Divadlo Feste hledá kořeny charakteru současné společnosti stále hlouběji v minulosti. Po inscenacích o středoevropském vnímání islámu nebo vyrovnávání se s komunistickou minulostí byla jen otázka času, kdy dojde i na problematiku německé okupace a odsunu.
Východiskem inscenace brněnského Divadla Feste Be Free! (součásti dlouhodobého projektu Identita) je jedna z nejspornějších událostí poválečného českoněmeckého vypořádání, takzvaný brněnský pochod smrti: na konci května 1945 (tedy celé tři měsíce před schválením Postupimské dohody, kde byl plán na vysídlení Němců úředně i politicky zlegalizován) bylo z Brna deportováno na 20 000 německých obyvatel. Dobové materiály dokládají, že vinou špatných hygienických podmínek následně asi 1700 (německá strana ovšem udává číslo několikanásobně vyšší) Němců zemřelo v táboře v blízkých Pohořelicích a okolí.
Této události je ovšem nakonec věnováno pouze několik minut v závěru inscenace. Zdá se, že režisér Jiří Honzírek ani nemá v plánu zabývat se otázkami oprávněnosti nebo neoprávněnosti odsunu. Evidentně ani nechce ohromovat a útočit na divákovy city – závěrečný odsun neztvárňuje nikterak drasticky, nevybírá si ani nejparadoxnější a tím i divadelně nejefektnější aspekty události, kdy byli například nuceně deportováni, sotva se vrátili z nacistických koncentračních táborů, i Židé, kteří se před válkou hlásili k německé menšině.
Své vnímání českoněmeckého národnostního problému režisér demonstruje na prostém příběhu brněnského páru (Češky a Němce) a jejich dcery (hrají Barbora Milotová, Kateřina Hanzlíková, Jan Grundman). Hodinová pohybová inscenace, která se obejde téměř beze slov, je sledem obrazů z jejich rodinného života, který je ovšem (de)formován politickými událostmi první poloviny 20. století.
Na napětí mezi intimním a veřejným neustále poukazuje scénografická složka. V popředí scény stojí velký rozkládací stůl, kolem kterého se rodina každodenně schází, aby si přerozdělila kostky cukru, fungující jako znak majetku a obživy. Zadnímu plánu pak dominuje promítací plátno, na něž je vedle portrétů státníků promítána mapa Evropy, kde se průběžně zažlucují sféry německého vlivu mezi koncem první a druhé světové války.
Pohyb je zkratka a výkřik
Zvolený kód pohybového divadla pochopitelně nedovoluje kvůli srozumitelnosti traktovat příběh do subtilních podrobností, takže konkrétní rodina díky velké míře typizace Honzírkovi v podstatě slouží jako synekdocha pars pro toto. Hlavní devíza pohybu jako ústředního vyjadřovacího prostředku spočívá převážně v možnosti emotivně silné, metaforické zkratky, jak ji Honzírek využil třeba ve své dřívější inscenaci Havel píše Husákovi, která byla naléhavým úzkostným výkřikem nad stavem naší společnosti. V Be Free! jako by se ovšem Honzírek bránil zaujmout jasné stanovisko. Přestože se mu tak daří nemoralizovat, příběh je nazírán z pozice jakési „objektivní historické skutečnosti“, čímž se z něj stává poněkud předvídatelné schéma. Navzdory několika velmi zdařilým obrazům, jako je mobilizace a zabrání Sudet, kdy se postup vojsk daří sugestivně evokovat pouhým přehazováním vojenské holínky a za pomoci dotěrných, znepokojivých zvuků (zvukově-hudební plán, který s několika málo rekvizitami vytváří Víťa Halška přímo před divákovýma očima, patří k nejpřesvědčivějším složkám představení vůbec), pak inscenace působí jako pouhé „připomenutí“ dějinných událostí. Inscenace nenabízí výklad minulosti ani osobitější pohled, se kterým by se dalo následně souhlasit nebo polemizovat, přesto snad mohla alespoň v některých divácích vzbudit zájem o proniknutí do dané problematiky hlouběji a otevřít společenskou diskusi.
Autorka je doktorandka Kabinetu divadelních studií FF MU.
Divadlo Feste Brno – Be Free! Režie Jiří Honzírek, dramaturgie Radek Brož, výprava Radka Vyplašilová, hudba a zvuk Víťa Halška. Premiéra 2. 11. 2009 v divadle Reduta v Brně.