Jak vznikalo naše národní ekologické hnutí v minulém režimu, jaké používalo strategie po roce 1989 a jak rychle se naše společnost dokázala zbavit „polistopadových excesů“ neboli demokratizujících prvků v rozhodování o aktivitách s dopadem na životní prostředí?
Český environmentalismus existuje opravdu zhruba dvacet pět let. Předtím sice byly v Československu některé struktury zaměřené na ochranářské aktivity, zejména režimem rozehnaný TIS – svaz pro krajinnou ekologii, ale postupem doby se v sedmdesátých a zejména v osmdesátých letech vytvářely některé oficiálně tolerované struktury a aktivity, využívající postupného ochabování původní tuhé normalizace.
Až s příchodem ekologických aktivit kolem Charty 77 a s postupným rozvojem dalších neoficiálních či polooficiálních skupin nebo snah se začal rodit soustavný český environmentalismus, který se neomezoval pouze na klasickou ochranu přírody, ale začal se věnovat společenským a politickým souvislostem stavu a vývoje životního prostředí. Začaly vycházet samizdatové publikace ekologického zaměření. Řada expertů z různých oborů se v posledních letech před listopadem 1989 například pravidelně scházela v Konírně Valdštejnského paláce (naproti sídlil Český ústav ochrany přírody a památkové péče). Povedlo se to na bázi oficiální brněnské Biologické společnosti ČSAV: v Praze vznikla její Ekologická sekce. Na schůzích se diskutovalo a lidé tu začali připravovat materiály a návrhy, jež se měly zanedlouho velice hodit.
Před Listopadem: Bratislava nahlas
Je už pozapomenuto, že v posledních měsících před listopadem 1989 byla ochrana prostředí příležitostí pro téměř masovou aktivizaci veřejnosti, zejména v těch regionech, kde dosaženou míru devastace prostředí nebylo možno přehlížet. A tak vznikla pověstná Bratislava nahlas!, souborný a nezávislý materiál, pravdivě informující o situaci životního prostředí v průmyslovém velkoměstě, vypracovaný skvělou skupinou slovenských odborníků i aktivistů. Její členové pak v listopadových dnech iniciovali vznik Verejnosti proti násiliu. A v Čechách se pár dní před 17. listopadem pohnula v době dusivých inverzí veřejnost v Teplicích a politické vedení bylo nuceno tolerovat velké shromáždění veřejnosti na tamním sportovním stadionu. Pamatuji se, že tam tehdy jel i jeden z čelných představitelů Ekologické sekce Josef Vavroušek. Lidé byli napružení, dožadovali se pravdivých a včasných informací o stavu prostředí, vznikaly nové ekologické struktury bez ohledu na to, zda je budou úřady akceptovat. Lidé z environmentalistických kruhů se účastnili vzniku a činnosti Občanského fóra v centru i mimo ně.
Po listopadu 1989 se rychle zformovaly hned tři environmentální resorty – federální a na úrovni obou republik. Následovala mohutná ekologická legislativní vlna, jež skončila až s parlamentními volbami v červnu 1989. Dala vznik ucelenému právu životního prostředí, ve kterém došlo k převratným demokratickým změnám, založeným na přesvědčení, že veřejnost má mít možnost účastnit se úředních rozhodovacích procedur, pokud se dotýkají životního prostředí.
Než se stavbaři poučili
Zároveň došlo i k určitému protisměrnému pohybu. Nevládní občanské struktury ekologické orientace sice rychle a nyní již legálně a bez překážek vznikaly, ale záhy se projevilo jejich slábnutí a personální vyprazdňování. Mnoho dosavadních aktivistů šlo do vznikajících úřadů a jiní začali brzy pociťovat příležitosti, jež přinášela ekonomická transformace. Začali podnikat či měnili způsob svého profesního uplatnění a na dobrovolné aktivity bylo stále méně času. Obrovská vlna zájmu veřejnosti o životní prostředí náhle opadla. Bylo tolik jiných zajímavých věcí! A tak v prvé polovině devadesátých let zájem veřejnosti o tuto problematiku zeslábl a ekologickým občanským organizacím výrazně ubylo členů.
Celospolečenské či většinové priority se zejména po parlamentních volbách v roce 1992 začaly přesunovat zřetelně jinam, zejména k ekonomické transformaci. Ale společenské poměry byly zjevně ještě zřetelně přechodného rázu, tedy nehotové. A tak se dařilo občanským aktivistům vzdorovat celkem úspěšně řadě problematických staveb a komerčních záměrů, zvláště když se naučili užívat nově uzákoněných právních prostředků. Tak se krátce po polovině devadesátých let podařilo zabránit výstavbě mohutné cementárny na samé hranici Chráněné krajinné oblasti Český kras a v roce 1997 bylo dosaženo příznivého rozsudku ve věci dálničního obchvatu Plzně. Právě tehdy se začaly poprvé vědomě a organizovaně houfovat zájmové skupiny požadující změnu přístupu k ekologickým problémům. Nejprve šlo o veřejné stavby, o záměry výstavby dálnic a podobných projektů. Kvalifikované aktivity environmentalistů, tedy jejich účast v úředním rozhodování a jejich žaloby ke správním soudům, pro takové stavby představovaly značné riziko.
