Svítit na vlastní náklady

Loni na podzim v době narůstající ekonomické krize se radnice některých velšských měst a městeček rozhodly šetřit a zhasnout víc než třetinu lamp veřejného osvětlení. Občané se na několika místech vzbouřili, a když nepochodili u radních, rozhodli se, že si lampy nechají rozsvítit na vlastní náklady. Jejich čin byl učebnicovým příkladem toho, že veřejný život nespočívá jen v dění ve státě nebo rozhodování zvolených zastupitelů, ale především v poznání, že sami občané musí být ochotni veřejný prostor považovat za cosi nedílného a společného. Namísto nadávání na „ty nahoře“ se prostě velšští horalé usnesli, že si své osvětlení sami zaplatí, čímž ale zároveň radním „vysvětlili“, že napříště s jejich hlasy počítat nemohou.

Boj o smysl politiky

Sloupky a komentáře novináře Petra Fischera, publikované v Lidových novinách a A2 mezi lety 2005 a 2008 a nyní sebrané v knize Veřejné osvětlení: postmoderní morálka – postmoderní politika, jsou na první pohled velmi vzdálené této „politické idyle“, ve které se veřejnost organizuje sama i proti vůli svých zastupitelů. Jejich tématem jsou vedle obecných problémů identity člověka v globalizovaném světě, konce humanismu nebo slasti z konzumování reklam také české politické speciality jako korupce, učitelská stávka a vládní reformy. To vše autor pozoruje zároveň jako politická témata i obrazy mediální reality, které se nám před očima hned rozpadají, přeskupují nebo těkají, aby nás v příštím okamžiku pohltily natolik, že jsme jim ochotni bezvýhradně uvěřit.

Ačkoli obrazy světa, které nám Fischer nabízí, rozhodně nejsou idylické, něco ho s našimi velšskými horaly nakonec přece jen spojuje. Je to přesvědčení, že stále ještě existuje společný politický prostor, který nesmí zmizet ve tmě a do něhož je třeba neustále vnášet světlo i proti vůli těch, kdo by měli mít veřejné osvětlení v popisu práce.

Německý sociolog Max Weber před sto lety popsal, jak se politika v moderní společnosti stává jen jednou z mnoha profesí. Ve slavné stati Politika jako povolání zachytil vývojovou tendenci moderní společnosti směrem ke specializaci a byrokratizaci, která člověka postupně stále více uvězňuje do pověstné „železné klece modernity“. Z této klece není zdánlivě úniku. Světu vládnou úředníci a manažeři. Naše postmoderní situace naproti tomu přesvědčivě ukazuje, že sebeúčinnější vládnutí nikdy nedokáže zcela vymazat otázku po jeho smyslu a etickém rozměru. Fischer z tohoto boje o smysl politiky vychází, aktivně se ho účastní a používá k němu tu mediálně výbušné metafory, jinde filosofické citace, případně se inspiruje divadlem, filmem nebo hudbou.

Psaní na „pěně dní“

V tomto způsobu psaní, které je veřejně angažované, ale přitom nespoutané stranickými programy, ideologiemi či osobními vazbami, se přitom skrývá značné riziko. Patří totiž právě do té mediální reality, kterou si autor sám často určuje za předmět své kritiky. I Fischerovo novinářské psaní se tak nezbytně veze na „pěně dní“ (Fischer se inspiruje Deleuzem a hovoří o „chvále povrchu“), což znamená, že některé bubliny z mediální masy rychle vyprchají a konkrétní poznámka stejně rychle zastará. Z takového diktátu deníkových nebo týdeníkových komentářů se dost dobře nelze vymanit, a proto je třeba přijmout ho jako nezbytnou oběť daného žánru politického psaní. Fischer si mediální kontext svého psaní velice dobře uvědomuje, využívá ho a většinou na něj úspěšně roubuje zobecňující pohledy a poznámky, takže ve čtenáři novin vzbuzuje potřebu dozvědět se víc. Tím ovšem narušuje samotný způsob čtení novin, které, jak kdysi poznamenal Walter Benjamin, jsou určené lidem povrchním a nesoustředěným.

Fischer ostatně vychází z Benjaminových myšlenek v jednom z nejlepších sloupků Pohlednice z ráje, který je věnovaný obrazům českého kapitalismu i jeho obětem v posledních dvaceti letech. Podle Benjamina je moderní demokracie založena na udržení fyzického i symbolického násilí v mezích státního systému, zatímco zločinec musí zůstat za jeho hranicí. Tím se ovšem posiluje všeprostupující moc policie, která nakonec vede k perverzi demokracie a rozkládá systém vzájemně kontrolované a dělené ústavní moci. Policejní stát tak může mít mnohem rafinovanější podoby než jen brutálního násilí pohotovostních jednotek nebo mučení a zastrašovaní tajnou policií. Stačí si vzpomenout na nedávno přijatý zákon, podle kterého se v České republice zveřejnění policejních odposlechů může trestat až pěti lety vězení. Neschopný a zkorumpovaný stát, který nedokáže kontrolovat své vlastní bezpečnostní složky, se tady uchýlil k mnohem snazší otevřené konfrontaci s novinářskou obcí a vyhrožuje jí přesně tím, proti čemu novináři musí neustále varovat – zkorumpovanou mocí policie.

Jak se ukazuje, v čase ekonomických a sociálních krizí, jako je ta naše nynější, lze šetřit leckde, jenom ne na veřejném osvětlení!

Autor je profesor právní filosofie a sociologie na Karlově univerzitě, nyní dlouhodobě působí na Cardiff Law School, University of Wales.