Současná evropská hudební avantgarda je pojem, který mnohým čtenářům pravděpodobně moc neřekne. Při bližším zkoumání objevíme svébytné umělecké a subkulturní hnutí, zahrnující mnoho různorodých hudebních stylů, myšlenek a ideových koncepcí, které z důvodu svého začasté kontroverzního charakteru fungovalo vždy mimo hlavní proud kulturní sféry.
Neofolk, military industrial, martial music, military pop, dark ambient, neoklasicistní hudba – tak bývají označovány hudební počiny této sféry. Většina tvůrců na této scéně ve své tvorbě korzuje mezi těmito styly a tak není výjimkou že na jediném albu se setkáme s válečnou hlukovou bouří, hypnotickým rytmem temných popových popěvků, tichými akustickými baladami až po takřka filmové kompozice.
Písničkářství proti životu
Neofolk jako hudební směr vzešel z post-industriální scény konce 20. století. Klasická folková kostra tvořena především akustickými nástroji jako kytara, piano, byla obohacena o experimentální postupy industrialu, často v kombinaci s tehdy nově vznikající kategorií čistě elektronických nástrojů syntézy zvuku. Nejzasloužilejšími interprety neofolku bývají označování Douglas Pearce (Death in June), Tony Wakeford (Sol Invictus) nebo David Tibet se svým projektem Current 93. V porovnání s klasickou folkovou hudbou, se neofolk obsahovou stránkou až drasticky liší. Jako protipól tehdy notně komercionalizovanému „písničkářství o životě“ čerpá z kulturních odkazů evropské historie, romantismu 19. století, pohanství, středověkých mýtů až po 2. světovou válku. Od toho se odvíjí i celková stylizace jednotlivých projektů, od visuální podoby bookletů, kostýmů při živých vystoupeních a dalších formách uměleckého projevu.
Neofolk bývá též označován jako „apokalyptický folk“. Tímto termínem poprvé definoval tvorbu projektu Current 93 jeho zakladatel David Tibet a to v souvislosti s vydáním alba Thunder Perfect Mind (1992), které je silně ovlivněno dílem Aleistera Crowleyho a myšlenkami gnosticismu. Označení poté převzal dnes již neexistující label World Serpent Distribution, vydávající projekty jako Death In June, Current 93, Sol Invictus, Coil through Threshold nebo Nurse With Wound.
Pohanství, mytologie a fašismus
Současná neofolková scéna zažívá svůj rozkvět především ve slovanských zemích, například v Rusku, na Ukrajině, Bělorusku a na Balkáně. Military industrial (taktéž označovaný jako Martial music, nebo Military pop), ač s neofolkovou scénou značně propojen (společné koncerty, internetové portály, labely), se zvukově dost odlišuje. Stejně jako neofolk vzešel z industriální líhně 70. let minulého století, která dala vzniknout jménům jako Throbbing Gristle, postmodernistickým SPK, či pravděpodobně nejslavnějším představitelům industrialu, německým Einstuerzende Neubauten nebo slovinské military pop legendě Laibach. Pro zvuk military industrialu jsou charakteristicke hlukové stěny vojenského průmyslu, pochodové marše, quasi–symfonické party syntezátorů, doplněné vojensko-politickými proslovy, úryvky
vojenských písní či štěkotu samopalu.
Mezi nejznámější jména military industrialu rozhodně patří němečtí Von Thronstahl, dále pak Der Blutharsch, Turbund Sturmwerk, Derniere Volonte, Der Krieg, Nawia, Cold Fusion a Krępulec.
Za bližší prozkoumání rozhodně stoji ideologické pozadí této hudby. Militárně nefolková scéna tvoří velmi barvitý a nejednoznačný konglomerát politicko-filosofických proudů: mezi ty nejsilnější rozhodně patří integrální tradicionalismus z pera předního italského fašistického filosofa Juliuse Evoly (1898 – 1974), „konzervativní revoluce“ Ernsta Jüngera (1895 – 1998), důraz na mytologický symbol Evropy, do nějž se promítá jak jeho pohanská podstata, tak i takřka tisíciletý vliv katolické církve, jejíž pravá podstata bývá často zdůrazňována jako jeden z pilířů evropské identity. Dále se můžeme setkat s odkazy futurismu, nihilismu, osvícenského okultismu a dalších, ve své době značně radikálních -ismů. Přes tuto značnou ideologičnost, zůstává většina umělců i fanoušků striktně apolitická ve smyslu participace na oficiálním systému kontroly a delegace moci. Naopak, současný proud neoliberalismu a parlamentní demokracie je vnímán jako slepá ulička a zároveň cesta do pekel pro evropskou civilizaci, která by se spíše než k pseudodemokratickým hodnotám USA, měla upínat ke svému historickému odkazu.
