Výhody islámské demokracie

V hojně citované studii Education, Poverty, Political Violence and Terrorism autoři Alan B. Krueger a Jitka Malečková dokládají, že politický extremismus není důsledkem nedostatečného vzdělání a ani chudoby. Palestinští, libanonští, ale i židovští militanti se prý rekrutují spíše ze středostavovských vrstev. Jak se díváte na tyto závěry o „kořenech“ terorismu?

Islamistický, respektive salafistický terorismus má své kořeny v ideologii. Křesťanství se různými procesy přizpůsobovalo vývoji západní civilizace a již na jeho počátku bylo navíc jasné oddělení Obce boží a Obce pozemské. Islám, zejména sunnitský islám, však tuto reformu příliš neumožnil. Přípustnou reformou je pro něj návrat k fundamentům, prapůvodním základům víry, tedy hledání „pravého“ islámu. Takto vzniklá ideologie ale není zrovna liberální a neumožňuje pružnou adaptaci na podmínky současného světa. Nabízí spíše jeho popření a odmítnutí. Spolu s absolutním spolehnutím se na Boha a popřením pojmu pozemskosti jako prostoru, kterým je potřeba se zabývat, vytváří extremistické ideologické podhoubí nepřizpůsobivosti, odmítání, popření až agrese.

Koho a proč taková agresivní a extremistická interpretace islámu oslovuje?

Hlavně ty, kteří v autoritářských politických režimech nenajdou žádný jiný postup, jak čelit tomu, že jsou enormní příjmy koncentrovány do rukou úzké politické elity těchto zemí. Například původně saúdské opoziční skupiny, které nemají jiné prostředky k boji s královskou rodinou, adoptovaly fundamentalistický extremismus a terorismus jako hlavní prostředky boje o moc – a rozdělování ropného bohatství – v Saúdské Arábii.

Něco podobného platí i o obtížně přežívajících středních vrstvách, které nevidí žádné cesty k dosažení typických výhod a atributů středních vrstev, po kterých touží. Když jsou jim i přes všechny snahy odpírána individuální politická práva, svoboda slova či popírána práva vlastnická, mohou se pak uchylovat k hledání extrémních východisek.

Třetí skupinou se sklony k terorismu jsou v arabském světě různé diskriminované a marginalizované menšinové populace. Jelikož v nedemokratických systémech nemají příliš nenásilných způsobů, jak se svých práv dovolat a domoci, používají terorismus jako formu „osvobozeneckého boje“. Jde například o „druhořadé“ marocké kmeny, sinajské beduíny, některé kmeny íráckého Nadžafu, irácké šíity, Kurdy a celou řadu dalších národnostních, etnických či náboženských skupin.

Evropský parlament začal navazovat kontakty a spolupráci s umírněnými islamisty Blízkého východu. Údajně dříve dominujícímu arabskému nacionalismu „odzvonilo“, a je proto nutno hledat nového partnera, lépe reprezentujícího arabskou veřejnost. Mají tyto iniciativy nějakou perspektivu?

Umírnění islamisté jsou jedinou organizovanou politickou silou Blízkého východu, která může vystupovat jako alternativa vůči místním zdiskreditovaným, zkorumpovaným a nepopulárním autoritářským režimům. Jistě, v oblasti existují také strany prozápadního typu. Zpravidla jsou to ale strany s dlouholetou tradicí korupce, nepotismu a klientelismu. Jejich politici pak často inklinují k socialistické internacionále a představují cosi jako normalizační aparátčíky.

Oproti tomu islámská demokracie představuje umírněnou, na mravních hodnotách postavenou politickou sílu, která bojuje proti korupci či politickému zvýhodňování příbuzných a dosazování potomků do vedoucích pozic. Turecká vládní strana AKP a další podobná islámská hnutí také podporují právní stát a nestrannou vládu zákona, individuální výkon a zodpovědnost i větší participaci žen na chodu společnosti. Islám zde tedy vystupuje více jako zdroj hodnot pro naplnění politického programu, nikoliv jako absolutní cíl politiky.

