Ohlasy z onoho světa

Joseph Roth (1894–1939) patří ke klíčovým osobám „habsburského mýtu“ středoevropské literatury. Nekonstruoval pouze mýtus literární a kulturní, ale i osobní. Svou biografii opředl řadou mystifikací. Narodil se na samém okraji rakousko­uherské monarchie, na východní ukrajinské hranici v židovském městečku Brody nedaleko Lvova, ale sám tvrdil, že na svět přišel o kus dál, ve vesnici Schwaby, kde převažovalo německy mluvící obyvatelstvo. V jedné historce byl nemanželským synem rakouského důstojníka, v jiné polského hraběte nebo vídeňského továrníka, ve skutečnosti pocházel z ortodoxní chasidské rodiny a jeho otec obchodoval s obilím. Kavárenské kumpány bavil svými důstojnickými příhodami z první světové války a z ruského zajetí, ale ve skutečnosti bojoval jako jednoroční dobrovolník, od batalionu polních myslivců byl převelen k tiskové službě pro lvovskou oblast a zajetí i důstojnickou hodnost si vymyslel. V některých legendách vystupuje jako pokřtěný žid, v jiných jako levicový monarchista. Jako by splývala osobní identita s identitou jeho románových hrdinů. „Rothova próza začíná ve chvíli, kdy se už nedají vyprávět příběhy, kdy zanikla epika a ze života už nelze spřádat nit vyprávění ani ho tím zachránit,“ charakterizuje Rothovu poetiku Claudio Magris v rothovské monografii Daleko odkud: Joseph Roth a východožidovská tradice (recenze v A2 č. 22/2010).

Rothovy prózy (Pochod Radeckého, Kapucínská krypta, Hotel Savoy) se většinou čtou jako melancholické svědectví rakousko­uherské agónie, elegie zaniklého „světa včerejška“, barokní metafory pomíjivosti a marnosti – říší i lidského života. „Hrdinové“ těchto melancholických truchloher – zkrachovalci, pijani, hazardní hráči, důstojníci (v Pochodu Radeckého propadá melancholické letargii dokonce i jeho apoštolské veličenstvo císař Franz Josef, který miluje války, protože ví, že se prohrávají) – opustili jistoty světa otců, a jak říká jeden z nich, ztratili domov i stesk po domově. V hotelových pokojích, zakouřených kavárnách, důstojnických kasinech nebo v náruči prostitutek vyhlížejí s ironií kavárenských aforismů blížící se zánik. Jakkoli Rothovy spisy z emigrace Filiálka pekla na zemi nepatří k textům prozaickým, nýbrž publicistickým, i ony ale tento „mýtus“ konstruují, respektive završují.

Výbor Filálka pekla na zemi představuje publicistické a esejistické texty z posledního období Rothova života mezi lety 1933 a 1939. Žurnalistice se však Roth věnoval soustavně od počátku dvacátých let a většině současníků byl znám spíš jako fejetonista než prozaik. Psal pro rakouské i německé noviny, v roce 1925 působil jako pařížský dopisovatel Frankfurter Zeitung, poté jako autor cestopisných reportáží ze Sovětského svazu, Albánie, Jugoslávie, Polska nebo Itálie. Dne 30. ledna 1933, kdy byl Hitler jmenován říšským kancléřem, opustil Německo a usadil se na zbývající roky svého života v pařížském hotelu. Překladatel Ondřej Sekal představuje v předmluvě Spisy z emigrace mimo jiné jako výbor protinacistických článků, v nichž lze „obdivovat politickou nekompromisnost a nesporný talent, kupodivu jen málo zasažený postupující fyzickou zchátralostí“. Ale i vzhledem k přiznané torzovitosti souboru můžeme z tohoto výboru vyčíst mnohem více.

