Spisovatelé, jejichž tvorbu kritici klasifikují coby přistěhovaleckou či migrantskou literaturu, se čím dál častěji vůči podobným kategorizacím a generalizacím právem ohrazují. Do jaké míry je pro umělecké dílo určující původ a sociální status autora?
Když jsem sedávala v učebně skandinavistiky ve třetím patře budovy Filozofické fakulty na pražském Palachově náměstí, pomrkávaly tam na mě hřbety mnoha knih, které bych měla přečíst. Dva přidrzlé názvy vidím před sebou dodnes. Vart ska du? Ut. a Kalla det vad fan du vill. Titul první zmíněné knihy hovořil jasně: „Kam jdeš? Ven.“ To bude něco o pubertě. Zato druhá kniha byla záhadná: „Říkej si tomu, jak sakra chceš.“ Ukázalo se, že je to název jednoho z významných děl současné švédské literatury. Jeho autorkou je Marjaneh Bakhtiari a název svého literárního debutu z roku 2005 vysvětlila pro švédský celostátní deník Dagens Nyheter následovně: „Napadlo mě, že jestli někdo moji knihu označí jako přistěhovalecký román, tak na to můžu odpovědět tím názvem, a v závorce bych dodala: Ale laskavě mi vysvětli, proč tomu říkáš zrovna takhle.“ Autorka narozená v Teheránu tím jasně demonstrovala, co si myslí o škatulkování literatury založeném na původu a statusu autora ve společnosti. Nebo na čem vlastně?
Aktuální počet obyvatel cizího původu je podle švédského statistického úřadu 1,6 milionu, tedy něco přes patnáct procent. Toto číslo je výsledkem poměrně překotného historického vývoje za posledních dvě stě let. Největší pohyb na území dnešního Švédska nastal v průběhu druhé poloviny 19. století, kdy se víc než milion Švédů odhodlal hledat štěstí za Velkou louží. S počátkem druhé světové války se tok lidí v nouzi obrátil. Židé prchali do neutrální země před nacisty, po válce vyrazili za pracovními nabídkami kvetoucího švédského průmyslu Finové, v průběhu padesátých a šedesátých let sem emigrovali občané států utlačovaných komunismem. Válečné konflikty na území bývalé Jugoslávie, Sýrie, Iráku a Íránu přivedly do Švédska statisíce žadatelů o azyl. Švédská vláda na příliv nových obyvatel reagovala zprvu tápavě, ale v sedmdesátých letech došlo ke stanovení oficiální imigrační politiky, založené na principech rovnosti, svobodné volby a pozitivní integrace. Podobně na nově příchozí reagovala švédská společnost. Nejdřív opatrnost a nedůvěra, kterou zatlačila do pozadí velká míra solidarity a otevřenost.
Přistěhovalecký slang sídlišť
A reagovali i nově příchozí. Každý se musel s nastalou situací nějak vyrovnat a začala vznikat literatura, která dala jméno a tvář mnoha novým příběhům. Dostala přívlastek „přistěhovalecká“, a to zhruba v době, kdy vyšly první romány spisovatele řeckého původu Teodora Kallifatidese. Jeho tématem se stala občanská válka v rodné zemi a zároveň pohled na Švédsko očima někoho, kdo je tu (relativně) nový, což vystihovalo představu přistěhovalecké literatury. Kallifatides ovšem přidělenou nálepku neuznal a od té doby vzniklo mnoho studií, které poukazují na nedomyšlenost, nedomrlost či podřadnost onoho pojmu, jízlivě se ptají, proč se do této kategorie nezařazují někteří významní autoři, a kritizují etnický filtr, který zkoumá spíš autorův životopis než jeho dílo. Do toho se míchá pojem menšinová literatura, vytvořený pro autory náležící k oficiálním švédským menšinám, z dějinného hlediska více zakotveným ve společnosti.