Na druhou stranu mnoho představitelů militárně neofolkové scény se od politiky v jakékoliv podobě distancuje a zajímá je jen a pouze estetický rozměr zmíněných proudů.
Tak jako ideologická stránka této scény, je stejně různorodá i její fanouškovská základna. Neofolk a military industrial v mnoha aspektech žánrově přesahuje od klasického industrialu přes neoklasicistni hudbu, až po electronic body music. Posluchačská subkulktura proto není tak úzce vyhraněná a kolaboruje mezi těmito a přidruženými styly. Co se týče vztahu k dnes tolik diskutovanému stylu "EMO", troufám si tvrdit že málokteré subkultury jsou sobě natolik vzdálené. A to nejenom zvukem, ale hlavně myšlenkami a prácí s emocemi posluchačů. Pokud se EMO utápí v lítosti, paralyzující beznaději a v myšlenkách na sebevraždu, militárně neofolková idea chápe zoufalství jako výzvu k boji a smrt jako vznešený způsob pocty myšlenkám přesahující život jednotlivce.
Jsme i nejsme fašisté
Často jsou slyšet hlasy, které neofolkovou a military industrial scénu obviňují z propagace neonacismu a pravicového extremismu obecně. Příčin je hned několik. V prvé řadě je fakt, že některé ze zmiňovaných ideologií vedly, byť se značnou oklikou, až k největší noční můře evropských dějin, tj. Hitlerově třetí říši, z jejíchž několika let existence se evropská civilizace vzpamatovává dodnes a která bohatě stačila k tomu, aby se na cokoliv třeba jen zdánlivě souvisejícího s otázkou kulturní a historické identity, nahlíželo stejnou optikou. Rozhodně by však bylo příliš zjednodušující neofolk a military industrial spojovat s White Power scénou apod. Druhou příčinou mnohdy zcela mylné nálepky pravicového extremismu pramení ze samé podstaty military industrialu. Válečná estetika, fetišismus uniforem, oslava boje a válečných tažení, kombinované do dekadentně kabaretní show u níž není jasně dané jestli se jedná o oslavu válečné brutality nebo její karikaturu, to vše se stává pro mnohé, konformně smýšlející jedince velkým oříškem, který zákonitě budí nedůvěru. Příkladem za všechny budiž samotný název skupiny Death In june, který podle některých odkazuje na tzv. Noc dlouhých nožů (29. červen – 30. červen 1934). Jedná se o oslavu tohoto činu, jeho pouhé memorandum či jednoduše a spolehlivě fungující provokaci? Sám zakladatel této skupiny, Douglas Pearce říká: „Velmi mě zajímají všechny aspekty existence Třetí říše. Měla tak silný vliv na budoucí podobu světa, který jednoduše nemůže nezaujmout.“ Podobně se k obvinění z propagace fašismu staví němečtí Von Thronstahl: „Pokud na fašismus nahlížíme jako na vůli prosazení svých ideálů silou, volání po návratu k vznešenosti a řádu věcí, pak ano – jsme fašisté“. Von Thronstahl mimo jiné prosluli inspirací v osobě Hanse Milcha, katolického kněze a zakladatele hnutí Actio spes unica, blízkého názorům arcibiskupa Marcela Lefebvra, jehož ultra ortodoxní Kněžské bratrstvo sv. Pia X. se před nedávnem dostalo znovu do hledáčků společnosti a to v souvislosti se zrušením exkomunikace jeho kněží papežem Benediktem XVI.
Tak či onak, ve sféře militarní a neofolkové subkultury vzniká v současnosti mnoho zajímavých projektů, které svou kvalitou převyšují jakoukoliv produkcí hlavního proudu. To jak svou instrumentální, tak obsahovou stránkou. V dnešní době selhávajících konceptů, „konce“ západní civilizace plné pseudohodnot a instantních emocí hudebního mainstreamu to rozhodně není málo.
Autor sleduje nefolkovou scénu a subkulturu a stále si ještě nepořídil runové tetování.