Srovnávací audiovize

Pro novou stálou expozici v Domě U Zlatého prstenu – jedné z výstavních síní Galerie hlavního města Prahy – zvolila mladá kurátorka Sandra Baborovská netradiční, jak sama říká, „nekunsthistorický“ přístup k výběru exponátů a jejich uspořádání. Jedním z klíčů byla vizuální podobnost časově i „povahově“ často velmi vzdálených děl. Expozice je širší, než jsme zvyklí generačně – vedle již klasiků se objevují věci nedávné, často vylovené přímo z ateliérů –, i co se týče použitých médií: konečně tvoří přehlídku výtvarného umění také audiovizuální nebo čistě zvuková díla.

Úvodní sekvenci Mikro a Makro dominuje uprostřed místnosti zavěšená videoinstalace Fosilie Jakuba Nepraše (2007), obklopená na stěnách souborem pastelů Karla Malicha z osmdesátých let minulého století, které vskutku vizuálně připomíná; stejně jako Test inteligence Jana Šerýcha, akrylová malba na zdi z roku 1988, protější Černobílou strukturu (1966–67) Zdeňka Sýkory. Spojení mohou působit prvoplánově, náhle zjevné paralely však při bližším prozkoumání banální vůbec nejsou. Neprašova „videomalba“ zobrazuje pohyblivou strukturu velkoměstských dějů v rostlinném kontextu, zatímco Malich se ve svých pastelech a drátěných objektech pokoušel o vyjádření analogie přírodních dějů obecně. Sýkorovo vystavené dílo je jedním z prvních počítačem generovaných děl v českém umění; také Jan Šerých zkoumá kombinatorické možnosti, ovšem v jeho případě jsou postup i interpretace výsledku více kontextuální. Zajímavá je konfrontace děl Jakuba Špaňhela s malbami sester Válových (sekce Industriál) stejně jako tváří Josefa Bolfa a Adrieny Šimotové (Tváření). V části nazvané Ve hře sousedí Prstová partitura (1972) Milana Grygara s Živou partiturou (2004) Floexe: ten audiovizuálnímu propojení dodává okamžitost vzájemného ovlivňování hudební a obrazové složky, přičemž souznění s Grygarovými vizuálními partiturami je zjevné.

Situace U Prstenu

Možná nejzajímavějším prvkem jsou projekty vytvořené speciálně pro situaci středověkého prostoru U Prstenu – například malba na zaoblenou zeď od Igora Korpaczewského Květina (Květina poznání), na níž postavy sledují žlutorůžový objekt vznášející se nad městem a mořem, či kresby v chodbě spojující podlaží, politické parodie Davida Böhma a Jiřího Franty. Oživující jsou vtipné galerijní intervence Marka Meduny a Dominika Langa, které zapojují personál: Sediment v performanci pletení šály a v akci Zlatý standard (Závazek) mají kustodi za úkol každý den vložit korunu do kasičky, vyříznuté do měřiče vlhkosti. V jedné z postranních místností pak umělci vytvořili pokojíček, mimo jiné kuřácký, pojmenovaný Denní světlo a obsahující divácké hádanky ve hře s prostorem. Právě určitá prostorová velkorysost – díla zde mají tolik místa, kolik si zaslouží a vyžadují – způsobuje, že je výstava „stravitelná“, na rozdíl od mnoha dalších s přílišným počtem děl, kupených za sebou bez jasnějšího rozmyslu.

V podzemí jsou v sekci Světelnost slavné světélkující zelené šaty Kateřiny Vincourové tím jediným, co zůstalo na místě z bývalé instalace. Kurátorka se nebála zvolit často i méně známá díla tvůrců, nepracovala zdaleka jen s galerijní sbírkou, nýbrž zvolila formu zápůjček (z nichž některé v budoucnu galerie plánuje zakoupit). Škoda jen, že instalace není alespoň částečně variabilní: například pro zatemnělou místnost, v níž se nachází zvuková instalace Tomáše Svobody (jedno ze slabších děl expozice), by se jistě našla další, i zajímavější díla.

Výstava je nazvaná Po sametu, byla prý však zahájena 17. listopadu jen náhodou. Výběr je to přiznaně subjektivní, otevřený různým interpretacím a hlavně překvapivě svěží. Kurátorský text nedominuje nad obrazem, a kurátorka sama se omezila na krátké popisky k sekcím. Dobře vybrané texty katalogu (jež nejsou jen popisné) uvádí Miroslav Petříček, který zpochybňuje, že vývoj role umění ve společnosti po Listopadu je zklamáním. Oponuje, že „úloha“ umění spočívá v tom být v jistém smyslu na okraji a také ve „schopnosti tvořit atopie“, a dodává: „Změna poměrů by byla fatální, kdyby přinesla pouhé převrácení hodnot (namísto okraje střed, namísto sklepa galerie).“ Je také pro jednou osvobozující, že se výstava nesnaží nabídnout odpovědi na předem dané teze a nechává znít díla samotná.