Případ Kalandra

Jana Papežová začíná svou knihu o Záviši Kalandrovi a jeho publicistice Plout proti proudu citátem z jednoho slovníku vydaného roku 1964: „Kalandra – od roku 1924 byl členem KSČ, pracoval jako redaktor. Za protistranickou činnost a pomluvy Sovětského svazu byl v červenci 1936 z KSČ vyloučen. Působil v trockistické opozici. Roku 1949 byl zatčen jako člen protistátní skupiny zrádců a diverzantů a roku 1950 odsouzen k trestu smrti.“ Na začátku své recenze si otevřeně položme otázku: posunula se autorka ve své práci dále, nebo jen převrátila hodnotová znaménka uvnitř tohoto padesát let starého schématu?

Problém metodologie

Kniha je rozdělena na dvě vcelku autonomní části. V první autorka analyzuje Kalandrovu publicistiku a její reakce na klíčová politická a společenská témata, jak celoevropské, tak i československé provenience. Kalandrův příběh je vyložen jako cesta od mladého komunisty, jenž se od nadšení postupně v určitých dílčích tématech dostává do opozice proti oficiální stranické linii, až se nakonec ocitá v pozici nepřítele. Nejzásadnějším milníkem je rok 1936, do kteréžto doby autorka zcela oprávněně klade Kalandrův rozkol se stranou a následné založení vlastního časopisu Proletář. Zatímco dosud Kalandra vydával v periodikách Avantgarda, Tvorba či Rudé právo články věrně následující ideologii komunistické strany, v polovině třicátých let začíná nastupovat na cestu „kritického intelektuála, který se nechtěl nechat svazovat názory strany řízené z moskevského centra a nadále se hodlal podřizovat pouze vlastnímu rozumu; tím spíše, že se s jejich politikou nemůže a i odmítá ztotožnit, neboť se vymyká jeho leninskému přesvědčení“.

Právě na příkladu Kalandrova „obratu“ je možné nejlépe vysledovat autorčin přístup k tématu, jenž je metodologicky velmi problematický. Implicitně totiž předpokládá něco jako autonomní subjekt intelektuála, jenž se buď postaví do řady mezi své straníky a tím ztratí „svůj rozum“, anebo bude jako Kalandra vystupovat proti nim a tím si zachová svou svobodu. Zcela evidentně to je vidět při rozboru Kalandrových komentářů německého vývoje na konci Výmarské republiky. Ty jsou podle autorky poplatné směrnicím Kominterny a strany, ač si Kalandra podle některých náznaků v textech sám uvědomoval nevyhnutelnost nacistické diktatury. Autonomní rozum byl tak potlačován a usměrňován stranickou disciplínou, nicméně „objektivní“ průběh dějin mu následně prý dal za pravdu. Druhým problematickým nevyřčeným předpokladem je právě ona kategorie „ideologického pokřivení skutečnosti“ a z toho vyplývající „neadekvátní čtení budoucího vývoje“. Spíše by stálo za to mluvit o kominternovské ideologii jako spolutvůrkyni „objektivního“ následného dějinného procesu, v rámci něhož však nebyl Kalandra autonomním intelektuálem, který „tušil víc, než přiznal“, ale aktivním spolutvůrcem.

Komunistické a demokratické

Tím se dostáváme k jiné důležité metodologické poznámce, jež vypovídá hodně o základním problému knihy. Papežová v souvislosti s obdobím po druhé světové válce rozděluje na několika místech dobovou publicistickou produkci na komunistickou a demokratickou. Kalandru pak řadí k oné demokratické části a ukazuje, že to byl právě tento bývalý komunistický intelektuál, jenž chtěl, na rozdíl od KSČ, provést demokratickou socialistickou revoluci. To údajně svědčí o Kalandrově posunu od komunistického socialismu k socialismu demokratickému. Implicitním problémem takového pojetí je pojem demokracie. Nelze totiž vést apriorní dělítko mezi komunismem a demokracií, obzvlášť ne v době mezi lety 1945 a 1948. Všechny strany tehdejší politické scény byly demokratické v tom smyslu, že artikulovaly svou formu demokratického uspořádání poválečného Československa.

Klíčová otázka, kterou si však autorka neklade, je potom tato: co znamená slovo demokracie v Kalandrově pojetí a jak se liší od komunistického pojetí? Z textu totiž podprahově vyplývá, že pod pojmem demokracie bychom si měli představit nějakou nám dnes známou formu liberálně-buržoazní verze, s čímž by Kalandra v posledku asi jen těžko souhlasil – už proto, že se některé jeho myšlenky velmi úzce dotýkají úvah Lva Davidoviče Trockého. Nenápadně se tak dostáváme do úvah vedených v rovině „souboj demokracie a komunismu“ před rokem 1948, místo abychom analyzovali fakt, že šlo o (diskursivní) střet různých pojetí demokracie. Je třeba korektně říct, že sama autorka si je na některých místech vědoma problému černobílého vidění a rozmělňuje ho. Bohužel toto rozmělňování nestaví do ideového centra své práce.

Syntéza tvorby a angažovanosti

Druhou, kratší částí knihy je pak rozbor Kalandrova publicistického pojetí kultury. Heuristicky jde možná o podnětnější část práce. Ač se jedná místy spíše o komentovanou bibliografii, autorka zde upozorňuje na Kalandrovo koketování se surrealismem a vůbec na jeho teorie o vztahu umění a politiky, které vedly například i k intelektuálnímu boji mezi ním a Ferdinandem Peroutkou o význam F. X. Šaldy. Rovněž se v některých svých pracích zaobíral Masarykem ve vztahu k ruské literatuře. Kalandrovu prozíravost a bystrý postřeh lze vidět i v části pojednávající o filmových recenzích a úvahách o filmové kultuře vůbec. Nové médium, které mělo později doslova změnit svět, sleduje Kalandra jak v Československé republice, tak v sovětské a americké oblasti. Papežová nachází jednotící ideu jeho kulturních úvah v obhajobě svobodné tvorby a zatracení cenzury, jinak ale nevidí v Kalandrových názorech nějaký převratný kriticko-kulturní fenomén. Přitom staví jeho politickou aktualizaci recenzí implicitně jakoby do protikladu k jeho apelu na svobodu tvorby. To je ovšem jen jeden z důsledků jejího metodologického uchopení tématu. Apel na svobodu umělecké tvorby je totiž politickou aktualizací par excellence a Kalandra by to tak zajisté chápal. Právě ona pro nás dnes možná podivná syntéza svobody tvorby a politické angažovanosti možná stojí v základu jeho myšlení o umění. Opět by stálo za to v tomto případě upozadit heuristický rozsah zmiňovaných Kalandrových textů a nahradit ho intenzivnějším rozborem jeho myšlenek.

Fundamentální posun od slovníkového pojetí Kalandrova příběhu z roku 1964 tedy kniha nepřináší. Nejde snad ani o to zpochybnit mezníky jeho života, spíše se nabízí otázka, jestli je téma „Kalandra“ vytěžitelné ještě i v jiném směru než jen jako osobní tragický příběh jednoho intelektuála. Jestli nám jeho zevrubně popsaná publicistická činnost může říct i něco obecnějšího k dějinám konce první republiky a hlavně pak k formování poválečné československé společnosti. Věřím, že může, chce to jen lepší formulování výchozí otázky a promyšlenější koncepci, jejíž deficit je obecnějším problémem naší historiografické tvorby.

Autor je studuje historii na FF UK.