Dva kroky vpřed, jeden vzad

Portugalská „karafiátová revoluce“ symbolicky odstartovala třetí globální demokratizační vlnu – jeden z historicky největších posunů k demokracii, který dosud zcela neodezněl a zasáhl několik desítek zemí světa. Klíčovým momentem, který analyzuje Huntington v knize Třetí vlna, je hledání odpovědi na otázku: proč se mnohé společnosti všech kontinentů v závěru 20. století vydaly houfně směrem k demokracii, zatímco jiné dosud tvrdošíjně setrvávají v autoritářství? Demokratizací totiž zůstává až nápadně netknutá subsaharská Afrika, konfuciánská východní Asie a islámský svět. Jsou na vině hluboce zakořeněné kultury, náboženství či tradice těchto regionů, které demokracii a svobodě nepřejí? Je demokracie vlastní jen křesťanskému Západu a pro ostatní země se nehodí? Dnes jsou tato vysvětlení v rámci „obratu ke kultuře“ opět populární ve společenských vědách, mezi intelektuály, v médiích i veřejném diskursu. Zatímco dříve byla role kulturních a náboženských odlišností podceňována, dnes se naopak mnohdy přeceňuje. Avšak Huntington si od nich – alespoň na počátku devadesátých let a na rozdíl od své kontroverzní práce Střet civilizací (1996, česky 2001 v překladu Ladislava Nagye) či knihy Culture Matters (Kulturní záležitosti, 2001) – udržuje kritický odstup.

Selhání argumentace

Navíc selhala až nápadně dlouhá řada svého času svůdných kulturologických argumentací. Například katolicismus byl na rozdíl od protestantství dlouho chápán jako překážka demokracie i hospodářského rozvoje. Převážně katolické země tak měly být v souladu se slavnou tezí Maxe Webera o “protestantské etice a duchu kapitalismu“ předurčeny spíše ke stagnaci. Podobně neslavnou kariéru udělala donedávna populární teze, že konfuciánské země jsou odsouzené k chudobě. Dnes je naopak konfuciánství s oblibou vykládáno jako motor ekonomické prosperity „asijských tygrů“.

Konečně, kultury – včetně kultur politických – nejsou statické. Naopak, jsou schopny až překotného vývoje, pročež Huntington staví Webera na hlavu, když tvrdí, že právě hospodářský rozvoj vede v řadě případů k dalekosáhlým kulturně-hodnotovým změnám (nikoli opačně, jak zdůrazňoval Weber). Ve své studii to podrobně ukazuje na příkladu Jižní Koreje, ale zejména na příkladu demokratizace převážně katolických zemí, které jsou hlavními hrdiny třetí vlny, ačkoliv před „karafiátovou revolucí“ by si jen málokdo vsadil na to, že v dramatu celosvětové demokratizace sehrají více než kompars. Co tedy podle autora toto nečekané globální drama spustilo?

Třídy a hospodářský rozvoj

Předně, autoritářské režimy se na celém světě propadaly do stále hlubší krize legitimity své moci. Zpočátku se často těšily vysoké podpoře alespoň části obyvatelstva, protože slíbily vyřešit palčivé sociální či ekonomické problémy. Jak se kupila selhání a realita stále více pokulhávala za rétorikou a sliby, rostla i nespokojenost – a poptávka po systému, který by umožnil pravidelně vyměňovat vládu, která selže, za jinou.

Třetí vlně též předcházel bezprecedentní celosvětový hospodářský růst, který se ale na jejím počátku proměnil ve světovou recesi vyvolanou ropnou krizí. S nápadnou pravidelností se k demokracii postupně vydávaly země, které dosáhly určitého „kritického“ stupně hospodářského rozvoje. Huntington za tuto „přechodovou zónu“ označuje středněpříjmové ekonomiky. Jednu i dvě dekády trvající závratný růst provází ještě rychlejší růst přehnaných očekávání a viditelných sociálních nerovností. Mohutní střední vrstvy, roste vzdělanost i množství studentů. Sílí tedy i náročné, ambiciózní a vůči moci vždy kriticky laděné skupiny. V situaci, kdy se hospodářský růst zadrhne (ropný šok, stagnace či kolaps centrálně plánované ekonomiky, prohraná válka), dále sílí frustrace, nespokojenost a hlasy požadující změnu. Tento scénář však může vést jak k demokratizaci, tak k revoluční výměně jednoho nedemokratického režimu za jiný (Írán) či dokonce k úspěšným represím (Čína). Stejně nejednoznačná je podle autora i demokratizační role tolik vzývaných středních vrstev. Prodemokraticky vystupují, když mají ve společnosti silné postavení. Pokud je společnost naopak polarizovaná a převažuje městská či venkovská chudina hlasující pro krajní levici, střední vrstvy často podpoří konzervativní autoritáře či vojenské junty, jak se často dělo v Latinské Americe.

