Setkání s divadlem nových kvalit?

MeetFactory se nachází na těžko dostupném místě smíchovské periferie, na ostrůvku mezi Strakonickou výpadovkou a vlakovými kolejemi. Umělecké centrum zde založil výtvarník David Černý jako místo pro rezidenční pobyty umělců – taková iniciativa v Praze dosud chyběla. Na západě jsou warholovské factories, využívající zvláštností industriálních komplexů a hlavně jejich nekonformní atmosféry, naprostou samozřejmostí. Také v Praze se již některé bývalé továrny přestavěly ke kulturním účelům (A2 č. 21/2008), slouží ale hlavně jako galerie. Multifunkční La fabrika, kde je i divadlo, vznikla v bývalé holešovické továrně, kterou objevil režisér Miroslav Bambušek. Ta však po ukončení jeho projektu Perzekuce.cz prodělala radikální opravu (podobně přišel o svého genia loci nedávno i NoD v Dlouhé ulici), takže se její divadelní program, sestavený převážně z tanečního divadla, nového cirkusu a angažovaných inscenací režisérky Viktorie Čermákové, uvádí většinou v celkem konvenčním, dobře vybaveném sále.

Zchátralá budova MeetFactory doposud (možná z nedostatku financí) větší rekonstrukci naštěstí nezažila. Její hlavní prostory, velký sál s barem, galerie a divadlo jen s nejnutnějším vybavením, v zimě špatně vytopené, se nacházejí v přízemí někdejší nádražní stavby. Její patra zaplňuje labyrint zkušeben, ateliérů a místnosti pro zázemí umělců.

Česká Factory často spolupracuje s cizinci, například Katharinou Schmidtovou, Kaie Ohrem, Jo-Annou Hamannovou nebo Giessenským divadelním institutem. Typickým znakem prostoru, který jej odlišuje od ostatních kulturních „továren“, je propojení divadla s výtvarným uměním. Dramaturg Jan Horák stačil během roku existence divadla uvést téměř desítku divadelních projektů. Vedle inscenací různými způsoby reflektujících téma umění zde byly k vidění také performance vzniklé v rámci rezidenčních pobytů a další akce.

Ženy malují

Hned dvě produkce se zabývají tématem postavení žen v umění: Země beze slov dramatičky Dey Loher a Genesis č. 2, koláž textů Antonie Velikánové a Ivana Vyrypajeva. První z nich je intimní monolog, snažící se prostřednictvím popisu abstraktních obrazů v hlavě postihnout podstatu tvorby ovlivněné válečným zážitkem a soucitem s lidským utrpením. Ivana Uhlířová představuje umělkyni jako patetickou ženu, schovanou kdesi v meziprostoru děsivých představ a nejasné reality. Na scéně plné pytlů s hadry si herečka převlékne hned několik kostýmů a na závěr si nasadí masku s bezchybným, ale umělým obličejem.

Bývalá matematička Antonie Velikánová se stala spisovatelkou až po své hospitalizaci na psychiatrii, kde napsala biblické podobenství o nesmyslnosti života. Inscenace se dále skládá z dopisů mezi dramatičkou-začátečnicí a slavným dramatikem, jeho poznámek ke hře a zpěvu hitu Purple Rain. Všichni protagonisté, přesládlý bůh Michala Kerna, cynický Alexander Puškin jako Vyrypajev, schizofrenička v podání Jany Strykové, která namísto mnoha tváří vystřídá mnoho kostýmů, působí jako znuděné rockové hvězdy.