V tomto ohledu jsou umírnění islamisté velmi podobní konzervativním křesťanskodemokratickým stranám zavedeným v Evropě. Zdůrazňují význam transcendentních, člověka přesahujících hodnot, včetně hodnot mravních a morálních. Zároveň však víru a islámské hodnoty nechápou jako to jediné, k čemu by se měl lidský život i chod společnosti vztahovat.

Někteří islamisté jsou velmi sympatické osobnosti, které vystupují ve jménu svobody a lidských práv proti režimům v zemích, kde jsou diktatury.

A co prosazování islámského práva šaría v jejich programech?

Umírnění islamisté, třeba turecká AKP, islámské právo neprosazují jako jediný možný právní nástroj, podle kterého by měly být lidé organizováni, posuzováni a trestáni. Šaría podle nich může sloužit jako jeden ze zdrojů a inspirátorů právního řádu muslimských zemí. V tom případě je podle mého názoru vše v pořádku.

V jakých dalších zemích Blízkého východu roste role umírněných islámských hnutí, svým programem a pohledem na svět blízkých turecké AKP?

O něco podobného se snaží stejnojmenná marocká Strana pokroku a spravedlnosti, reformní hnutí v Jemenu nebo skupina islamistických poslanců jordánského parlamentu. „Rozumné“ proudy existují i uvnitř muslimského bratrstva v Egyptě. Podobných skupin islámských demokratů je spousta, je jen velmi těžké je organizovat a registrovat jako politická hnutí.

Jaké jsou dosavadní výsledky těchto jednání Evropského parlamentu a islámských demokratů?

V rámci roku kulturního dialogu promluvil v Evropském parlamentu vedle Sira Jonathana Sackse, nejvyššího britského rabína, také například syrský muftí. Politický klub evropských lidovců jednal s Bahrajnem, úspěšnou cestu po Ománu, Jemenu a Spojených emirátech uskutečnil předseda parlamentu Hans Gert Pottering. Dopady těchto aktivit jsou zřejmé: dosavadní evropská politika vůči Středozemí a Blízkému východu, která byla dosud výhradní doménou politiky evropských socialistů a jejich blízkovýchodních socialisticky levicově orientovaných partnerů, se prudce mění. Evropská lidová strana na ní začíná mít jasný zájem, začíná se v této oblasti aktivně angažovat a měnit tak tvář evropské politiky vůči Blízkému východu. Zcela zřejmým dopadem byla vyrovnanější evropská reakce na dění v pásmu Gazy, i celkový postoj evropské politiky vůči Blízkému východu.

Mělo by české předsednictví EU v souvislosti s Blízkým východem zdůrazňovat ještě jiná témata než aktuálně opět vyhrocený izraelsko-palestinský konflikt?

Těch témat je řada. Důležité je nastolit proaktivní politiku. To se přímo nabízí v Iráku. Irák je bezpečnostně stabilizován, terorismus zde skončil. Poslední krajské irácké volby jasně prokázaly existenci pluralitní demokracie. Ocitli jsme se opravdu ve třetí fázi – fázi rekonstrukce Iráku. A české podniky se do Iráku vracejí slušným tempem, přičemž zatím mají zajištěné platby. Navíc, Irák je země, která je na základě memoranda o energetické spolupráci připravena začít participovat na rozvoji ohromných plynových polí v provincii Anbar. Ta mohou být brzy alternativním zdrojem pro chystaný plynovod Nabucco. Irák, kde jméno naší země zní velmi přátelsky, tedy může být českým tématem.

Složitou záležitostí je vstup Turecka do Evropské unie. České předsednictví, které je „jarním“ předsednictvím, a tudíž mu nepřipadá příprava výroční zprávy, zmůže jen málo. Veliká škoda je, že nedokázalo odblokovat jednání o energetické kapitole. V pásmu Gazy ztratilo dech, iniciativu přenechalo Nizozemcům a Dánům. Klíčovou otázkou je ale Írán a jeho jaderný potenciál. České předsednictví však nenabízí řešení, spíše už nyní pláče nad rozlitým mlékem. Bude to totiž právě naše předsednictví, během něhož se Írán definitivně stane jadernou mocností.