Pochybná škatulka přistěhovalecké literatury se prostě neuchytila. Naplno se to projevilo u takzvané druhé generace, to jest těch, kteří se v naprosté většině narodili ve Švédsku. Ne že by se jich situace cizího žáka v nové třídě netýkala, ale je zkrátka irelevantní, odkud pocházejí. Jedna z velkých hvězd této generace přelomu tisíciletí vyšla v roce 2003. Tehdy publikoval svůj debut mladý švédský spisovatel Jonas Hassen Khemiri. Jeho román s názvem Ett öga rött (Jedno oko rudé) zapůsobil jako zjevení a vysloužil si chválu kritiků, oblibu u čtenářů a také nejednu literární cenu. Fiktivní deník patnáctiletého Halima, který se rozhodne, že bude slavně bojovat proti útisku nadmutých a podebraných Šveďarů (a proti integračním snahám svého otce), zazářil především využitím specifického jazyka. Khemiri odposlouchal a virtuózně do psané podoby převedl sociální dialekt zvaný rinkebyská švédština, jímž se hovoří na sídlištích, jako je stockholmské Rinkeby. Stránky románu ožily slangovými výrazy a vtipnými novotvary, text napodoboval výslovnost, slovosled i tempo řeči.
Dva roky před Khemirim použil přistěhovalecký slang spisovatel s chilskými kořeny Alejandro Leiva Wenger ve sbírce povídek Till vĺr ära (Na naši počest, 2001 ). V úvodu zmiňovaná Marjaneh Bakhtiari debutovala dva roky po Khemirim a její prvotina s oním vzpurným názvem o vzpurné íránské dívce Bahar rovněž využívá hovorovou švédštinu s cizím přízvukem. Její kniha polemizuje s představou multikulturní společnosti a zároveň otevírá cestu do složitého světa lidí, kteří se každý po svém vyrovnávají s pocitem vykořenění a hledají své místo ve společnosti prosycené předsudky. Ale především jde o hledání individuality nezávislé na etnicitě či kultuře. Halim a Bahar jsou děti na prahu dospělosti, vzpouzejí se divným signálům ze strany rodičů a okolí a ve snaze porvat se s tím vším, co je štve, dělají naschvály a psí kusy.
Když se recenzenti smějí
S Khemiriho románem spojuje Bakhtiari ještě další výrazný rys, který je ve švédské literatuře poněkud exotický – a sice humor. Obě knihy se ožehavých témat imigrace a integrace dotýkají odzbrojujícím způsobem a recenzenti si libují, jak se při čtení nasmáli. Je to zároveň tak trochu bolest obou knih (a mnoha jiných děl na podobné téma), protože vtipné momenty zastiňují a trochu nahrazují hlubší tón, jenž by měl získat více místa – aspoň podle některých švédských kritiků, kteří by si možná představovali, že se o nástrahách rasové diskriminace musí psát bez žertování a smrtelně vážně. To je samozřejmě hloupost, pravda ovšem je, že balancovat na hraně klišé je figura, při níž se občas smekne noha i šikovnému akrobatovi.
Jedinečný jazyk je výrazným důvodem, proč si zřejmě v dohledné době nepřečteme zmíněné romány v češtině. Těžko převádět přistěhovaleckou literární realitu do nějakého fiktivního českého slangu. Příkladů nešikovného napodobování cizinců hovořících česky je ve filmových titulcích a nepovedených knížkách docela dost. Básník a spisovatel Johannes Anyuru zvolil v románu En storm kom frĺn paradiset (Bouře se přihnala z ráje, 2012) standardní spisovnou švédštinu. Jeho síla tkví v poetickém využití jazyka a v dramatickém příběhu. Anyuru vypráví o svém otci, o jeho strastiplném osudu, touze létat a duševním vyhnanství. Útlý a působivý román vydalo v roce 2014 nakladatelství Argo v překladu Ireny Kunovské a představuje na českém knižním trhu cennou ukázku současné švédské tvorby. Na rozdíl od jiných titulů v ní totiž hlavní roli nehraje vražda.
Jaká je tedy cesta literatury, kterou už dnes recenzenti nemají potřebu označovat nálepkou přistěhovalecká? Jonas Hassen Khemiri dostal minulý rok za svůj zatím poslední román prestižní Cenu Augusta Strindberga. Kniha Allt jag inte minns (Všechno, co si nepamatuju, 2015) vypovídá o lásce, ztrátě a samotě, která nám všem číhá za zády. Je zřejmé, že příběhy, v nichž se mísí švédská jména s cizokrajnými a jazyk se elasticky prohýbá, se vlily do oficiálního kánonu. Berou čtenáře do míst, kde nikdy nebyli, anebo v nich naopak jsou denně, vžívají se do strastí dospívání a mezigeneračních rodinných dramat, kašlou na korektnost, nadávají, smějí se a brečí, jsou tady a teď, zkoumají svět, svoji minulost a přemýšlejí o budoucnosti. Najděte takovou škatulku.
Autorka je překladatelka.