Téměř tělesný požitek interpretace

První informací, výzvou ke čtení a možná i předznamenáním podstaty poslední monografie Josefa Vojvodíka se stává už obálka knihy – ostatně, jak se vzápětí dočteme, povrch může být „nejvážnější věcí světa, místem nejvyšší intenzity“ a skrývat v sobě pravou hloubku. Jednotlivá písmena názvu jako by byla vytržená z jiného textu, některá písmena se ztrácejí v ploše papíru, význam každého ze tří slov (Povrch, skrytost, ambivalence) je ale zároveň zintenzivněn jejich typografickou podobou. Štyrského obraz na přebalu knihy ukazuje jakousi ambivalentní tvář – tvář staženou z kůže, jejímž povrchem se stává skrytá síť žil; ta druhá tvář jako by byla utrženým cárem oné kůže připíchnuté na zeď. Trhlina mezi oběma tvářemi – chybějící ústa a magnetizující oko přišpendleného nehmotného cáru kůže či plné rty a zavřené (možná slepé či zraněné) oko stažené vnitřní tváře, jejíž hloubku sugeruje chybějící povrch – vyjadřuje napětí, touhu, uchvácení. Právě skrze fenomén „uchvácení, vytržení a emocionálního šoku, komplementární vztah hmoty a nehmotnosti, povrchu a hloubky, transparence a opaknosti, vizuality a taktility, konečnosti a nekonečného“ bude autor promýšlet souvislost manýrismu, baroka a (české) avantgardy.

Svět o dvou poschodích

V úvodu knihy autor připomíná různé, často protichůdné výkladové rámce manýrismu a baroka. Oba styly spojuje především objev nového vztahu k umění – tvůrčí uchvácení, údiv, vzrušení; emocionalita a reflexe současně, nové vědomí subjektivity, demonstrativní uměl(eck)ost s cílem vyvolat reakci na artistnost (manýrismus); umělec touží extaticky strhnout diváka, skrze kolosální monumentalitu hmoty chce dospět k jejímu popření, nedospívá k ukončení díla a tvůrčímu uspokojení, nýbrž tone v neklidu, těkání a neustálém pohybu (baroko). Pozornost autor samozřejmě zaměřuje především na filosofické, estetické a kunsthistorické reflexe manýrismu a baroka ve 20. století – například Panofsky považuje baroko za počátek moderního umění, Nietzsche za nadčasový, periodicky se vracející styl vlastní všem druhům umění, antitezi ke kánonu klasičnosti; místo perly nepravidelného tvaru metafora donekonečna se řasícího organismu (Deleuze).

Společné tendence manýrismu, baroka a avantgardy se pak projevují především ve vztahu díla a recipienta, který je dílem neustále vyzýván k hledání smyslu, jehož jednotu a koherenci ale ambivalentní povaha díla současně neustále zpochybňuje a atakuje. Umělec zpochybňuje mimetický aspekt umění, vytváří autonomní estetickou realitu, která se neopírá o nápodobu, ale o fantaskní ideu.Využívaje Deleuzovu představu „světa o dvou poschodích“, objevuje Vojvodík v průniku baroka, manýrismu a avantgardy ambivalentní svět mezi transparencí a hloubkou, hmotou a nehmotností, vizualitou a taktilitou, viditelným a neviditelným, normalitou a abnormalitou, plasticitou a plošností – viz opět přebal knihy: fragmentární tvář coby jemná slupka, pod kterou prosvítá hrubý podklad, odvrácená tvář „stažené“ hlavy bez očí a tichá přítomnost rukou, které stahují a přišpendlují kůži.

Trhlina

Obálka jiné knihy, Štyrského přebal pro České baroko Zdeňka Kalisty, se ostatně doslova stává ornamentem, který se pravidelně několikrát vrací napříč různými kapitolami. Analýzu děl výtvarného umění a architektury prostupuje interpretace textů literárních, ale také pasáže z teorie umění či psychologie. Barokní tendence k „odhmotnění hmoty“ nalézá autor v „tekoucím“ a „plynulém“ prostupování vnitřního a vnějšího prostrou funkcionalistické architektury, Corbusierovy projekty dostávají souvislost s architekturou Borrominiho. Stylový a žánrový synkretismus baroka nalézá Josef Vojvodík v avantgardní technice montáže, barokní opulentnost vede k básnickým metaforám a ornamentu; ambivalence hloubky a povrchu k matérii a materiálovosti, lehkosti a tíži. Avantgardní projev odhmotňování nalézá autor jak ve výtvarném abstrahování artificialismu, tak třeba i v (de)materializaci básnického jazyka (perforování povrchu a destrukce tvarů v Halasových metaforách, oživování neživých věcí a materializace abstraktních pojmů v poezii Holanově nebo naopak obrazové zhmotňování­ viděného slova u Bohuslava Reynka). Básnické zhmotnění nehmotného, vtělení slova tematizuje vztah těla a slova (mlčení), zviditelňování neviditelného. Motiv těla a tělesnosti, společný baroku i avantgardě, rezonuje s tématem povrchu, textury a zvýznamňuje smyslovou zkušenost. Trhlina povrchu – formy, ať už těla či plátna, je pak gestem, které otevírá subjektu cestu k „jinému“ světu, proměňuje tvář v masku, odhaluje prázdnotu.

Oblouk

Jistě by se dala zmínit řada dalších analogií (kubistický odkaz na El Greka nebo paralely expresionismu a baroka) a stejně tak čtenáře napadne řada možných témat, která chybějí – například proč v kontinuitě baroka a avantgardy chybí surrealisty aktualizovaný Karel Hynek Mácha? Co by se změnilo, kdyby literárním materiálem nebyla poezie, ale próza české avantgardy, která k tradici českého baroka také odkazuje? Chybí asi proto, že se to autorovi prostě „nehodí“. Mácha by možná ladil spíš s polohou truchlivého a melancholického baroka Waltera Benjamina, kterou chtěl autor záměrně upozadit, a próza by možná čerpala své uchvácení spíš z úžasu čtenáře knížek lidového čtení než z manýristické uměl(eck)osti a sebetematizace. Ale na tom vůbec nezáleží, protože síla i čtenářská atraktivita této knížky pramení především z uchvácení autora, jehož postoj trefně vystihuje jedna z charakteristik manýrismu: „Schopnost objevovat v nepodobných věcech podobnost (…) ozvláštňující fantastická schopnost v jedinečném a neopakovatelném ztvárnění bizarního nápadu silou obrazotvornosti.“ Nápad spojit Oidipovu a Medusinu tvář s Veroničinou rouškou, avantgardní dílo s relikvií by mohl vypadat fantasticky, stejně jako cesta od rámu obrazu (těla, povrchu) k fenomenologickému uzávorkování; zasazení filmu Zkrocená hora (Brokeback Mountain) do „barokního rámu“ (film jako čitelný povrch čerpající uchvácení ze „vzkříšení, znovuzpřítomnění“ mrtvých obrazů, a tudíž opět ambivalence viditelného a neviditelného, mizení a návratu) se může jevit velmi bizarně. Kniha však ukazuje tu nejlepší „tvář“ duchovědného myšlení – propojuje odbornou erudici se subjektivní fascinací a zaujetí tématem, odhaluje souvislosti a vede čtenáře k otázkám, které by si jinak nepoložil. A především ukazuje téměř tělesný požitek interpretace, při níž se může mísit zkušenost vizuální a taktilní, diváka a čtenáře, teoretické hloubky a konzumentského povrchu, katarzní zkušenost čtení, k níž chtěl dospět manýrismus, baroko a avantgarda.

Autorka je bohemistka.