Světový summit o informační společnosti (WSIS), který se uskutečnil ve dnech 16.–18. listopadu v tuniském hlavním městě, nenaplnil většinu nadějí těch, kdo věří v potenciál informačních technologií pro rozvoj chudých regionů planety. Navíc setkání provázela řada otevřených nedemokratických opatření ze strany tuniského režimu, z nichž některé se dotkly nejen tuniské opozice, ale i účastníků summitu.
Pořádání světového summitu, na který se do Tunisu sjely tisíce politiků, diplomatů, obchodníků a zástupců neziskových organizací, znamenalo pro tuniskou vládu nejen příležitost zviditelnit zemi na mapě světa, ale také určité riziko. Dlouhodobě totiž bezstarostně porušuje lidská práva, ovšem zcela mimo zájem většiny světových politiků. Ti jsou rádi, že mají v Tunisku konsolidovaného muslimského spojence, na jehož území nevybuchují bomby a islamistická hnutí nemají širší společenskou podporu. Tunisu se na oplátku dostává miliard dolarů ročně od západních turistů.
Obavy úřadů se do jisté míry naplnily. Přestože udělaly „z bezpečnostních důvodů“ vše pro to, aby omezily kontakt účastníků s okolním světem na minimum, demokratický nátěr se z tuniského režimu začal loupat, ještě než summit začal.
Srážky s demokracií
První problémy nastaly již v souvislosti s přípravami summitu. Poté, co už bylo rozhodnuto, že WSIS bude hostit Tunisko, Kanaďané v zastoupení 25 dalších států pohrozili, že pokud se do doby jeho konání nezlepší zdejší mizerný stav občanských svobod, změní se summit v Tunisku v summit o Tunisku. Tunisané použili starý trik. Zatímco ještě přitvrdili postup vůči skutečným občanským aktivitám, na nadcházející summit akreditovali řadu „hodných“ tuniských neziskových organizací. Podle vyjádření tuniské opozice přitom zástupci těchto organizací nemohli reprezentovat občanskou společnost v Tunisku, jelikož šlo o lidi buď vládou přímo nastrčené, anebo k ní naprosto loajální.
Srážku s tuniskou demokracii zažili především organizátoři tzv. Citizen Summitu (Občanského summitu), který měl probíhat v Tunisu paralelně s WSIS. Podobné doplňující nevládní konference se už staly běžným průvodním úkazem většiny velkých světových summitů. Věnují se obvykle tématům, jež z oficiálních jednání delegací vypadla ne pro svou nevýznamnost, ale často kvůli politickým či ekonomickým zájmům některých vlád či korporací. V Tunisu se mělo hovořit o ochraně soukromí na internetu, svobodě projevu, ale také o různých možnostech využití internetových technologií pro rozvoj chudých regionů planety.
Citizen Summit připravovalo několik mezinárodních organizací ve spolupráci s místními skupinami, které se rozhodly přes poměrně značné riziko využít velké mezinárodní přítomnosti ve městě a veřejně diskutovat o tématech pro ně důležitých. Neřešitelným problémem se však pro organizátory stalo vyhledání místa, kde by se konference mohla konat. Přestože vhodných míst je ve městě řada, vždy krátce po zamluvení (a v některých případech i zaplacení) prostor se majitel organizátorům ozval s tím, že vzhledem k nenadálým technickým potížím musí rezervaci zrušit.
Ještě na začátku WSIS byli organizátoři rozhodnuti Citizen Summit uskutečnit, byť v improvizovaných podmínkách. Pláno
vání se jakž takž dařilo, dokud probíhalo prostřednictvím emailů a sms, organizátoři však narazili ve chvíli, kdy se chtěl přípravný výbor summitu sejít v budově místního Goethe Institutu. V pondělí 14. listopadu ráno, kdy se organizátoři k institutu scházeli, byla již obklopena policisty, kteří je nevpustili dovnitř a nevybíravě vytlačili z okolních prostor. Do blízkosti budovy nebyl vpuštěn ani německý velvyslanec, který přijel celou akci podpořit.
Když se pak rozprášený přípravný výbor summitu svolal mobilními telefony a sešel v jedné z přilehlých restaurací, přišel po chvíli zkroušený majitel restaurace účastníky požádat, aby podnik „z bezpečnostních důvodů“ opustili. Další setkání, které se mělo uskutečnit téhož dne pod záštitou Nadace Heinricha Bölla, bylo ze stejných důvodů zrušeno majitelem pronajatého divadla.
Citizen Summit se tak nakonec nekonal. Jednak nebylo kde jej uspořádat, a zároveň bylo čím dál zřejmější, že riziko následných represí je pro Tunisany, kteří se na jeho organizování spolupodíleli, příliš velké.
Klid a bezpečí
Množství policistů, kteří během summitu WSIS hlídkovali po městě, bylo pozoruhodné. Je pochopitelné, že především po nedávných výbuších v hotelech v Jordánsku napřela tuniská vláda mnoho sil k zajištění bezpečnosti účastníků konference. Rozsah bezpečnostních opatření však vzbuzoval otázku, nakolik měly stovky tajných v hotelech a v prostorách konání WSIS účastníky chránit a nakolik je hlídat. Podobné hloučky mužů v oblecích či kožených bundách byly ve městě všude tam, kde to jen trochu zavánělo občanskou neposlušností. Postávaly na nárožích jak v místech plánovaných setkání organizátorů Citizen Summitu, tak v okolí jednoho z domů v centru Tunisu, kde několik představitelů opozice drželo už téměř měsíc hladovku za dodržování základních občanských práv v zemi.
