nekulturními statky a bezcílně se proklikávající digitální nabídkou megasupermarketu? Jenom v internetových prohlížečích lze totiž jedním kliknutím vymazat historii.
Autor působí v Centru audiovizuálních studií na pražské FAMU.