Duše je oceán, který se stále mění

Rudolf Sloboda (1938–1995, viz A2 č. 17/2008) patřil od šedesátých let, kdy debutoval románem Narcis, k nejpozoruhodnějším autorům slovenské literární scény. Jeho jméno však v Čechách začíná pronikat do čtenářského povědomí až v posledních letech, hlavně díky románům Rozum (česky 1989) a Láska (1995). Rubato z roku 1990 vychází až nyní, v překladu Terezy Boučkové.

Obsedantní nutkání mluvit

Význam slova rubato v hudební terminologii je ,,s výrazně změněným tempem“; název jako by již dával návod, jak příběh číst a chápat. Tím, kdo rytmus příběhu řídí, je samotný vypravěč – zde jím je Uršula, žena, o níž toho na počátku nevíme mnoho. Celá skladba je v její režii, ona určuje téma, dynamiku, intonaci a tempo. Vznikající text je prostor, kde může být zcela sama sebou, je vypravěčem i reflektorem a dle toho zrychluje či zpomaluje, kde sama chce. Čas osobní koresponduje s časem veřejným jen velmi volně, v celém románu nalezneme jen jedno jediné datum, a ač je děj situován do existující Devínské Nové Vsi a využívá reálií totalitní éry, o listopadovém převratu zde nepadne ani slovo. Je-li zde nějaký vztah mezi hrdinčinou introspekcí a skutečným plynutím času, pak jde o pouto ke koloběhu přírodnímu, k vnímání jara jakožto fáze plození a obrození starého, v křesťanské symbolice pak období spásy a vykoupení, oproti podzimu jako fázi vysychání a odumírání.

Celý příběh je rozložen přibližně do jednoho roku, ale chronologie je pouze povrchní – jednotlivé kapitoly zachycují děje simultánní, rozpor mezi fabulí a syžetem je prohlubován detailními popisy emocí, retrospektivními střihy, reflexemi a v závěru i citacemi jiných textů. Uršulino vyprávění jako by ani ukotvení v čase nehledalo, protože její představení není založeno na zručně zkonstruované zápletce s ohromujícím finále. Jde spíše o téměř obsedantní nutkání mluvit, svěřovat se, přemýšlet nahlas, do minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Minimální zájem o vnější podobu lidí a věcí je kompenzován až chorobným sklonem analyzovat jejich podstatu vnitřní. Na pomoc si Uršula bere argumenty teologické, filosofické i fyzikální, a kde ani ty nestačí, tam se odmlčí a vzniklé ticho nutí čtenáře – posluchače, aby jednotlivé hádanky složil dohromady sám.

Svatá Uršula, nebo jalová čarodějnice?

„Otevřela jsem oči. Uvědomím si, že je 22. března 1989 a že jsem podruhé vdaná a že jsem byla svému muži nevěrná. Prvního jsem zabila. Toto slovo si opakuju často, abych si na to zvykla.“ Lakoničnost tohoto sdělení by mohla budit zdání, že hrdinka je bytost racionální, až necitlivá. Stejně jako se však v románu mění vyprávění, ukazují se i různé podoby Uršuly. Ona sama si není jistá, kým doopravdy je – vražednicí? Moderní Faidrou? Jalovou čarodějnicí? Svatou Uršulou? Všechny tyto role odkazují k určitému mýtu, fixované představě o určité lidské povaze, jíž se Uršula není schopná vzepřít. Na straně druhé jí však přijetí jednoho z modelů dává možnost jednat podle jeho schémat, aniž by se musela ospravedlňovat před vlastním svědomím. Je-li jednou jako Faidra milenkou nevlastního syna, pak ona osudovost ji zbavuje odpovědnosti. Touha je však vždy střídána výčitkami, ospravedlňování lásky jejím zatracováním a obviňování druhých hlubokým pokáním. Takto se sólo mění v orchestr, různořečí jako by stvrzovalo Uršulinu bázeň a nejistotu z neproniknutelnosti lidského nitra. Nejen svého, ale lidí obecně – „Ptám se v téhle strašné větrné noci sama sebe: je možné, aby všichni lidé pociťovali něco takového, a to ve všech etapách dějin?“

Peklo jsou ti druzí, ať už manžel Mišo nebo milenec Marcel. Před oběma se hrdinka snaží ukrýt za hradbu racionalizací a promyšlených scénářů jednání. Paradoxně ji oba svým chováním překvapí, a změní tak zdánlivě jasné vyústění celého příběhu. Proto jako by závěr již ani nebyl Uršuliným dílem, kromě dopisu sestře uzavírá Rubato snová sekvence naplněná symboly a postavami románu, jež mají konečně svobodu. Tíseň je klíčový rys celého díla, vytvářený nejen Uršulinou naléhavou potřebou najít zdroj bezpečí, ale i způsobem vyprávění. To působí přirozeně, zobrazuje-li hrdinčiny bezprostřední reakce a emoce, avšak při odbočkách do oblasti etiky a filosofie se mění v řadu soupeřících tezí. Jako kdyby namísto Uršuly zněl najednou playback – sice bezchybně zaranžovaný a nahraný, ale nepříliš přesvědčivý.

Autorka je bohemistka.