Uvnitř a vně (vykřičené) Čtvrti

Na dnešní Japonce se spisovatelka Higuči Ičijó (1872–1896) dívá z bankovky v hodnotě pět tisíc jenů, stejně jako se na nás dívá Božena Němcová (1820–1862) při každém setkání s českou pětistovkou. Na dvou od sebe hodně vzdálených místech planety se tak dostalo stejné pocty dvěma ženám, jimž je společný nelehký úděl, předčasná smrt a posmrtná sláva. Co napsaly, prošlo vítězně zkouškou času; díla obou autorek jsou opětovně vydávána, čtena, citována, dramatizována, filmována a zkoumána. Obě zanechaly osobní zápisky (deník, dopisy) jako svědectví o vlastních prožitcích svého světa v určité době a na určitých místech. Stopy těch prožitků nesou i jejich díla. Tak jako je příběh Barunky a babičky nerozlučně spojen se Starým bělidlem u České Skalice, je příběh dospívající dívky Midori, hlavní postavy titulní novely ze sbírky Zápolení (Takekurabe), spjat s uličkami starého Tokia v blízkosti čtvrti „Č“, svého druhu ghetta vyhrazeného podnikům sloužícím kvetoucímu odvětví prodejné lásky.

Nevěstky, milenky a manželky

Jako „místo děje“ jsou v Zápolení drahé i laciné nevěstince s přilehlými čajovnami jen atraktivní, zvenčí viděnou sousední „Čtvrtí“. Dovnitř se dostáváme až s kurtizánou Riki, hlavní postavou tragické novely V kalném proudu (Nigorie), která je druhým titulem obsaženým v tomto, u nás nedávno vydaném výboru. Kromě uvedených novel nám překladatelka nabízí ještě dvě kratší autorčiny povídky, Za úplňku (Džúsanja) a Rozcestí (Wakaremiči). Všechna čtyři díla vznikla v letech 1895–1896 a jsou spojena motivem specifického ženského údělu. Ať už je to prodej dívky do nevěstince, naivnímu děvčeti-dítěti vnucený nerovný sňatek s boháčem, mající neblahé následky, nebo svobodné rozhodnutí mladé ženy stát se vydržovanou milenkou, vše je motivováno bídou či vidinou hmotného zajištění nejen sebe, ale především rodičů a sourozenců.

Procitnutí mladé ženy

Vzdělaná básnířka a spisovatelka Higuči Ičijó poznala na vlastní kůži chudobu, sama prožila boj o holé živobytí, když v osmnácti letech zůstala po otcově smrti s matkou a mladší sestrou sama, když se musely odstěhovat do nuzné čtvrti v sousedství vykřičené tokijské Jošiwary, kde si jako živitelka rodiny k hubeným honorářům za publikace svých děl v časopisech přivydělávala šitím a psaním dopisů diktovaných negramotnými nevěstkami. Těžce tak sbírala látku ke svým novelám. Rozuměla chudobě a bezradnosti dospělých i trápení a snům dospívajících dětí. Při vyprávění příběhů byla otevřena soudobým literárním trendům, směřujícím k modernímu realismu. Při čtení jejích novel a povídek si však také uvědomujeme, že realitou Tokia z konce 19. století byla i hluboce zažitá tradice, patrná nejen z houževnatě se držícího zdobného jazyka, ale i z narážek na japonské i čínské klasiky.

Jazyk Ičijó je pro devadesátá léta 19. století příznačným kompromisem mezi starším literátským stylem, jak jej Ičijó znala z četby, a současnou mluvenou japonštinou, objevující se v dialozích. V osobním díle  Můj deník (Ičijó nikki, 1912) autorka mj. uvádí, že od sedmi let náruživě četla, od čtrnácti si psala deník a skládala básně waka, v šestnácti už suverénně vládla literárním jazykem. Její zápisky jsou považovány za svébytné dílo žánru nikki („literární deník“), rozvíjeného v japonské literatuře od 10. století. Zpověď, která údajně nebyla určena pro publikum, evokuje po více než sto letech nejen atmosféru měnícího se Tokia, ale i proměnu vztahů a způsobů komunikace mezi lidmi, takže například soukromé zápisky o několika setkáních začínající spisovatelky Ičijó s tehdy známým tvůrcem Tósuiem jsou současně působivým příběhem o slepé důvěře, naději a procitnutí mladé ženy.

Zápolení v kalném proudu

Literární začátky Higuči Ičijó, spadající do doby kolem roku 1890, jsou spojeny se jménem Nakaraie Tósuie (1860–1926), autora zábavných románů gesaku, který ve svém časopisu Musašino uveřejnil v roce 1892 její povídku Sakura ve tmě (Jamizakura) o potlačovaných citech dospívající dívky. O pár let později, právě v novele Zápolení, vytvořila Ičijó v postavě dívky Midori ještě složitější a dokonalejší obraz dívčího dospívání na pozadí osudového předurčení následovat starší sestru – nevěstku prodanou kdysi majiteli podniku ve Čtvrti. V autorčině mistrovském díle vnímá čtenář toto „předurčení“ jako předzvěst nešťastného osudu, zatímco hlavní hrdinka ve svém ještě dětském uvažování vidí jen „lesk“ sestřina živobytí, zatímco jeho „bídu“ zahlédne jen krátce v den slavnosti, kdy se brány Čtvrti krátce otevřou veřejnosti.

Celková úprava a vybavení českého překladu má řadu předností. Obálku zdobí reprodukce něžného portrétu Midori, jejž v roce 1918 vytvořil Kaburaki Kijokata. Překladatelčin Úvod, obsáhlé vysvětlivky a závěrečné hodnocení čtyř děl v kontextu přerodu japonské společnosti, jazyka i literatury v druhé polovině 19. století umožní čtenáři hlouběji chápat slova hrdinů Higuči Ičijó a lépe rozumět jejich počínání. Čtenářovy představy o místech, kde se tyto postavy pohybují, budou korigovány reprodukcemi více než sto let starých fotografií Tokia ze sbírek Náprstkova muzea. Z nich je – v souvislosti s obsahem novel V kalném proudu a Zápolení – nejpůsobivější snímek na s. 119, s nevěstkami vystavenými pohledům případných zákazníků za dřevěným mřížovím verandy, připomínající velkou klec. Ze snímku čiší stejný smutek a bezmocnost, s jakou na svůj úděl rezignují hrdinky, jež Higuči Ičijó obdařila fatalismem provázeným vytrvalou snahou prožít naplno každou malou radost, každý projev přátelství, dobrodiní, laskavosti, přicházející poskrovnu, ale přece.

Odkaz Higuči Ičijó čítá jednadvacet titulů – básní, kratších próz a deníkových zápisků. Ještě za otcova života získala v soukromé škole Haginoja pod vedením básnířky Nakadžimy Utako (1841–1903) základní literární vzdělání, které spolu s velkou čtenářskou zkušeností a nadáním zúročila v díle, jež ji vyneslo na piedestal nejtalentovanější spisovatelky doby Meidži (1868–1912). Z uznání svého díla a přijetí do uměleckých kruhů se mohla těšit jen poslední rok před smrtí. Zemřela ve dvaceti čtyřech letech na tuberkulózu.

Autorka je japanistka.