Ježíš je normální… Nebo snad ne?

Film slovenské režisérky Terezy Nvotové Ježíš je normální pojednává o svérázné náboženské organizaci Triumfální centrum víry. Do českých kin byl uveden 15. ledna 2009 a kupodivu se mu nedostalo takové pozornosti, jakou si zaslouží.

Autorka sama v dětství navštěvovala v Bratislavě tzv. Školu budoucnosti, vedenou organizací spadající pod Hnutí víry. Snímek začíná připomínkou této zkušenosti, pak sledujeme různé výjevy z  aktivit pražského Triumfálního centra víry, jež z Hnutí víry také vychází. Jednotlivé scény jsou prokládány rozhovory s mladou dívkou, která v centru víry nalezla nejen samu sebe a své životní poslání, ale také svého manžela. Dále vidíme věřící téže organizace na „Konferenci víry a ohně“, kde už naplno propuká náboženská euforie a kde za doprovodu sugestivní poprockové hudby a frenetických, opakujících se výkřiků kazatele dochází k takovým věcem, jako je mluva „andělskými jazyky“ či uzdravování dotykem. Jedná se o momenty plné emocí a „katarzních“ prožitků, zkrátka o záležitosti zvenčí jen obtížně pochopitelné.

Jen s mikrofonem

Nejkontroverznější jsou ve filmu scény ná­boženského vedení dětí v jakémsi dětském kroužku pod hlavičkou téže organizace. Jedno z dětí tu naplno podléhá silným emocím vyvolaným vedoucí kroužku; klesá k zemi, pláče, prý se – jak později vypráví – setkalo s Ježíšem. Tak je otevřeno nejpalčivější téma dokumentu: kde končí svoboda a kde začíná manipulace?

Už forma onoho dětského náboženského kursu se může zdát leckomu zarážející. Mladá vedoucí kroužku k dětem až na výjimky promlouvá prostřednictvím mikrofonu, ačkoliv by vzhledem k malému prostoru školní třídy a ani ne desítce posluchačů určitě nemusela. Pomáhá jí další mladá žena, která chvílemi hraje na kytaru. Díky podmanivé hudbě a dramaturgii celé výuky působí pronášená slova na děti jednoznačně silněji než suchopárné sdělování faktů. Osvojit si informace o Adamovi a Evě tu ale rozhodně není prvořadým cílem. Primární je emocionální prožitek a „setkání s Bohem“. Akční vedoucí děti často povzbuzuje ke skandování a provolávání různých slov či hesel („Haleluja!“ nebo „Ježíš je absolutně nejlepší!“) a celkem se jí to daří. Některé děti se do dění zcela zapojují a jsou se svou vedoucí takřka na jedné vlně, jiné (ty menší) si čas od času odpočinou malováním.

Děti, výchova a manipulace

Snímek Ježíš je normální divákovi příliš nepomáhá s orientací ve sporných otázkách výchovy a manipulace. Nabízí setkání s nejednoznačnou realitou, kterou nenechává zpřehlednit s pomocí odborníků, jak je to běžné hlavně v televizních dokumentech. U mnoha diváků tak může vyvolat poměrně bouřlivé reakce a vést k prohloubení paušálně odsuzujícího postoje vůči náboženským organizacím obecně.

Problematika radikální náboženské výchovy dětí hraničící s indoktrinací je v některých evropských zemích poměrně frekventovaná. U nás bývá považována za okrajovou, ve srovnání se situací například ve Francii nebo Spojených státech opravdu nedosahuje takové úrovně závažnosti.

Jak vypadaly dosavadní veřejné reakce na dokument Terezy Nvotové? Experti z oborů psychologie a religonistiky se ve svém hodnocení záběrů náboženské výuky dětí rozcházeli. V pořadu České televize 168 hodin z 26. října 2008 je psycholog Slavomil Hubálek viděl jako „drsnou a emočně velmi vypjatou manipulaci, v rámci níž se děti zjevně snaží zavděčit tím, že popisují vidiny nebo paranormální jevy“. Religionista Zdeněk Vojtíšek se vyjádřil neutrálně: konstatoval, že se děti podle jeho zkušenosti nechovají nijak výjimečně. Prý „registrují, že rodiče mají nějakou hodnotu, mají ty rodiče samozřejmě rády, takže by ty hodnoty s nimi rády sdílely“.

