Je to taková povídačka z mediálního prostředí. Mladý šéfredaktor z jednoho moderního deníku, který věří na to, že trh všechno vyřeší, údajně nedávno prohlásil, že je potřeba posunout kulturu v listě „do popiny“. Tedy psát ještě víc o populárních spektáklech a méně o menšinové tvorbě, jestliže to půjde. Shodou okolností jsem se nedávno seznámil s jedním francouzským novinářem, který připravoval velký text věnovaný indonéské kinematografii. Bylo to ještě předtím, takže jsem se ho zapomněl zeptat, jestli je také stále v nějaké menšině.
Dost na tom, že v českých médiích zůstává slovo kultura v názvu rubriky spíše ze setrvačnosti. Ekonomický trend velí, že zatímco stránky názorů a komentářů snesou poučenější úvahy a sem tam i nejakého učence, „kulturní“ texty se musejí psát tak, aby jim rozuměl kdejaký blbec. Nemohu zapomenout na kulantní vysvětlení jednoho editora, že by článek neměl nechávat žádné otevřené otázky, ale všechny je čtenáři zodpovědět. Nic na tom nezmění ani skutečnost, že materiály věnované filmu, hudbě, divadlu, literatuře či výtvarnému umění nečtou v našich denících už ani ti, kteří se právě tímhle děním sami zabývají.
Slova jednoho z mediálních kapitánů mi připomněla dobu, kdy jsem se seznámil s marketingem. Musel jsem na sebe natáhnout oblek, vzít stojan a následovat přiděleného šéfa, který se vyznal a byl s každým kamarád. Mně stačilo pokyvovat za ním a přitrouble se usmívat. Na náměstí jsme rozbalili kolo štěstí, načež šéf se jal hulákat na celou ulici a vábit kolemjdoucí, aby se zastavili hodit si šipku a vyhráli třeba tričko, propisku nebo dokonce český hrnec. Netrvalo dlouho a ovládl tím celé náměstí, až se u nás mačkal dav rozjařených čumilů. Přece nekup to, je to zadarmo.
Když byl konec, smekl jsem před ním klobouk. Tohle bych nikdy nedokázal. Načež šéf se nakloní a šeptá jako kolotočář: To nic není. To je ulice, prostě debilové. Na ně stačí osvědčený triky, nemá cenu nic novýho vymejšlet.
Psát kulturně „pro debily“, pro něž se nemusí nic nového vymýšlet a stačí jim popina, obnáší zajistit na stránku slavné ksichty, přepsat kulturní přehledy a pokrýt tiskovky, aby byl čtenář v obraze současného dění. A zatímco se redaktoři štítivě brání tomu být označováni za bulvární, nic není vděčnějšího než trocha škodolibosti či pokryteckého pohoršení, zvlášť když jejich terčem může být významná osobnost, která se nechala nachytat na švestkách, anebo naopak outsider, jenž nemá moc ani konexe, aby se mohl nějak bránit. Nepřehlédnutelným objektem, do něhož se mohou všichni strefovat, se tak stane třeba „domýšlivě“ moderní Kaplického blob nebo podezření ohledně minulosti „povzneseného“ Milana Kundery, který se s nikým nebaví.
V případě filmu přibude pilnému pisálkovi ještě jeden úkol, aby takzvaně pomáhal českému filmu, na který naši politici nevraží a jemuž chybějí peníze. To znamená trochu fandit, ocenit úsilí, občas zavřít oko nad námětovou plytkostí, nefilmovým zpracováním nebo se lísat k některému z režisérů, marketingových zástupců či předních herců. Třeba bude výživný rozhovor! Co na tom, že tím netlačí ani neinspirují autory, aby točili lepší věci. Hlas tohoto mediálního spiklenectví ale velí podporovat všechno české, co je hezké, tedy kinematografii, stejně jako hokej. Poslušný redaktor si poté přijde za odměnu na raut pro chlebíček či na salát.
Ale zpátky k menšině, z které se nemáte naději vymanit, jakmile jste si získali její cejch. Ptal jsem se Francouze, jak to dokázal, že takhle velký text věnovaný filmu daleké Indonésie může v jeho novinách vyjít. Odpověděl mi, že se v Paříži chystá festival a že se čtenáři aspoň dozvědí, co lze od tvorby neznámé země očekávat. Je potřeba přinášet nové informace. Na to už jsem neřekl ani popel. Dovedl jsem si představit, co by se v českém newsroomu asi řeklo: To nikdo nezná. Nikoho to nebude zajímat. A trochu jsem se česky zastyděl.
Autor je redaktor přílohy Salon deníku Právo.