Co Letí v českém divadle v roce 2009

Divadlo Letí, které v poslední době proniklo do povědomí přesahujícího úzce specializovanou divadelní komunitu, vzniklo ještě ve školních lavicích Divadelní fakulty Akademie múzických umění. Několik let poletovalo po různých scénách, v letošní sezoně pak definitivně zahnízdilo ve Švandově divadle v Praze a své publikum si přivedlo i do Paláce Akropolis, kde uvádí jeden ze svých zvláštních projektů. Několikaleté úsilí mladých divadelníků, kteří se přísně zaměřují na současnou českou a světovou dramatiku, bylo konečně korunováno pozorností médií i plnými sály, přestože toto dramaturgické vymezení není pro tvárný soubor, rekrutovaný z absolventů oboru loutkového a alternativního divadla, neproblematické.

Událost sezony

V době založení divadla Letí v roce 2005 představoval jeho umělecký program cosi jako zjevení a soubor za to byl patřičně vzýván českou kritikou. Po několika sezonách se však projevily i jeho nevýhody, které jednogenerační soubor uzavírají do limitů tematiky, postupů a poetiky módních v aktuálním dramatu bez velkých příběhů, a tudíž i bez velkých rolí, jejichž variabilita není nekonečná. Umělecké vedení divadla se situaci pokoušelo čelit hostováním různých režisérských osobností i hledáním nových přístupů k pojetí textového materiálu, například v rámci originálního cyklu scénických skic 8@8, pohybujících se na pomezí hotové inscenace a scénického čtení, neboli „instantního divadla k okamžitému použití“. Přesto divadlo většinu inscenací z let minulých v poslední sezoně stáhlo z repertoáru a Letí se nadechlo k novému vzletu.

Přelom představují inscenace autora, který v Česku není žádným objevem. Marka Ravenhilla, dramatika proslulého jako zakladatele takzvané britské nové vlny, ale i celebritu z řad gay komunity s diagnózou HIV pozitivní, si česká divadla našla již před lety a inscenace jako Shopping and Fucking (Činoherní studio v Ústí nad Labem, 2001) nebo Polaroidy (Divadlo DISK Praha, 2002) se v určitých kruzích mladých diváků staly zásadními událostmi. Divadlo Letí se k Ravenhillovi po opadnutí první vlny zájmu vrací a na sklonku roku 2008 uvádí ve Švandově divadle scénickou skicu jeho nejnovější hry Bazén (bez vody), přičemž paralelně pracuje v Paláci Akropolis na poměrně gigantické inscenaci osm let staré Ravenhillovy hry Domeček pro buzničky (U Matky Kapavky). Dlouho připravovaná náhoda chce tomu, že úspěšná skica se proměňuje v regulérní inscenaci a projekt se stává jednou z událostí sezony.

Buzničky zpívají

Přitom inscenační přístup ke dvěma Ravenhillovým textům snad nemůže být rozdílnější. Domeček pro buzničky je komediální hrou se zpěvy, která zachycuje gay komunitu v historické podobě zábavních podniků Londýna 18. století i v současné verzi společnosti nevzrušeně konzumující drogy, sex, alkohol… Časový rozsah i žánrové rozpětí sahající od komedie přes muzikál až po takzvanou drsnou dramatiku si přímo říká o velkolepé pojetí. Režisér Daniel Špinar inscenaci založil zejména na vizualitě. Hraje se na scéně zaplněné dámskými figurínami, které jsou příhodným mobiliářem pro travesty večírky v domě slavné londýnské bordelmamá 18. století (Eva Salzmannová), aby se ve výjevech ze současnosti díky prostému stínidlu proměnily v lampy alias symboly zvěcnění lidského těla i ducha v konzumní společnosti. Scénografie hýří extravagantními převleky i rekvizitami, které fungují především v komediálních scénách z historie, zatímco v druhé části inscenace, kde se pravidelně střídají výjevy z minulosti a současnosti, jsou drobné přestavby a neustálé převleky již mírně unavující.

Herecké výkony Martiny Sĺúkové, Marcely Holubcové, Ondřeje Nováka, Michala Kerna, Tomáše Kobra a dalších jsou osvěžující nejen v partech komických figurek z londýnských klubů předpředminulého století, ale i v řadě gagů a písňových výstupů, zatímco postavy současné znuděné zlaté mládeže nejsou pro stálé členy souboru ani jejich věrného diváka velkou novinkou. Daniel Špinar ve svých posledních inscenacích (například Táňa, Táňa Olji Muchinové nebo Bratři Karamazovi) pracuje s komplikovanou strukturou scénických plánů, která je v Domečku pro buzničky realizována jako rozdělení prostoru průsvitnou clonou na dvě části pro „veřejné“ a „intimní“ bordelové epizody a která dobře koresponduje s komplikovaností plánů Ravenhillovy hry. A to nejen plánů časových, ale i tematických, konfrontujících radost ze hry a lidské sexuality s postmoderním cynismem a nihilismem.

V bazénu není voda

Zatímco Domeček pro buzničky je napsán pro dvacet jedna postav, Bazén (bez vody) je monolog. Režisérka Martina Schlegelová ho rozvádí pro čtveřici herců (Irena Kristeková, Pavlína Štorková, Michal Kern a Josef Wiesner) a ve své inscenaci se logicky nesoustředí na vizualitu (bazén je naznačen pouze reálnými schůdky a pruhy nalepenými na podlaze jeviště), ale na hereckou souhru. Ta se v dobrém duchu alžbětinského divadla nese v rovině maximálního využití minima scénografie, rekvizit i kostýmů, a i pouhý ručník tak poslouží jako záminka pro ždímání nejkrkolomnějších etud balení, skládání a zavinování. Zvukové a pohybové party skládají obraz komunity současníků mezi třicítkou a čtyřicítkou, kteří kdysi patřili do společnosti alternativních umělců a dnes – až na jedinou výjimku – spadají do šedého průměru lehce zahořklých občanů produktivního věku. Výjimkou je právě majitelka luxusního bazénu vedle neméně luxusní vily, která na večírku pro své méně úspěšné přátele zapomene na dva prosté fakty: že v bazénu zrovna není voda a že i přátelé mohou podlehnout závisti. Jedním z témat současného světa je nejen samota, ale i peníze. Hořký tón Ravenhillovy hry o pastích přátelství režisérka zmírňuje euforicky působícími hudebními vstupy i závěrečnou katarzní féerií s nafukovacími pomůckami, tak typickou pro mladistvého ducha divadla Letí.

Nízkonákladový let, nebo business třída?

Soubor nabízí ve svém aktuálním ravenhillovském repertoáru dva modely – nákladnou inscenaci a komorní kus. V obou zúročilo zkušenosti ze své předchozí cesty výher i omylů a odměnou je mu přízeň publika, ač vzhledem k tematice obou her jistě odlišného. Divadlo Letí si jen může přát, aby jeho publikum mělo i v dobách krize odvahu dívat se na sebe v divadelním zrcadle současné hry, a tím ho udrželo na ideální letové výšce.

Autorka je teatroložka a překladatelka.