A tak byly původní právní výklady soudů během několika let zřetelně změněny a velké stavby se pěkně rozjely. Tentýž soud v roce 1999 už rozhodoval zcela jinak než v roce 1997. Ale to byl jen začátek. Ke konci devadesátých let se ještě podařilo prosadit důležité zákony o právu veřejnosti na informace v držení úřadů, ale po privatizaci národního majetku a jeho často velmi pochybném rozprodeji se začalo vše měnit, do země vstupovaly zahraniční firmy a postupně se vytvářely úplně nové zájmové skupiny. V roce 1992 zvítězila nedávno založená ODS s přísliby budoucích příležitostí, jež neměla dosud žádnou adekvátní společenskou zájmovou základnu, do konce devadesátých let ji však rychle dotvořila a stabilizovala. Není náhodou, že od přelomu století opakovaně probíhají a postupně sílí snahy o odbourání „polistopadových excesů“, tedy především demokratizujících prvků v rozhodování správních orgánů – nástrojů účasti veřejnosti v rozhodování o životním prostředí.
Kdo věří vlastní lži
Na přelomu století byla provedena velmi pochybná reforma veřejné správy, jež státní úřednictvo převedla pod obce, města a kraje, čímž je podřídila politickým reprezentantům těchto územních celků. Úředníci mají sice podle zákona rozhodovat nestranně a objektivně, ale to si dovolí málokdo. Pokud starosta, primátor, radní či hejtman neformálně pokyne, pak se mu musí vyhovět, jinak si rychle najde poslušnějšího úředníka a toho neposlušného se zbaví. Navenek se lže, vážně se předstírá, že nikdo úředníky neovlivňuje, a celé to pokrývá mimořádně trapný a zbabělý judikát nejvyššího správního soudu z roku 2005. Všichni úřední aktéři se tváří, že svým vlastním lžím věří. To má dalekosáhlé následky. Právě reálně fungující politické reprezentace obcí, měst a krajů se stávají velmi podstatným činitelem, který zadává veřejné zakázky a fakticky rozhoduje o tom, kdo dostane v daném územním obvodu podnikatelskou příležitost.
To jsou hlavní vývojové a strukturální předpoklady vzniku a rozvoje nynějšího českého reálného kapitalismu a jeho zřetelného mafiánského charakteru. Za těchto podmínek to má environmentalistické hnutí složité. Opakovaně se setkává s případy naprostého selhávání, ba cynického zneužití územního plánování a správního rozhodování úřadů pod tlakem silných a politicky patřičně podpořených komerčních zájmů. Opětovně se lze přesvědčovat o tom, že orgány státní správy nehájí jim svěřené veřejné zájmy, zejména zájmy na příznivých životních podmínkách obyvatel. Vše se zpravidla děje zdánlivě v rámci zákona, ve skutečnosti je při bližším pohledu konstatace dodržení zákona na úrovni lživého, oplzlého vtipu.
Kdo pocítí ránu?
Ekologické občanské struktury lze nyní dělit na místní, ad hoc vznikající po celé zemi tehdy, když se v lokalitě má stavět nebo umístit nějaký zásah, devastující životní prostředí tamních obyvatel. Takové struktury pružně vznikají a v případě, že ztratí své opodstatnění, zase zanikají. Méně často se stávají organizacemi, jež rozšíří svou činnost nebo trvale sledují vývoj ve svém území. Takto mohou vznikat a zanikat i velké koalice občanských sdružení, obcí a dalších subjektů. Záleží na dopadu a velikosti sporného zásahu v území.
Vedle těchto struktur pak existují alespoň některé organizace, jež mají zřetelně širší, zpravidla celorepublikovou působnost. Postupem doby se víceméně profesionalizovaly, žijí z grantů, o něž soutěží v České republice i Evropské unii. V řadě případů se snaží poskytovat určitou pomoc či servis občanským strukturám lokálním, ale účelové zaměření grantů jim dovoluje řešit vlastní projekty a programy aktivit. Nelze se zbavit dojmu, že profesionalizace a způsob získávání prostředků působí ve směru vzniku vlastních skupinových zájmů oněch „aktivistických profesionálů“, jež jsou již odlišné od zájmů občanů, jejichž prostředí je ohroženo tím nebo oním komerčním zásahem. Jak jinak si vysvětlit například fakt, že poslední rozsáhlá novelizace zákona o ochraně přírody a krajiny obsahovala několik velmi zhoubných destrukčních ustanovení, jež nás vracejí (právě v oblasti demokratizujících prvků v rozhodování) prakticky před rok 1989 – a profesionálové, kteří se legislativě věnují, nechali novelu schválit, aniž by vyvinuli odpor. Oni tyto změny k horšímu nemusejí nijak pocítit. Kdo ale bude vnímat jejich důsledky naplno a na vlastní kůži, budou nevyhnutelně postižení rezidenti a jejich lokální sdružení.
Pohled do budoucna tedy není příliš veselý.
Autor je environmentální právník.