Svoboda a učitelé barona Dahrendorfa

Takřka vše, co je řečeno Pokoušení nesvobody Ralfa Dahrendorfa, zaznělo již předtím a snad i důkladněji. Skrývá-li tedy tato kniha nějaké úskalí, pak především to, že bude nepochopena.

Ostatně autor sám byl zjevně zaskočen, když se jeho úvahy dočkaly označení „doktrína ctnosti svobody, mající dalekosáhlou platnost“ či „brilantní analýza liberálního ducha“. Příčina nedorozumění tkví v tom, že kniha byla vnímána jako pokus o vymezení role nezávislého intelektuála v dnešní společnosti. To však je zjevný omyl, neboť ať už Dahrendorf zamýšlel svou knihou cokoli, jistě neměl v úmyslu utvářet nějaké nové dogma. Po stránce žánrové i stylistické jde o ne právě konzistentní soubor krátkých esejů, jež navíc vzhledem k autorově německo-britské dvojdomosti vznikaly bilingvně. Jistá neuspořádanost a tematické návraty vybízejí k domněnce, že celek vznikal jaksi na koleni. Dahrendorf to ostatně v předmluvě sám doznává. Nasnadě je tedy otázka, proč knihu vlastně psal.

V takové dobré společnosti

Spíše než pojednání o současné společenské prestiži nezávislého intelektuála kniha představuje poklonu osobnostem, k nimž se autor hlásí jako ke svým učitelům. Přední místo zde zaujímají Karl Raimund Popper, Raymond Aron a Isaiah Berlin. Zároveň je text rekapitulací dilemat, s nimiž se musela učit žít generace autorova otce, sociálního demokrata činného ve vrcholné politice Výmarské republiky. V závěrečných kapitolách pak Dahrendorf konstatuje, že kontury současného světa se od doby jeho „erasmovců“ zásadně proměnily. Přiznává tak, že celý jeho rozbor je spíše ohlédnutím za mizejícím světem hájení demokratických jistot, jež v aktuálním kontextu jistotami být přestávají.

Ačkoli Dahrendorf tvrdí, že tabulkový výčet „totalitarismem nepokušitelných“ osobností, z nichž vytvořil svou pomyslnou Societas Erasmiana, mu byl prostředkem k orientaci a nikoli cílem, čtenář bude mít nezřídka pocit opačný. Právě možnost osobního výběru figur v autorově hře s otázkou volby mezi svobodou nebo přikývnutím totalitarismům dvacátého století je však hlavní motivací vzniku knihy. Všechny ústřední objekty Dahrendorfova tázání se narodily mezi lety 1900 a 1910, byly v mládí vystaveny konfrontaci s dvojím druhem totalitarismu a zažily životní zlom v konfrontaci s revoltující generací roku ’68. Přibližně tři desítky veřejně činných intelektuálů (mimo jmenované zde figurují Hannah Arendtová, Norberto Bobbio, Theodore W. Adorno, George Orwell, Jan Patočka a další…) sice lze spojit v generační rovině, jejich volba i výběr výše zmíněné časové výseče jsou však výhradně autorovou libovůlí. Obhajitelnost takového východiska je jistě sporná, zde se však nejedná o komplexní analýzu.

Zvláštní typ statečnosti

Jednotlivé kapitoly knihy výrazně těží z autorovy osobní sblíženosti s hlavními aktéry a z různých úhlů glosují kariérní jednání­ „nepokušitelných“, aniž by však odhalovaly hlubší motivaci jejich odmítnutí či epizodní zkušenosti „přikývnutí“. Z výše jmenovaných postojů však Dahrendorf nečiní ideál. Konstatuje, že pokoušení nesvobody je schopen účinně odolávat pouze ten, kdo se před ním uchýlí do prostoru, jenž umožňuje otevřený dialog. Netají však, že únik z totalitou zaplavované Evropy i ze závislostí na stádních pravidlech jakékoli kolektivní struktury vyžaduje značnou dávku narcismu, ani že jeho „erasmovci“ jsou po vzoru věhlasného humanisty osobami pohříchu nestatečnými, pokud jde o přímou konfrontaci. Uznává, že svobodu jeho učitelů umožnily pečlivě budované úkryty v ústraní, odkud jim bylo dopřáno angažovaně přihlížet a komentovat dění, aniž by na něm sami aktivně participovali. Odpověď na to, jaké vlastnosti jsou třeba k obstávání v přímé konfrontaci, však Dahrendorf nehledá. Nevyřčeno též zůstává, že všichni přední „nepokušitelní“ byli Židé (ač Aron a Popper pokřtění) narození do solidního sociálního zázemí, což je předem diskvalifikovalo u obou evropských totalitarismů, a jejich emigrace neznamená hájení svobody, nýbrž hledání bezpečí.

Jan Patočka vyčnívá

Dahrendorfem preferovaný postoj „angažovaného pozorovatele“ a „adorátora rozumu“ odpovídá výměru svobody v duchu esejů Isaiaha Berlina, dostává však trhliny v kapitole věnované Janu Patočkovi. Autorova výhrada vůči Patočkovi spočívá v ošidnosti vnitřního exilu a veřejném mlčení v období před rokem ’68 (Dahrendorf mj. hovoří o „odpustitelném hříchu přizpůsobení“). Dahrendorfovi je opouštění klimatu rodné země druhou přirozeností, ba v případě ohrožení individuální svobody a nezávislosti „nutností a kultem“. Zřejmě proto mu poněkud uniká význam domova, ale především patočkovského nároku na autentický pobyt ve světě a otevřenost vůči jeho problematičnosti. Stejně jako jeho učitelé se ani Dahrendorf nevystavuje dionýsovskému vytržení z nabytých jistot, ba ve snaze o udržení vnitřní integrity se jej straní. Pravda, autorovi nelze upřít, že se ideu svobody pokoušel hájit i v politické praxi, a nelze ho tedy v jeho pozdním vyznání podezřívat z akademismu. Právě lpění na získané stabilitě však dobře vysvětluje životní trauma „erasmovců“ v konfrontaci se studentským hnutím roku ’68, kterým bylo rozcupováno zázemí Dahrendorfových učitelů. Patočku naopak vedlo k doformulování ústředních myšlenek jeho filosofie a posléze i k přijetí výzvy k jejich naplnění mimo výsostně intelektuální půdu.

Dahrendorf myslí v rovině sociologických zobecnění a jednání vybraných jedinců vztahuje k obecnému vzorci individuální svobody dosahované výhradně „ctností rozumu“. Připomíná tím, že význam individuální svobody jako ústřední hodnoty západní civilizace s jeho učiteli nepominul. Skutečnost, že svobodným může být člověk jedině sám za sebe a všude jinde hrozí pokušení zaměnit svobodu za cosi jiného, jistě zaslouží opakované připomenutí. Otázkou zůstává, zda proto bylo třeba psát další knihu. Nesporné však je, že české vydání poučeného a v lecčem i provokativního pojednání by si zasloužilo bedlivější péči korektora.

Autor je historik, externí doktorand PedF UK.