Ochrana kulturního a historického dědictví je veřejný zájem. Odpovídá za ni stát. To je základ státní památkové péče. Problémem je však aktuální společenský kontext, v němž památková péče funguje.
Projekty, které by se investoři a developeři v Bavorsku, Nizozemí nebo v Rakousku ani nepokusili předložit k úředním rozhodovacím procesům, u nás obdobné obchodní společnosti – často dokonce z týchž zemí – drze prosazují a úřady státní památkové péče (ministerstvo kultury, krajské úřady i obce) jim nakonec celkem ochotně ustupují. Že jsou za tím osobní intervence a zákulisní čachry, je zcela zřejmé. Zřetelná je snaha vše včetně kulturního dědictví národa podřídit jednoznačným kritériím výroby a maximálnímu soukromému zisku.
V takovém ekonomickém prostředí nelze v žádném případě státní garance a veřejnoprávní nástroje ochrany obecních zájmů oslabovat, ale je nutno z nich vytvořit ucelený, jednoznačně závazný a respektovaný rámec pro ekonomický pohyb.
Památky mají vydělávat
Vůbec by se tedy nemělo uvažovat o podivné privatizaci památkové péče. Potřebujeme naopak větší účinnost v ochraně památek, precizaci definice veřejného zájmu a ustálení aplikační a výkladové praxe při vydávání závazných stanovisek a rozhodnutí orgánů státní památkové péče.
A jaká je praxe? Památky mají dokonce i podle představitelů resortu kultury vydělávat. Pokud se tato zásada stane vůdčím principem praxe státu, pak máme zaděláno na spolehlivou decimaci kulturního dědictví.
Mám opravdu hojné zkušenosti s tím, jak orgány státní správy selhávají a zprůchodňují i takové zásahy do památek, zejména nemovitých, jež je poškozují nebo ničí jejich historickou hodnotu, tedy schopnost nést i nadále informace o svém vzniku a proměnách v dalších dobách existence až do dneška. Nechci se zbytečně rozepisovat o tom, jak nakonec památková péče přes zřejmý nesouhlas mezinárodních institucí (UNESCO) trapně kapitulovala před miliardovými soukromými kšefty a jejich politickou podporou na Pankrácké pláni. Nechci ani komentovat pitoreskní budování věží na Malostranské radnici – je to legrace, ale tuto zpozdilou snahu lze srovnávat s dávno překonanými přístupy 19. století a s politicko-propagandisticky protlačovanou znovuvýstavbou Betlémské kaple v padesátých letech 20. století! Chci ukázat selhávání státní památkové péče na jediném velmi poučném příkladu, kterým je oprava Národní kulturní památky Karlův most.
Karlův most – Praha sobě
Praha je vlastníkem mostu, ona najímala firmy a rozdává peníze na opravu. Jde o opravu rozsáhlou, tak za 250 milionů korun. Tuto akci Praha zahájila za mlčenlivého souhlasu orgánu státní památkové péče (což je Magistrát hl. m. Prahy, tedy tak trochu „Praha sobě“) bez provedení důkladného a aktuálního stavebně-historického průzkumu. Neuvěřitelné? Ale je to tak. Dokonce ani archivní rešerše nebyla dokončena – chybí zpracování zásahů z 20. století, jež byly rozsáhlé a podstatné. Oprava utěšeně probíhá a pod rukama stavebních dělníků mizejí do nenávratna informace, jež by bylo možné ze stavby vyčíst a na jejichž základě mělo teprve být vydáno stavební povolení a následně zpracován podrobný prováděcí projekt. Ten sice existuje, ale vůbec nebyl předložen před zahájením opravy orgánu státní památkové péče k vydání stanoviska, což je zákonná povinnost! Následně byl projekt předložen památkovému úřadu až 22. 7. 2008, tedy zhruba rok od zahájení stavebních prací a jen díky požadavku inspektorů Památkové inspekce MK, kteří v té době zahájili státní kontrolu. Když toto vše státní kontrola loni zjistila, byl o tom sepsán protokol, opatřen přílohami, dokumentujícími alarmující zjištění, a koncem října byl oficiálně předán vlastníkovi mostu, tedy vedení města Prahy. Kontrola identifikovala hned několik porušení povinností města, na něž zákon pamatuje statisícovými pokutami. Ale pokuty by měl městu Praze ukládat Magistrát hl. m. Prahy, tedy opět „Praha sobě“. Ovšemže něco takového nemá magistrát vůbec v úmyslu! Zúčastněné instituce – s dvěma čestnými výjimkami – se tváří, že vlastně o nic moc nejde – a oprava běží dál! A to vše bez podrobného prováděcího projektu, který by byl řádně projednaný. Z památkového hlediska bylo již nevratně poškozeno zábradlí – právě tam, kde bylo historicky nejhodnotnější (v prostoru přemostění Kampy). Pokud se tímto způsobem začnou opravovat i mostní pilíře, oblouky a nakonec i věže, mohou být škody mnohonásobně horší.
Čestnou výjimkou je Památková inspekce Ministerstva kultury ČR, jinak uboze se tvářící součást tohoto ministerstva, jež nemá žádnou výkonnou pravomoc (nemůže sama rozhodovat, pokutovat). Zpravidla tedy mírou svých selhání nevybočuje ze stavu ubohosti běžného ve státní památkové péči. Nicméně zde předvedla velmi názorně, že i za stávajících podmínek může mít její práce smysl a že může konat dobře a účinně. Podle mého názoru šlo o případ, jenž takto dopadl jen díky osobní zodpovědnosti a nemalé statečnosti inspektorů, kteří kontrolu prováděli.
Druhou čestnou výjimkou je generální ředitelka Národního památkového ústavu (NPÚ), který rovněž zásadně selhal: kde byl NPÚ, když se začalo se zjevně velmi povrchně zajištěnou opravou? Proč nekřičel? Proč jeho pracovník pověřený účastí na akci do poslední chvíle před svým usvědčením lhal do médií, proč ochotně kolaboroval s městem a s dodavatelskými firmami? Nicméně generální ředitelka NPÚ Naděžda Goryczková po seznámení s výsledky kontroly a jejich interním projednání na NPÚ zareagovala rozhodně ve směru nápravy chyb a selhání. Jenže NPÚ, jak známo, nemá žádné výkonné pravomoci, jde o expertní, odbornou strukturu, která dává magistrátu i dalším orgánům státní správy jako výkonným správním úřadům jen odborná vyjádření, jež mají pouze váhu doporučení. I sebelepší předsevzetí vedení NPÚ může skončit ve ztracenu kvůli nezájmu vlastníka památky a orgánu státní správy, tedy dvojjediné instituce: města Prahy a jím zaměstnávaných úředníků. Zatím to na takový výsledek bohužel docela vypadá.
Jak vidno, současný stav potřebuje zásadní změnu. Její první zásadou musí být organizační oddělení výkonu státní správy od hospodářských zájmů a politické zvůle volených reprezentací na krajích, městech a obcích.
Autor je právník, zabývá se životním prostředím.