Kříž na dolaru

Dnes máme – zejména v Evropě – tendenci dívat se na roli náboženství v politice s podezíravostí a skrz prsty. Podle Huntingtona sehrálo právě náboženství zásadní politickou roli: „Kdyby třetí demokratizační vlna měla mít vlastní logo, dozajista by se jím musel stát kříž na pozadí amerického dolaru.“ Tři čtvrtiny zemí třetí vlny byly totiž katolické, ačkoliv do té doby panoval výše uvedený názor, že protestantství tíhne k demokracii, kdežto katolictví si daleko lépe rozumí s autoritářstvím. Avšak po Druhém vatikánském koncilu (1963–65) došlo ke změně doktríny katolické církve. Její představitelé v jednotlivých zemích přestali obhajovat diktátory, začali je sebevědomě kritizovat a hlasitě se vyjadřovat k mravním, sociálním i lidskoprávním otázkám. Nastoupila též nová generace „aktivistických“ kněží.

Klíčovou roli sehráli i vnější činitelé, zejména SSSR a USA. Také vidina vstupu do Evropského společenství se stala důležitým impulsem demokratizace (Řecko, Španělsko, Portugalsko, postsocialistické země, výhledově Turecko). Ve stále globalizovanějším světě pak hraje roli – daleko větší než v případě předchozích demokratizačních vln – lavinový efekt. Ukázalo se, že v médii protkaném světě příklady skutečně táhnou.

Vlny

Dosud nedopsaný příběh historického šíření demokracie má v podání Samuela Huntingtona tři dějství a vyznačuje se nerovnoměrností ve stylu „dva kroky vpřed a jeden vzad“. K první – „dlouhé“ – demokratizační vlně došlo v letech 1828–1922 (například západní Evropa, USA, Československo, Jižní Amerika). Bezprostředně po jejím odeznění se o slovo přihlásila první protivlna, symbolicky odstartovaná Mussoliniho pochodem na Řím a šířením antidemokratických ideologií. Řada zemí se vrátila k tradičnímu autoritářství nebo se moci chopil nový totalitarismus. Druhá demokratizační vlna, kterou odstartoval výsledek druhé světové války, gradovala postupným vyhlašováním nezávislosti bývalých kolonií, avšak její výsledky se, počínaje šedesátými léty 20. století, z velké části zvrátily v nekonečném seriálu vojenských převratů, charakteristických pro druhou protivlnu. Třetí demokratizační vlna pak označuje dramatický globální posun k demokracii, který se v letech 1974–1990 odehrál ve více než třiceti zemích světa. Odstartovalo ji Portugalsko, Španělsko a Řecko, poté se vlna demokratizace „prohnala“ Latinskou Amerikou, bývalým východním blokem a zasáhla i Tchaj-wan či Jižní Koreu.

Samuel Huntington v knize Třetí vlna českému čtenáři ukazuje svou vlídnější tvář. Namísto posedlosti islámskou, konfuciánskou (Střet civilizací) či hispánskou (Kam kráčíš, Ameriko?, česky 2005 v překladu Radovana Baroše) hrozbou západní civilizaci ukazuje, že kulturně-náboženské rozdíly nemusí být nepřekonatelné a fatální překážky šíření svobody a demokracie. Přítomná kniha má velkou šanci stát se klasickou politologickou prací stejně jako Huntingtonova zásadní studie Politický řád v měnící se společnosti (Political Order in Changing Societies, 1968). Zároveň však osloví i daleko širší publikum nejen díky závažnosti a aktuálnosti tématu, ale i díky srozumitelnosti, přehlednosti a čtivosti, kterou se vyznačují všechny autorovy práce psané jazykem na pomezí akademického a žurnalistického stylu.

Autor je sociolog.