„Potřebuji si vyčistit uši. Od ledna do listopadu 2009 se pouštím do něčeho, co připomíná očistný obřad,“ vyhlásil přesně na Štědrý den na svém blogu americký hudební publicista Michaelangelo Matos. Radikálně se tak rozhodl řešit nadbytek hudby, kterou je zavalen. Jeho dobrovolná střídmost pod hlavičkou Hnutí za pomalé poslouchání (Slow Listening Movement – slowlisteningmovement.blogspot.com) má přísná pravidla: „Od této chvíle si skladbu ve formátu MP3 stáhnu z internetu až v okamžiku, kdy jsem si poslechl tu předchozí staženou. Když si koupím CDčko, musím ho pořádně naposlouchat, než si budu moci koupit další.“
„Stejně jako ostatní hudební fanoušci jsem od přírody nenasyta. Hnutí za pomalé poslouchání je můj způsob, jak postavit tomuto obžerství určité hranice,“ vysvětluje Matos důvody své očistné kůry. Díky internetu je dnes nedozírné množství hudby dostupné jen jediným kliknutím myši. Otevírají se tím obrovské možnosti, ale zároveň to svádí k těkavému a povrchovému rychlokonzumu. Podle klasika hudební kritiky Roberta Christgaua vychází za rok tolik hudby, že by k jejímu poslechu jeden člověk potřeboval roky dva. A nemusíte být ani profesionální kritik jako Matos nebo Christgau, abyste začali z nadbytku pociťovat jistou nevolnost.
Matos ve svém manifestu záměrně volí metafory jídla. Nenasytnost, která u nadměrné konzumace jídla vede k bolení břicha či žlučníkovým kamenům, se v oblasti hudební publicistiky může projevit povrchností. Matos se při vyhlášení svého hnutí inspiroval u italského gastronomického aktivisty Carla Petriniho, který v polovině osmdesátých let vyhlásil pod hlavičkou Slow Food Organization válku globálním společnostem s rychlým občerstvením, jako je McDonald’s nebo KFC. Hnutí se rozšířilo po celém světě a dnes se je jeho členem přes sto tisíc lidí, kteří aktivně bojují proti devastaci lokálních kuchyní a homogenizaci jídelníčku. Aktivity Petriniho skupiny inspirovaly třeba norského občana Geira Berthelsena, který na konci devadesátých let založil Světový institut pomalosti. Nebyl ale sám, po celém světě existují obdobná hnutí za pomalé cestování či pomalé čtení.
Dobrovolná dieta hudebních posluchačů není nic nového. V roce 2005 vyhlásil britský hudebník Bill Drummond 22. listopad Dnem bez hudby (No Music Day) a rozproudil debatu o ekologii poslouchání. Ostatně žijeme v éře mobilních přehrávačů, na které se vejde tolik hudby, že ji nebudeme nikdy schopni poslechnout. Šestá generace iPodu pojme 160 GB dat, což se zhruba rovná hudbě na osmnáct let nepřetržitého poslechu. Čím dál více poslouchačů se snaží vzdorovat lákadlu nadkonzumace návratem k „neohrabaným“ vinylům. Vstříc jim vyšli také italští designéři ze skupiny Space NVDRS. Letos uvedli na trh stylový MP3 přehrávač, který vypadá jako stará magnetofonová kazeta a vejde se na něj jen tolik hudby, kolik dokázaly obsáhnout staré kazetové formáty 45, 60, 90, jejichž čísla označují počet minut záznamu. Málo se zdá být zase po dlouhé době více.
Autor je hudební publicista.