Tahle kniha povídek kroužící kolem války v Bosně mohla být velkou literaturou – kdyby si ovšem autor za východisko svého uvažování nevybral sentimentální pohled na minulost. Přesto jsou některé jeho příběhy nezapomenutelné.
„Psal jsem povídky o svém městě, protože jsem se bál, že Sarajevo přestane existovat – a o každodenním životě obyčejných lidí, kteří však byli v situaci, jež zrovna obyčejná a všední není,“ charakterizuje chorvatský autor Miljenko Jergović (nar. 1966) svou knihu. Válka v Bosně opravdu nebyla ničím všedním: v etnicky rozdělené zemi se probudil duch nacionalismu, a to v katastrofální podobě. Sarajevo bylo ve své době symbolem – jeho obléhání bylo vnímáno jako účtování nacionalistů s otevřeným a kosmopolitním městem. A právě tak nám Sarajevo prezentuje i Jergović: jako místo sevřené silami zla zvenčí. Klidně pak zapomeneme, že jiný slavný Sarajevan – filmař Emir Kusturica – se stal srbským nacionalistou.
Fatální maličkosti
S Jergovićovými povídkami jsme se mohli před časem setkat na stránkách – tehdy ještě tištěného – časopisu Aluze. Zdály se být velmi silné díky civilnímu, a přesto poetickému vyprávění. Jako povídka Gong, kde je jedna „malá opilecká hospoda“ metaforou pro zánik celého sarajevského společenství: její ospalou atmosféru jednoho dne rozčeří bývalý boxer zvaný Mišo Srdce, který při každém zazvonění tramvaje automaticky zvedne ruce do boxerského gardu, protože to považuje za gong. A začátkem války naruší poklid ještě jednou – to když se spíš ze zoufalství než ze zloby začne prohlašovat za srbského nacionalistu, aby mu „neujel vlak“. Vypravěč pak (u jediného z osazenstva hospody) prozradí jeho další osud – boxer padl na mostě (pro neznalého reálií není jasné, na které straně, chce se ale věřit, že to nakonec bylo na té správné).
Jde o neokázalý, přesvědčivý příběh. Ale právě u tohoto textu se časem dostaví jisté pochybnosti, které další povídky v knize potvrzují. V případě Gongu jde o zdánlivou maličkost, a sice přízviska všech místních opilců. Autor je neponechává bezejmenné, jak by tomu bylo ve skutečnosti, ale každého důsledně označí tak, jak si mají mezi sebou říkat: Meha Parašutista, Velija Fotbalista atd. Metafora touto zdánlivou drobností ztrácí na účinku: cítíme, že nešlo o skutečný svět, ale o jeho pohádkovou představu.
Hrabalovské historky
Dobrá literatura samozřejmě nemusí být pravdivá, jejím úkolem není reportážně zaznamenávat skutečnost. Přesto na pravdě záleží – stojí-li text na nějakém sebeklamu, nutně jej to oslabí. Jergović je nejsilnější tam, kde se mu podařilo z pohádky o starých dobrých časech vyvléknout, respektive představit je střízlivějšíma očima. Kupříkladu v povídce Vojvoda, v níž popisuje násilnického opilce Musu, který terorizuje celou vesnici a v časech války zde byl jugoslávskou armádou ustaven místním velitelem. Přestože šlo o jedinou srbskou vesnici, která měla na dohled protivníkovo město v údolí, Musa zakáže jakékoliv ostřelování a nakonec nechá vesničany složit zbraně a sám se zastřelí. „Nikomu však nikdy nebude jasné, proč Musa nechtěl střílet na město,“ uzavírá povídku Jergović. I když vše vlastně jasné je – teror místního opilce byl přirozeným během věcí, zatímco válka je jejich úplným převrácením, což si uvědomuje i tak zlý člověk, jako je hrdina povídky – právě nedořečenost této teze činí z uvedeného textu jeden z vrcholů celé sbírky.
Zde a v další zhruba třetině povídek se autor dotýká velké literatury. Kdyby byl ve všech příbězích tak přesvědčivý jako ve Vojdovi nebo třeba v Kondorovi (otištěném v A2 č. 25/2008) – kde si místní tlachal paradoxně zachrání život tak, že předstírá důležitou vojenskou funkci, protože by ho Srbové jinak zřejmě umlátili ve snaze dostat z něj „pravdu“ –, bylo by vydání českého překladu jedním z literárních vrcholů loňského roku. Potíž je, že v mnoha dalších textech jsou Jergovićovy příběhy pouhou ilustrací jeho základní teze o „lži o bosenské nenávisti“. „Bosňané nenáviděli dlouho, vytrvale a s chutí, ale zcela dezorganizovaně. Musel přijít někdo s děly, tanky a letadly, který by tu nenávist zorganizoval,“ píše někdejší zahraniční student v povídce Dopis – autor v ní otevřeně a poněkud pateticky odhaluje, proč jeho texty vznikly. Navzdory svému záměru ale Jergović ve většině z nich klade důraz na druhou větu, zatímco ta první se mu rozplývá do hrabalovských historek. Pokud by v jeho textech bylo méně předválečné idyly a trochu víc té „normální nenávisti“, zobali bychom mu jako čtenáři z ruky. Takto pouze hledáme perly v hlušinách. Na druhé straně: těch perel není málo, a když je najdete, bodne vás jen kousek od srdce.
Autor je literární recenzent.
Miljenko Jergovič: Sarajevské Marlboro. Přeložil Jiří Hrabal. Periplum, Olomouc 2008, 128 stran.