Katalpa: stále stejné pocity

Katalpa ve své nové knize Hořké moře píše vlastně to samé jako v silně přeceněné prvotině Je hlína k snědku? (Paseka 2006) – popisuje svět z pohledu ženy, která „běhá s vlky“, jinými slovy: hlavním měřítkem všeho je ona sama. Zatímco v debutu zpracovávala vztah k mužům (i když vztah je příliš silné slovo, hlavní hrdinka totiž byla zamilovaná pouze do sebe), ve druhé se stejným způsobem vyrovnává se vztahem k matce, potažmo celému rodu, a s láskou ženy k ženě (i v tomto případě platí, že láska je příliš silné slovo). Potíž není v tom, že by takový pohled nebyl možný, potíž je v tom, že je příliš statický. Kniha je pak shlukem stále stejných pocitů, které se od sebe liší jen použitými (více či méně zdařilými) básnickými obrazy. Některý vás zasáhne, u jiného se nudíte, přičemž druhá možnost je bohužel častější. Katalpa sice naznačuje, že postavy procházejí nějakým vývojem, ale je to jen předstírání – na konci jsou na tom stejně jako na začátku. Troufám si dokonce tvrdit, že kdyby se jednotlivé kapitoly přeházely, nepoznali by to ani ty nejpečlivější čtenáři.

Oběšencova nuda

Psát knihu jako sled básnických obrazů vyžaduje ohromnou disciplínu. Je třeba, aby každý měl nějaký důvod, proč na tom kterém místě v textu je – jen tak může čtenář knihu opravdu prožít. Nepodezírejme Katalpu, že to neví, na to je příliš velký literární talent, úspěšně ji ovšem můžeme podezírat z toho, že se nechce vzdát žádného ze svých obrazů. Při čtení pak trpíte: celé odstavce, ba i stránky jsou jen variováním řečeného a jsou v knize pouze proto, že se autorce zdály tak nějak zajímavé. Katalpa by zkrátka kvůli metafoře zabila babičku. Už tak minimální­ děj to fatálně poznamenává. Podívejme se třeba, jak popisuje pokus o sebevraždu oběšením jedné z hlavních hrdinek: „Zůstane viset nad zemí, oprátka ji jemně tahá za bradu. (…) Houpá se vedle okleštěných drátů a čeká. Nudí se. Připadá si neužitečná. V porovnání s křišťálovým lustrem neužitečná je.“ Jenže to poslední, co při pomalé smrti udušením cítíte, je nuda. Strach, bolest, nebo třeba rozkoš, to ano, ale o nudě může autor psát jen tehdy, pokud má nějaký jiný záměr, v tomto případě potřebuje Katalpa nechat hrdinku filosofovat o její neužitečnosti. Je to pěkný obraz, ale uvěřit mu můžete leda tehdy, když si zároveň myslíte, že Zemi už dlouhou dobu ovládají zlotřilí ještírci.

Na výrobní lince

Katalpa si je ovšem vědoma, že s poetizujícím zpracováním skutečnosti nevystačí, takže si zvláště ve druhé části knihy bere na pomoc silné téma, a tím je holocaust. Znalost tématu ovšem jako by pocházela z amerického seriálu; když ještě přidáme film Musíme si pomáhat a Deník Anny Frankové, vznikne příběh mladé Židovky, kterou její milenec za války skrývá ve sklepním bytě nějakého domu (kdepak snad ve sklepě – to by nemohla vídat nohy okolojdoucích a rozjímat o tom) a občas s ní jezdí inkognito na výlety: nikomu přitom není nic divné a nikdo nic neudá. Příběh asi tak realistický jako některý z případů majora Zemana. Je samozřejmě nesmysl požadovat po tvůrcích, aby objektivně popisovali skutečnost; pokud se však někdo odkazuje ke skutečným událostem, o nichž předpokládá, že na ně poučený čtenář bude reagovat, měl by dbát na jistý vztah k pravdě. U Katalpy brzy pochopíte, že holocaust zneužívá pouze k tomu, aby měla odůvodnění pro (z jejího pohledu) moc pěkně vymyšlenou historku. Příznačné je její zacházení s detaily: když poněmčeného milence na konci války vyženou, skví se na jeho bytě nápis Verschlossen – zřejmě z nějakého perverzního důvodu byl po vítězství používán jazyk poraženého národa.

Upozorňování na věk či životní nezkušenost některého autora se všeobecně považuje za nekorektní – tak nějak všichni automaticky předpokládáme, že to nemá s jeho beletristickou knihou žádnou souvislost. Jenže právě u Katalpy jsou tyto faktory limitem jejího talentu: z knihy přímo čiší, jak moc v jejím případě jde o čistou literátštinu nezasaženou světem tam venku. Postavy jsou jenom ilustracemi tezí, autorka je může vsadit do kterékoliv situace a ony se budou znovu a znovu bez zaváhání řídit stejnými pocity. To se ale už rovnou můžeme dívat na výrobní linku nějaké automobilky, kde se donekonečna opakují stále stejné děje – obohatí nás to zhruba stejně.

Autor je literární recenzent.