Dotázaná mluvčí Služby kriminální policie a vyšetřování Pavla Kopecká se k otázce možného zásahu úřadů v případě kontroverzní náboženské výchovy dětí vyjádřila takto: „Jednání opravdu nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu.“

Zdravá a nezdravá víra

Je třeba pečlivě zkoumat, jak skandování nábožensky laděných hesel, vystupňovaná emocionalita a sugestivní vedení v nových náboženských hnutích působí na psychiku dětí. Určitá literatura již existuje, stejně jako ta o obtížně uchopitelné problematice „patologie“ v náboženství, kde se lze dočíst i o znacích „zdravé“ a „nezdravé“ víry. Konkrétní výzkumy zaměřené přímo na oblast dětí vyrůstajících v alternativních náboženských skupinách u nás však neproběhly. Důvodem je určitě již nesnadnost takového výzkumu, který vyžaduje úzkou a dlouhodobou spolupráci s jednotlivými organizacemi.

Na citlivost pojednávané problematiky nará­ží i česká legislativa. Ačkoliv ne každá náboženská skupina plní kritéria státu pro to, aby byla jako taková uznána a registrována, neexistují žádné zákonem definované mechanismy, které by existenci problematicky vnímané skupiny případně omezovaly. Vzhledem k mlhavosti termínů jako „nátlak“ či „závislost“, které se v platném zákoně o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností objevují, je to možná dobře. Hodnotová a náboženská výchova dětí zůstává soukromou zónou rodičů a krajně citlivou záležitostí.

Jesus Camp… a co dál?

V některých ohlasech v tisku i na internetu byl film Ježíš je normální asociován s americkým dokumentem Jesus Camp z roku 2006, který nabízí nesrovnatelně silnější a kontroverznější záběry, vzbuzující obavy z promyšleného a totálního zfanatizování dětí nejen na úrovni náboženské, ale i v rovině světonázorové a politické. Děti zde bez váhání hovoří o svém odhodlání stát se součástí „Ježíšovy armády“, uctívají papírovou maketu George Bushe a v některých chvílích se chovají skutečně jako sebejistí „obroditelé“ hříšného lidstva. Bez ohledu na to, jak alarmující pocit zděšení v divákovi během sledování tohoto filmu narůstá, ani v tomto případě není možné celou věc posuzovat bez znalosti širších souvislostí. Každopádně ale Jesus Camp jasně ukázal, k čemu mohou erupce fundamentalismu uvnitř nových náboženských hnutí vést, a postavil společnost před naléhavou otázku po příčinách těchto jevů.

Nabízí se – na první pohled vzdálená – analogie s celostní medicínou. Podle ní je v léčbě nemoci efektivní působit na její příčinu, nejen na symptom. I v případě, že symptom vypadá závažně a léčba příčiny jako mrhání časem.

Náboženský fundamentalismus je zrovna takovým symptomem. Jeho závažnost tkví v tom, že i v otázce náboženství tvrdí: „já vím“ namísto „já věřím“. U symptomu tohoto kalibru je třeba působit hlavně na jeho podstatu. Snažit se jej „zatlouct kladivem do země“ by znamenalo, že se zanedlouho objeví zase. Třeba na jiném místě, ale s obnovenou silou. Zaměřit snahu pouze na rozumné legislativní řešení problematiky dětí vychovávaných v prostředí kontroverzních náboženských komunit je na místě, samo o sobě však zůstává právě „léčením symptomu“.

Kde je příčina

Psychoterapeut Thomas Moore se domnívá, že naše spiritualita ztratila svou hloubku a podstatu. Přišla o svou duši. A „ztratí-li spiritualita duši, bere na sebe často stínovou podobu fundamentalismu“. Podle tohoto autora je fundamentalismus „obranou proti spodním tónům života, proti bohatství a pestrosti imaginace“.

Dnešní doba má horečné tempo, v němž na jakýkoliv „život duše“ nezbývá mnoho času. Jako potlačený rozměr života se čas od času někde objeví a vezme na sebe nečekanou, agresivní podobu. Jak ale navracet zanedbané spiritualitě její duši tak, aby její zneužívání bylo co nejtěžší? Možná by stálo za to dětem i mladým lidem víc ukazovat, že člověk je nejen bytost cítící a myslící, ale že často potřebuje a může být také bytostí „věřící“. Spiritualita se nevznáší kdesi v éteru, ale je jednou z lidských potřeb. Když se cítí „zahnaná do kouta“, bere na sebe své převleky a masky. Dryáčnicky křičí na ulicích, prezentuje se jako zaručená vědecká metoda nebo se tváří jako jediný správný politický názor…

Autorka je doktorandka na Katedře pedagogiky FF UK. Zabývá se vztahem výchovy a spirituality.