Kampak, nové divadlo?

Nový cirkus se vyloupl v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století z cirkusu tradičního, který se ocitl v krizi. Cirkus, jak připomíná Ondřej Cihlář v knize Nový cirkus (Pražská scéna 2006), mísí různé druhy umění – cirkusové disciplíny, divadlo, hudbu, film, výtvarné umění… Nové divadlo, takové, jaké představil mezi 24. únorem a 1. březnem 2009 pražský festival Malá inventura pod heslem Divadlo v jiném balení, podobně více či méně suverénně a umně pohlcuje vlivy činoherního divadla, tance, hudby, filmu, pantomimy, výtvarného umění, performance a taví je do originálních jevištních tvarů. I myšlenkově jsou inscenace nového divadla často subtilní, interpretačně nesnadno uchopitelné, ať už jejich tvůrci hledají vysoká filosofující témata, nebo naopak sondují nízké lidské pudy a někdy až banální prvky každodennosti (a jindy se filosofie rovnou zhroutí do banality). Nové divadlo, přistoupíme-li na tuto terminologii, tak není jediný klidný proud, ale spíš rozbouřená řeka, která s sebou strhne nelehce zařaditelné jevištní tvary, umělce a umělkyně – hledače a hledačky osobitého, nespoutaného jevištního vyjádření.

Vstanou noví tesaři s nadhledem?

Na třicítku představení, která mohli pilní diváci na festivalu Malá inventura vidět, lze pohlížet různě. Z regionálního úhlu pohledu je jasné, že epicentrum domácího nového divadla je – přes záslužné snahy občanského sdružení Nová síť i konkrétních osobností o celorepublikový průzkum – v Praze. Jediným regionálním zástupcem bylo na festivalu pardubické Divadlo 29 s robinsonádou Vážka Jana Komárka, Jiřího Dobeše a Artema Vartaniana. Dadaistická hříčka o králi v trenclích a s papírovou korunou, o dvou mužích na ostrově, kteří si mění role, bojují spolu jako jeleni v říji, poplivávají se, ale možná také milují. O obtloustlých i stárnoucích propocených tělech na mořském břehu, za jejichž počínáním zřejmě netřeba hledat hluboký smysl, spíš jen čirou, dětskou radost ze hry, pohybu a neočekávaných předmětů – škopku jako hudebního nástroje, trávy, špičaté čepice zakončené hořící svíčkou jako žlutavým střapcem. Právě pardubická Vážka, Houby nebo Emily skupiny Handa Gote research & development či Údolí Jakuba Kopeckého tvoří na jevišti do sebe zacyklené audiovizuální světy, které nelze scvrknout a zjednodušit do vyprávění příběhů.

Jestliže se však něco vyjevuje jako základní problém českého nového divadla, je to občasný nedostatek kritického dramaturgického či režijního nadhledu. Divadelníkům sice možná nechybějí nápady, ale v některých případech se jim nedostává schopnost vytesat z nich konzistentní a přesně strukturovaný jevištní tvar s jasnými pointami a bez balastu. Vznikají tak inscenace, v nichž zaujme možná jeden, snad dokonce dva tři silnější momenty a nápady, celek je ale nakonec plytký a zapomenutelný. Jako třeba Zlatý Diviš souboru Satyricon Inc. To je dílo, ve kterém maximálně upoutá Van de Graffův generátor a několik minut jiskřící optická vlákna, diváka pobaví parodie na vědce nebo dámské davové šílenství rozpoutané pseudovědeckými bláboly.

Na druhé straně je divadlo takové, jak ho rekapituluje Malá inventura, velmi současné – nenachází se v bezčasí, a to ani tematicky, ani svou estetikou; angažuje se myšlenkově i vizuálně. Takoví jsou například Evropané Jiřího Adámka, Martiny Musilové, Jakuba Kopeckého a Boca Loca Lab; inscenace Money Transformance souboru Secondhand Women o hranicích prodejnosti pod heslem „transformujeme peníze na umění“; projekt Tanec přes plot, v němž režisérka Jana Svobodová se svým týmem pokračuje v práci s uprchlíky – místy mentorský scénář inscenace, který napsala Hana Andronikova, je zde vyvážen skvělou hudbou.

Mladí diváci v převaze

Za vrcholy festivalu, a tedy vlastně i uplynulého roku na domácích „nových“ divadelních scénách, lze označit mimo jiné „poetické fyzické divadlo“ Malá smrt Adély Laštovkové Stodolové a Skutru nebo pohybovou performanci a digitální instalaci Údolí.

Orgasmická Malá smrt vypovídá o archetypech žensko-mužských vztahů možná víc než pěkná řádka vědeckých publikací z oboru gender studies. A to pohybovými prostředky, které nejsou tak explicitně brutální, jako užívá Spitfire Company a Petr Boháč ve Světě odsouzencově. Údolí pak kombinuje počítačovou animaci s pohybem naživo. Tanečnice, mimochodem v kostýmech módní návrhářky Zdeňky Imreczeové, jsou ale uvězněné v zrcadlové kostce, takže divák nakonec spíš než tanečnici samu, tedy realitu, sleduje její ireálné zrcadlové obrazy. Diváci zavření v black boxu nemají šanci sledovat promítání na tři plátna i pohyb tanečnic najednou, a tak se byť jen dvojice přítomných těžko shodne na jedině platné realitě představení. Skutečnost může být jen koncept nebo se rozpije v donekonečna opakovaných zrcadlových obrazech jak inkoustová kapka.

Je jasné, že nelze dosáhnout objektivního výběru – a tak každému může v rámci Malé inventury něco chybět. Mně třeba Teorie souboru TOW, který soustavně pracuje na propojení laseru a tance.

Projekty, které byly na festivalu k vidění v divadle Alfred ve dvoře, Divadle Archa, Ponec, Duncan Center (připomeňme ještě temné Requiem Lenky Bartůňkové a Petry Púčikové), Experimentálním prostoru Roxy/NoD, La Fabrice, Studiu Alt@ a libeňské Hale C, se sice v mnoha případech vzpírají jednoznačné interpretaci, o to víc však provokují k přemýšlení. Je právě tohle lákavé pro mladé publikum, které bylo ve festivalových sálech v převaze? Význam není dogma, dokonce v některých případech snad ani nemá smysl ho hledat. Pohled bez paměti je slepý, poznamenává Mikhail Iampolski v knize o intertextualitě a filmu The Memory of Tiresias (University of California Press 1998). Nové divadlo čerpá z paměti všech uměleckých druhů; zároveň ale hledí do budoucna.