Ať už se tak dělo kvůli zajištění bezpečnosti účastníků či z jiných důvodů, tuniskou stranou byl WSIS zjevně organizován tak, aby byl kontakt mezi jeho účastníky a běžným životem Tunisu omezen na minimum. Budovy PalExpo Kram (místo konání summitu) byly postaveny 15 km za městem a velká část účastníků byla ubytována v hotelech, které sice měly krásný výhled na moře a dobré restaurace, od města Tunis však byly vzdálené mnoho kilometrů. Pokud se účastníci nechávali převážet autobusy pouze mezi hotely a místem konání summitu, nemohli se dozvědět o životě Tunisanů nic.
Cenzura v praxi
Objekt PalExpo Kram, kde se oficiální summit konal, se skládal ze dvou částí. Ta, v níž rokovaly hlavy států, byla pod oficiálním mandátem OSN, zatímco část pojatá jako výstavní prostor států, firem a organizací patřila formálně pod správu tuniských úřadů. V té se také uskutečnilo několik seminářů na téma svoboda projevu, do nichž se akreditovaní Tunisané zapojili po svém. Dobrým příkladem byl průběh semináře o svobodě projevu na internetu Expression Under Repression či průběh panelové diskuse Privacy and Human Rights Report, organizované výzkumným centrem Electronic Privacy Information Center (EPIC).
Holandská organizace Hivos, která organizovala první seminář, obdržela „přátelské varování“ od tuniských úřadů předem. Seminář však probíhal hladce – až do chvíle, kdy padla první zmínka o právu na svobodu projevu v Tunisku. V tu chvíli se v zadních řadách posluchačů začaly ozývat rozhořčené komentáře skupiny Tunisanů, pobouřených tím, že někdo zpochybňuje existenci svobody projevu v jejich zemi. Skupinka začala jak na povel vášnivě diskutovat o důležitosti zajištění základních životních potřeb a hospodářského růstu a pohoršovat se nad tím, že se účastníci panelové diskuse zabývají svobodou projevu, když existuje mnoho pro Tunis zásadnějších témat.
Na první pohled bylo přitom jasné, že nejde o debatéry, kteří se náhodou zatoulali na seminář o svobodě projevu, nýbrž o lidi, jejichž úkolem bylo přerušit jej ve chvíli, kdy se diskuse stane příliš ožehavou. Obdobnou taktiku nasadila skupina v případě semináře věnovaného soukromí na internetu, který byl pořádán organizací EPIC.
Že je Tunis na mapu států cenzurujících internet zanášen řadou organizací právem, mohl zjistit každý účastník summitu, pokud ho to jen trochu zajímalo. Mezi řadu stránek, jež jsou pro Tunisany tabu, úřady samozřejmě zařadily i webové stránky připravovaného Citizen Summitu. Podobně úřady blokovaly stránku ve vyhledávačích, které výraz Citizen Summit ani jeho adresu najednou vůbec neznaly, stejně jako další související výrazy.
Pikantnosti tuniským cenzorským zásahům však dodávala skutečnost, že v hlavních jednacích prostorách PalExpo Kram, kde provozovalo své bezdrátové sítě OSN, si bylo možné stejné stránky prohlédnout. Buď se úřady neodvážily cenzurovat internet také Spojeným národům, anebo bylo OSN připojeno vlastním satelitním spojením, které se vyhnulo tuniským serverům. Pokud si tedy na konferenci někdo potřeboval prohlédnout cenzurovanou stránku anebo necenzurovaně vyhledávat na internetu, stačilo popojít s počítačem o několik metrů dál, a pokud tam byl signál, využít necenzurované bezdrátové sítě OSN. Běžní Tunisané však takovou možnost neměli.
Karavana jede dál
I přes tyto své neomalené činy tuniský režim na WSIS nepochybně propagandisticky nesmírně vydělal. Pokud jste zapnuli v průběhu jeho konání či v následujících dnech tuniskou televizi nebo rádio, zjistili jste, že je prvních 10 minut zpráv věnováno úspěchům summitu, pochvalným výpovědím účastníků, děkovným prohlášením institucí a jednotlivců prezidentu Zine El Abidine Ben Alimu za jeho uspořádání, popřípadě lamentacím nad dezinformační kampaní, kterou proti vládě rozjela některá zahraniční média. Domácí média dezinformační kampaň rozjet nemohla, protože jsou plně v rukou režimu.
Z tisíců návštěvníků WSIS se o Citizen Summit, chování policie vůči Tunisanům a cenzurování internetu zajímala pravděpodobně jen nepatrná menšina. Vystoupení prezidenta na plenárním zasedání summitu sklidilo potlesk většiny hlav států a diplomatů, kteří přijeli prosazovat vlastní státní agendu, a ne se vrtat v tom, jak hostitelská země zachází s vlastními občany. Světlých výjimek bylo pár, ale o to větší si zaslouží uznání. Jde v první řadě o přístup kanadské delegace, kritický projev íránské nositelky Nobelovy ceny míru Shirin Ebadiové či vyjádření švýcarského prezidenta. Ten během prvního dne summitu prohlásil, že „je neakceptovatelné, aby mezi členy OSN byly i nadále země, které utlačují a zavírají své občany za to, že kritizují své vlády na internetu či v médiích“. Koho tím měl asi na mysli? S tuniským prezidentem to ani nehnulo. Dobře totiž věděl, že státní televize Canal 7 kritickou pasáž z projevu hubatého švýcarského prezidenta pohotově vystřihne.
Autor je sociolog, WSIS se účastnil za organizaci
The Association for Progressive Communications APC.