Umělci na divadelní scéně

Divadelní hříčka výtvarníka (nositele Ceny Jindřicha Chalupeckého) Michala Pěchoučka Muži malují se zabývá uměleckým vzděláváním. Propast mezi módním studiem na „akádě“ a skutečným uměním paroduje kontrast mezi adeptem studia, naivním a nechutně nadšeným Synem (Karel Dobrý), a jeho otcem – malířem, šílencem a asociálem (Jan Lepšík). Vše v dramatu určují banalita a nevkus: při přijímačkách stačí jen klepat na ty správné dveře a srdce spolužačky se získá zpěvem odrhovačky, kterou Syn zpívá na obrovském dřevěném koni. Pěchoučkův počin vyvolal převážně ve výtvarné obci nadšení, asi i pro konkrétní reálie a pro jejich glosování. Přesto je zřejmé, že se mu nepodařilo vytvořit složitěji komponovanou inscenaci, režijní nápady (Michal Pěchouček, Jan Horák) působí jako komické naschvály. Uprostřed scény, jež je zároveň malířským plátnem natíraným po dobu inscenace barvou, stojí paraván, za nímž se svléká malířův model Maličká (Eva Hromníková). Tuto akci vidí jen jedna část hlediště. Poslední třetinu inscenace nevidí vůbec nikdo, protože malířům byla pro neplacení účtů odpojena elektřina.

Dramatizace sci-fi románu bratrů Strugackých Malyš, na níž pracovali především studenti divadelních škol JAMU a DAMU, se vrací do dětské, respektive klukovské fantazie. Odehrává se na výzkumné základně, kde skupina ruských badatelů objeví divoké dítě, které jako jediné přežilo výbuch meteoritu. Zábavné jsou futuristické kostýmy (nestudenta) Tomáše Bambuška, vytvořené z různých materiálů, a hlavně beranice výzkumnice. Do prostorů i mimo divadelní sál divákům umožnila nahlédnout složitá moderní technika (kamery), její použití ale bylo trochu školácké.

Továrna tančí

Zato celkem průměrné taneční „cvičení“ This is it rezidentek Terezy Lenerové a Petry Púčikové o konfliktu mezi dívkami citlivě a rafinovaně zapojuje do díla i atmosféru budovy. Po zhasnutí, kdy dojde k vyčerpání z agresivity, prostor osvětlují jen venkovní lampy, stojící za špinavým oknem ateliéru. Vztah tak ovlivňují nahodilosti, celkové vyznění dále dotvářejí zvuky kolem projíždějících aut, vlaků nebo hlasitá hudba z vedlejší místnosti.

Studenti Giessenského divadelního institutu vytvořili na základě zdejšího rezidenčního pobytu performanci Mloké Mléko. Jednotliví aktéři čtou prohlášení o důvodech k ná­vštěvě Česka, hledají tu totiž své (evropské) kulturní kořeny. Divadelní akci předcházely různé „streetové“ happeningy na veřejných místech, zaznamenané na video, například rozmisťování nálepek s různými hesly (Zákaz vstupu apod.) na veřejné budovy, třeba banku. Město si skupina prohlíží v maskách mloků (v ulicích Prahy se již pohybovala trojice studentek FaVU VUT v podobných maskách), k čemuž ji prý inspiroval Čapkův román Válka s Mloky, kde tito živočichové slouží jako měřítko čistoty vody. Motiv vody dále rozvíjí scéna, během níž prší, a povodeň je tu vnímána jako ekologicko-moralistní varování. V tendenční performanci ale převažuje hravé estétství: artistní hraní moravské lidovky o nestálosti lásky na skleničky nebo brumlání Smetanovy Vltavy během rozlévání mléka (životodárné tekutiny) v dešti.

Dosavadní divadelní využití prostoru MeetFactory naznačilo svým propojováním s jinými druhy umění velký potenciál. Do divadla se tak dostanou komunity lidí – hlavně výtvarníků –, kteří se o něj jinak nezajímají. A naopak. Diváci se po představení můžou jít podívat do svérázné galerie, kde vystavují místní rezidenti, nebo zajít na nekonvenční koncert, často následující po skončení divadla. A to i s výhradami ke kvalitě jednotlivých produkcí rozhodně není málo.

Autorka je teatroložka.