Nezapomenout žít!

Výbor z povídkové tvorby švédského spisovatele Torgnyho Lindgrena (nar. 1938) přináší dalších patnáct kamenů do mozaiky autorovy tvorby přeložené do češtiny. Patnáct povídek, některé vybroušené, jiné okřesané pěkně fortelně nahrubo, a ty další ohlazené rukama trpělivýma jako voda. Výbor obsahuje díla ze tří Lindgrenových povídkových souborů vyšlých mezi lety 1983 a 1999 (respektive 2003, jedna z povídek je z pozdějšího výboru). Čeští čtenáři byli doposud lépe seznámeni s Lindgrenovou tvorbou románovou, která u nás slaví úspěch už přes dvacet let. Jediné dvě povídky si zatím našly místo v knize spolu s novelou Cesty hada na skále (česky 1988).

Život na ostří nože

Lindgrenovy povídky – stejně jako jeho romány – vynikají motivickou i jazykovou výjimečností. Autorovým rodným krajem je Västerbotten a původní prostý svéráz této severně orientované části Švédska spolu s jeho dialektem se velmi často odráží ve specifické Lindgrenově poetice. Jeho tvorba proplétá folklorní složku s biblickými motivy, postavy jeho děl bývají prosté, nicméně v intenzivním spojení s Biblí a výkladem víry. Tuto stylizovanou realitu pak Lindgren obohacuje o iluzivní, nadpřirozené prvky a dává vzniknout nevšední odnoži magického realismu.

Čtyři první povídky jsou ze souboru Mérabina krása (1983). Obracejí se do minulosti a citlivě usměrněným proudem jazyka lidového vypravěče oblévají čtenáře lidskou moudrostí smísenou s prostotou sedláka po večerech listujícího Biblí. Slova v tomto světě mají velikou moc, protože takovou jim lidé přisoudili. Tím, co je vyřčeno, lze zahnat zlého ducha jako v povídce o krásných kravkách hrbatého Gabriela Israelssona, ale je stejně tak možné vyřčeným vyhnat život z člověka, jehož vůle bojuje s nemocným tělem. Když někdo žije na ostří nože, může ho odříznout pouhých pár slov, tak to doslovně stojí v jednom vyprávění, a my se můžeme sami sebe ptát, kolik je vlastně těch, jejichž život na ostří nože v tomto smyslu nestojí.

Biblické motivy a alegorická zhuštěnost žánru legendy charakterizují povídky původem ze souboru nazvaného právě Legendy (1986), kde ustupuje do pozadí severošvédská krajina a příroda, nicméně poetika neuvěřitelných a vlastně nadpřirozených lidských skutků vybujelých ze zcela přirozených pohnutek zůstává a ještě se rozvíjí. Tak mohou srůst v jednoho dva hráči pokeru, kteří jsou jeden druhému výhrou ve hře, tak může spatřit světlo světa stroj věčnosti, který nakonec lapí svého vlastního vynálezce. Přidáme-li k tomu poustevnického Samuela Burvalla, skrývajícího se na půdě před silou slova souchotě, ozřejmí se jeden z důležitých vzkazů platících člověku v jakékoliv době. Pomni onen nepochopitelný okamžik, v němž se podaří zapomenout na něco důležitého: žít. Co se uděje poté, nemůže nikdy být dobré.

Uhrančivý přednes

Třetí oddíl povídek (ze souboru V Pestrolistově vodě, 1999) nabízí nejen typický komentář duše člověka skrze venkovské motivy a slova Bible. Najednou je více slyšet hlas autora, ubývá stylizace, povolují břehy, které vlastně pevně svíraly předchozí povídky v jejich docela prudkých řečištích a vyprávění se rozvolňuje, zklidňuje a přibližuje se čtenáři, jako kdyby mu je Torgny Lindgren svým uhrančivým přednesem vyprávěl osobně. Tečkou za jakýmsi osobním prolnutím autora se svými slovy je vlastnoruční vytištěný podpis pod poslední povídkou ve formě dopisu.

Jak již padlo úvodem, povídky jednoho z nejuznávanějších a u nás nejznámějších švédských spisovatelů v českém překladu prozatím chyběly. Za sestavením a překladem tohoto souboru stojí mladá překladatelka Anežka Kuzmičová. Převod nesmírně náročného Lindgrenova jazyka dopadl v jejím neochabujícím podání dobře. Místy poněkud křečovité pasáže (zneužívání vazby „jako kdyby“ místo „jako by“, zbytečně kostrbatý slovosled) hovoří o upřímné snaze dostát zvláštnostem originálu a lze je přijmout jako součást svérázného autorského rukopisu.

Autorka je bohemistka a skandinavistka.