Výstava není, řečeno s Josefem Čapkem, „svůdnou a náročnou prezentací“. Není ani oslavou art brut v dubuffetovském smyslu. Je promyšleným a citlivým výběrem silných a svébytných děl, která harmonicky koexistují v komorních gotických sálech.
Svůdnost, můžeme-li o ní v souvislosti s Prinzhornovou sbírkou vůbec hovořit, tkví v instalační neokázalosti a v důstojnosti, s níž je představen každý z autorů. A náročná je, jako tomu bývá i u současného umění, snaha o porozumění tvůrčímu záměru.
V případě duševně chorých, jejichž diagnózy (na výstavě) variují od periodické mánie, hypochondrické poruchy „rozervaných nervů“, deprese přes mikrocefalii (předčasné ukončení růstu mozku) až po schizofrenii atd., se lze tvůrčího záměru dohadovat jen stěží. Těžko se vědomě přiblížit „vlastním nevědomým hlubinám“, ač se o to umění od dob Foyer de l´art brut více či méně urputně snaží, natožpak cizím, a verbalizovat potřeby, jež vedou k tvorbě. Velmi zjednodušeně by se dalo říci, že obsedantní kreativita duševně chorých je (nejčastěji) kresebně či jinými prostředky (malbou, koláží a brikoláží, formou složitých instalací atd.) vyjádřené zrcadlení nevědomého individuálního prostoru. Že skrze více či méně komplikovaná výtvarná díla můžeme nahlédnout obrazotvornost lidí, jejichž svět se z nějaké psychopatologické příčiny soustřeďuje na jeden příběh a používá jednu specifickou řeč. Díla Prinzhornových autorů vůbec nepůsobí bezúčelně, beze smyslu. Naopak.
Rozmanitost bláznovství
Ať už smysl tkví (jen) v přirozené a podvědomé kreativní potřebě, nelze pominout naléhavé vzkazy, jimiž výstava doslova přetéká. Na mysli mám nejen autory, kteří pracují s textem, ale i ty, kteří se pohybují v rovině čistě abstraktní. Takto nás, jemnou „šamanskou“ instalací vytrhanou z ústavních prostěradel, jediným trojrozměrným dílem výstavy, vítá Marie Liebová. Být vystavena jinde a bez informace, ač podstatné, že jde o výtvor duševně choré, jistě by sama o sobě obstála.
Další ženou Prinzhornovy sbírky je Else Blankenhornová. Expresionistická malířka, chtělo by se mi napsat, kdybych ovšem viděla její olejomalby dřív než sérii bankovek miliardových hodnot, které krášlí její, v malých obměnách se opakující „pompejský“ autoportrét. V přímém sousedství s vrcholovými autory moderny, v tomto případě s Chagallem, Kirchnerem, Noldem a Kandinským, je „manželka Viléma II.“, jak se sama označovala, důstojnou představitelkou malířského expresionismu.
Až magicky může působit traumatizující příběh výsostného kreslíře Oskara Volla, jehož diagnóza hovoří o „mdlém rozumu“ (mikrocefalii) a „obecném nebezpečí“ pro okolí. Bez diagnózy by možná Vollovy jednoznačně konturované, precizně stínované a kompozičně výjimečné kresby důstojníků (husarů?), koní a žen mohly být považovány za specifickou ilustraci, určenou pro animovaný film. Vynikajícím nápadem autorek výstavy a za podpory Česko-německého fondu budoucnosti je právě jejich filmové rozpohybování. Kresby na sebe navazují v detailech, na něž se autor soustředil nejvíce – na otáčení hlavy jednotlivých figur, pohyb nohou apod.
Miniaturní kresba retušéra Adolfa Schudela s romantickým názvem Ropuší tůňka za úplňku nás, ať chceme či ne, odkazuje k Hieronymu Boschovi či k fantaskním obludám Bruegelovým.
Znakem Prinzhornovy nadace se stal Vznášející se muž Josefa Forstera, dílo, jež akcentuje tíhu tělesné existence a souvisí tak s Forsterovým „přirozeným odchodem ze světa vnějšího do světa vnitřního“.
Skoro románový osud Augusta Kletta, původně obchodníka s vínem, který vedl rozmařilý život a který později trpěl depresemi, pocity viny a stavy úzkosti, končí stvořením unikátního systému myšlení, a tedy výtvarným projevem, inspirovaným kabalou a kombinatorikou.
Na výstavě potkáme i několik „poslů Božích“, kteří jsou, podobně jako mediumici, jen překladateli Boží vůle, Božího sdělení a pravdy. Nesmírně bohaté jsou vize Augusta Natterera, Johanna Knopfa (Knüpfera) a zejména Petera Meyera, jehož Snímání z kříže nelze považovat za „pouhý“ odraz nitra, ale za úžasnou, ač laickou kopii gotického náboženského umění.
Filmově zpracována je také výtvarná pozůstalost autora erotických koláží E. Paula Kunze a malíře „mořských krajin“, bývalého námořního důstojníka Clemense von Oertzena.
Čisté zdroje imaginace nelze vyvrátit
Formou projekce jsou prezentovány i vynikající komiksy Gustava Sieverse a ornamentální kresby Paula Goesche, obětí nacistické „deratizační“ Akce T4. „Smrt z milosti“ v plynových komorách potkala desítky tisíc duševně nemocných. Stejně tak byla ničena i díla zvrhlého umění, tedy modernistů, kteří se neváhali tvorbou duševně chorých více či méně inspirovat. Tento známý fakt je zde ilustrován krátkým filmem o „výstavě Velkého německého umění“, která se konala v roce 1937 v Mnichově. Pohled na „dokonalou instalaci dokonalých děl“, zejména zneužitých antických skulptur, působí v sousedství křehkých duševních záznamů otřesně.
Ačkoli se art brut zejména v Dubuffetově pojetí brání jakékoli souvislosti s kulturou, a tedy „naučenou estetikou“, stal se díky mnoha obdivovatelům (zejména díky Dubuffetovi) oblastí výtvarného umění, tudíž součástí obecně přijímané kultury, které se učíme. Současné umění často čerpá z umění „nepolíbených“ a napodobuje je; je výsostně subjektivní a touží po přímém kontaktu s imaginací skrytou v nevědomí každého z nás. Snad právě pro tu jistotu, že díla zde vystavená vyvěrají nezáměrně z individuálních vnitřních světů, je výstava neobvykle silným zážitkem.
Autorka je historička kultury.
Prinzhornova sbírka (Art brut z legendární kolekce německého psychiatra). Kurátorky Ivana Brádková a Terezie Zemánková. Galerie hlavního města Prahy – Dům U Kamenného zvonu, 6. 2. – 3. 5. 2009.