Režisér Dodo Gombár profoukl španělským klasikem ústecké Činoherní studio jako čerstvý vítr. Do hlediště přitáhl nejen nejmladší generaci.
Hostující režisér Dodo Gombár si vybral pro svou iniciaci v Činoherním studiu v Ústí nad Labem hru španělského klasika Federika Garcíi Lorky. Dům Bernardy Alby v překladu Antonína Přidala však spolu s dramaturgyní Johanou Součkovou radikálně zkrátil a přepracoval; konečně i podtitul inscenace samé, Kalvárie pro sedm, zřetelně vystihuje jeho konspekt. Gombár přijal hostování v divadle, které je v dramaturgické rovině odlišné a jasně vyhraněné vůči tradičnímu repertoáru. Soubor má již roky velké zásluhy v uvádění současných, mnohdy experimentálních a původních textů; stejně tak i textů klasických v dost neklasické podobě. Při spolupráci s Gombárem se hercům podařilo objevit nové tvůrčí polohy, které jsou v kontrastu s převládajícím realismem místního repertoáru.
Ženský rozum na hřbetu Eróta
Inscenace se díky škrtům vedlejších postav ustálila na délce půl druhé hodiny, což je bez pauzy snesitelné. Tísnivou atmosféru uzavřené domácnosti pěti sester a despotické matky režisér umocnil retrospektivním prohazováním podstatných a klíčových dialogů v sonátových variacích, které dějovou situaci zpočátku jen matně naznačují, později však působí mnohem naléhavěji. Gombárův cit pro celkovou múzičnost inscenace se projevil v nahrazení množství textu nonverbální akcí. Tyto jungovsky archetypální mezihry rámovala hudební koláž Ondřeje Brzobohatého. Daleko více tak vyvstal skutečný vztah utlačovaných dcer a jejich matky, která není v inscenaci jen plochou figurkou, ale především symbolem pro logos –
rozum, kdy z přehnaně pevného spojení s animem musí jednat zatvrzele a neústupně.
Osobní vklady hereček při hledání postav jsou zjevné a konečný výsledek působí přesvědčivě. Mám na mysli podivně přirozenou naivitu Angustias (Marta Vítů), zápas s vnitřní laskavostí tělesně postižené Martirio (Nataša Gáčová), křesťansky vypjatou obětavost Amélie (Zuzana Onufráková), skoro dětský vzdor Magdaleny (Tereza Hofová) a křehkou cílevědomost Adély (Irena Kristeková). Pro role matky Bernardy a služky Poncie přizval režisér k hostování členku liberecké činohry Divadla F. X. Šaldy Evu Lecchiovou a Magdu Weigertovou (bez stálého angažmá), která se stala svým hereckým naturelem a dispozicí přímo zjevením inscenace – v dobrém smyslu slova. Do připsané postavy Eróta v podobě muže-hřebce obsadil Jana Plouhara, který opakovaně vstupuje do děje jako zhmotněný mužský princip.
Oproti autorem předepsané scénografii, která se topí převážně v bílém odstínu, zvolil scénograf Josef Bolf temností poněkud určující uzavřený prostor se zrcadly a nezbytným nábytkem; ve větší míře pak pracuje se světlem. Podle režisérova požadavku do scény zakomponoval i kuchyňský vařič, na kterém v rámci rutinního domácího rituálu připravují sestry skutečnou polévku. Víceméně současnou podobu mají i funkčně působivé kostýmy Lucie Labajové, zpočátku ve střízlivém a poněkud upjatém střihu, v průběhu inscenace se obměňující stále rozvolněnějším stylem.
Činoherní studio novým titulem pokračuje v zaběhnuté tradici posledních sezon, přesto se zdá, že nějak jinak. Dokladem je i opětovný zájem o toto divadlo u střední a starší generace diváků. Gombárův Lorca není násilným odklonem z umělecké cesty mladého souboru, ale zcela novou dimenzí, která potvrzuje vysokou, leč chvílemi dřímající úroveň divadla v tak specifickém prostoru, jakým Ústí nad Labem bezesporu je.
Autor je teatrolog.
Činoherní studio Ústí nad Labem – Federico García Lorca: Dům Bernardy Alby. Překlad Antonín Přidal, režie Dodo Gombár, scéna Josef Bolf, kostýmy Lucie Labajová, hudba Ondřej Brzobohatý, dramaturgie Johana Součková. Premiéra 20. 2. 2009.