Addamsova rodina v divadelním ringu

Na scéně, podél níž diváci sedí ze tří stran, je jen pár omlácených plechových šatních skříněk a dlouhých nízkých laviček. Po krátkém bojovém výstupu skutečných zápasníků, kteří jsou vizuálním zosobněním představy bezduchých „mlátiček“, se na scéně objeví čarodějnice v širokých červených kalhotách, začnou se vzájemně pomazávat blátem a za všemožného skřípání a bouchání plechových dvířek sdělí Bankovi s Macbethem oblečeným do tepláků svou sudbu. Shakespearova Macbetha režíroval v rámci cyklu Provázkovské Shakespearovské slavnosti brněnského Divadla Husa na provázku před loňskými prázdninami Martin Huba, a to pod názvem Smím prosit, lady? Macbeth.

Prvních několik minut tak dává tušit, že se Huba zvolenou stylizací a s pomocí razantních škrtů rozhodl pojmout Macbetha jako zběsilou špinavou hru plnou vášně a silné tělesnosti (bojové scény se střídají s výstupy tanečními). Intelektuální, filosofující rovina textu je pak odsunuta poněkud do pozadí a příliš se nedozvíme o motivacích jednotlivých postav, ani o jejich vzájemných vztazích. Stejně tak si režisér zřejmě neláme hlavu s věčnou otázkou, kdo jsou vlastně ony čarodějnice a proč přišly Macbetha pokoušet.

Přesto by Hubou zvolený klíč snad mohl fungovat, kdyby měl režisér šťastnější ruku při volbě hlavního představitele. Sošnému Jakubu Šmídovi s povážlivě špatnými sykavkami lze možná uvěřit do sebe zahleděného Macbetha, který je slabý, takže k ráznému činu ho musí dokopat jeho žena. Testosteron z něj zrovna neprýští, takže proměna ve zběsilého Macbetha zaslepeného svou chorobnou cílevědomostí vyjde naprázdno. Navíc herec občas od hraní situací sklouzává k bohapusté jevištní sebeprezentaci. Přesto řada herců zvládá své party dobře. Eva Vrbková dokáže Lady Macbeth obdařit chladným sex-appealem královny stejně jako až deformující odpudivostí mocichtivé ženy a především se jí daří text nerecitovat, aniž by ovšem z veršů dělala prózu; excelentní je také noční scéna Vrátného Vladimíra Hausera a při pohledu na Banka Roberta Mikluše se nelze ubránit představě, jak by asi inscenace vypadala, kdyby právě jemu režisér svěřil titulní roli. Hubova koncepce Shakespearova světa jako drsného zápasnického ringu, ale bez vnitřního naplnění především ze strany představitele hlavní role však působí jen jako samoúčelný rámec.

Smrt nemá smysl pro legraci

O půl roku později jiný hostující režisér, Jan Mikulášek, režíroval další slavnou Shakespearovu tragédii, Hamleta. Kde Hubova stylizace a modernizace Macbetha zůstala jen v půli cesty, tam si Mikulášek podrobuje Hamleta mnohem výraznějším gestem. Na českých jevištích se prosadil jako režisér ostrého groteskního vidění a provázkovský Hamlet také začíná jako groteska par excellence. V dřevem obloženém interiéru spíše měšťáckého než královského salonu doznívá truchlení za zesnulým Hamletem otcem. Postavy se seskupují kolem prázdného rámu (s motivem rodinných fotografií Mikulášek důsledně pracuje v celé inscenaci) položeného na židli a nemotorně se ho snaží ověnčit smutečními atributy. Gertruda (Ivana Hloužková) ječí, Karel Gott zpívá „táto, zůstaň aspoň do Vánoc“ a na klavír přistane lebka, kterou sem pohodil Hamlet (Jiří Vyorálek) v kožené bundě poté, co se vrátil na Elsinor. Mikulášek svým demytizujícím viděním vzbudí velký divácký zájem, ovšem posléze jako by se Shakespeara zalekl a měl pocit, že je přece jen třeba z frašky, do té doby vynikající, udělat tragédii.

Jenže jak brát vážně postavy Hamleta nebo s nimi dokonce soucítit, když jsou všechny jen ostrými karikaturami? Jak věřit dánskému princi, že skutečně miloval mrtvou Ofélii (Gabriela Štefanová nebo Anežka Kubátová), když jí předtím násilnicky smýkal za vlasy a divák se nedočkal ani náznaku citu z jedné či druhé strany? Jak pochopit, proč se Hamlet snaží pomstít svého otce, když Jiří Vyorálek svým schematickým civilismem dává neustále najevo, jak je jeho postavě celé dění vlastně „šumafuk“? Nelogičnosti se kupí jedna přes druhou – jak má vyznít replika „Dánsko je vězení“, když předtím inscenátoři vyškrtali všechny politické i společenské souvislosti a Hamlet se hraje jako kuchyňské drama, a to ještě při nejlepším z kuchyně Addamsovy rodiny? Proč Klaudius (Pavel Zatloukal) v tomto bezbožném světě naříká, že se nemůže modlit? A vůbec, proč se skoro tři hodiny dívat na inscenaci, když už z počátečního rozložení postav – Hamleta drsného ranaře a Klaudia přihrblého pantáty v nepadnoucím saku – je zřejmé, že kdyby Hamlet hned na začátku na strýce vyjel, jestli zabil krále, Klaudiovi by se pravděpodobně rozklepala kolena a namístě by se doznal? Mikuláškovu Hamletovi především chybí důslednost. Působí pak jen jako vizuálně poutavá prázdná forma, zjednodušující příběh na vyprávění o frajírkovi, co mu zabili tátu, a pak tak nějak postupně umřeli všichni.

Celý shakespearovský cyklus zatím vypadá poněkud bezradně, především po dramaturgické stránce. Chvílemi se nelze ubránit dojmu, že hlavním důvodem uvádění Shakespeara na Provázku je jen touha mít na repertoáru něco od „největšího dramatika všech dob“.

Autorka je doktorandka divadelní vědy na FF MU.