Skrze operetní kukátko

Titul Filiálka pekla na zemi odkazuje k článku, v němž Roth tímto spojením označil hitlerovskou Třetí říši. K analýze událostí v soudobém Německu skutečně směřuje většina textů, jejich smysl ale nespočívá pouze v očekávaném a poměrně snadno předvídatelném antinacistickém postoji, ale především v úmorné snaze – v níž je mimochodem autorova postupující fyzická i psychická zchátralost znát poměrně citelně – odhalit „ďábelskost“ této filiálky. Roth se pokouší hledat kořeny nacismu v „dědictví kaprálů a inženýrů“ bismarckovského Německa i v demonstrovaném antiintelektualismu prezidenta Hindenburga („Což se můžeme divit, že národ, který si jako svého prezidenta zvolí člověka, jenž se chlubí tím, že ve svém životě nepřečetl jedinou knihu, pálí na hranicích knihy,“ ptá se Roth). Z řady textů probleskuje mimořádný cit pro analýzu ideologické mytologie, propagandistického umění a jazyka nacismu. Roth velmi přesně analyzuje mediální jazyk propagandy a ukazuje nové metafory moci, ostatně ospravedlnění krvavé reality skrze metaforu považuje za stěžejní rys politického jazyka a sám se v ironické nadsázce k podobným metaforám uchyluje („Jestliže bychom měli Goebbelsovi přiznat nějaký geniální výkon, pak by to byl tento: dokázal, že oficiální pravda kulhá právě tak jako on sám. Svou vlastní vybočenou nohu propůjčil oficiální německé pravdě. Není to náhoda, nýbrž vědomý žert dějin, že první německý ministr propagandy kulhá…“).

Jako znalec chasidské literatury, Bible a milovník barokní obraznosti se Roth s mimořádnou chutí vypořádává se staronovými mýty a symboly nového „německého umění“ a „národní literatury“, v ironických špílcích se vrací k starogermánské mytologii, „laciné pruské symbolice“ a „wagnerovské maškarádě“. Ostatně „wagnerovský snobismus“ považuje za jednu z příčin lhostejnosti „romanticky lehkověrných Západoevropanů“: „Lidé vidí sprostou vraždu v bengálském osvětlení. Krev, která rudě prýští z rány, jako by dostávala distancující fialový odstín, a oběť i vrah vypadají, jako by jenom čekali na spuštění opony, aby si za kulisami vzájemně přátelsky setřeli masku bolesti i ránu na krku. Němci mají odjakživa schopnost zabíjet za doprovodu hudby. (…) Protože je pohodlnější a v souladu s lidskou přirozeností považovat věci příliš děsivé za hru. Buď před tím zavíráme oči, nebo si před nimi držíme operetní kukátko. Raději bychom interpretovali, než viděli, pozorovali, vnímali.“

Bůh versus lidství

V dopisu Stefanu Zweigovi Roth píše, že vstoupil do války, „do bitevního pole humanity“ nikoli jako žid, ale jako slušný člověk, a že své židovství vždy považoval za „akcidentální vlastnost“ (podobně jako to, že má světlý knír). Tou substanciální podstatou by pak bylo evropanství. Láska k „rodné hroudě“ zabíjí lásku k zemi, národní pýcha ničí evropský univerzalismus a národní hrdost je po­­dle Rotha známkou špatného vkusu („Většina patriotů je slepá, musí být slepá, jako musejí být slepí zamilovaní. Kdyby nebyli slepí, nebyli by zamilovaní.“). Idea obnovené rakouské monarchie coby dědice „rakouského zázraku“, duchovního domova génia, barokního sebe­ironického potěšení z rozporů a protikladů, nikoli sváru, pro něj ztělesňuje myšlenku „elánu k míšení“ a tolerance. Do tohoto kontextu je nutné zasadit Rothovo krédo „militantního katolíka, co věří v katolickou říši nastolenou skrze Habsburky“: „Nevěřím v ,lidstvo‘ – na to jsem nevěřil nikdy, nýbrž v Boha a v to, že lidstvo, kterému se nedostává jeho milosti, je kus hovna. Lidstvo je pojem tak nejasný, že by člověk ve srovnání s ním mohl myslet, že se sám setkává s Bohem každý okamžik v hořícím keři.“

Marně prolitý inkoust

Rothovy texty mohou velmi dobře posloužit jako ilustrace historického a kulturního klimatu, antinacistického postoje nebo jako vizionářská analýza ideologického myšlení. Osobně ale považuji za nejsilnější ty pasáže, v nichž promlouvá Roth­vyhnanec a sám tuto novou podobu exilu reflektuje. Nikoli v monarchistických deklaracích, ale ve zkušenosti vyhnanectví se vypráví podstata středoevropské identity. Situace exilu je klíčovou situací středoevropského psaní. Ať už se jedná o různou podobu exilů vnitřních (deleuzovský koncept menšinové literatury, poválečná samizdatová a undergroundová literatura, tzv. antirakouská literatura „kálečů do vlastního hnízda“) nebo vnějších (exilová literatura jako taková), vždy dochází k zpochybnění základní prostorové osy – odkud a ke komu a kam píšu. Ztracený domov je vždy nahlížen z perspektivy „jinde“. Když emigrant Stefan Zweig v brazilském hotelovém pokoji píše Svět včerej­ška, vidí se jako cizinec vržený do prázdnoty, do „nevím kam“. Roth důsledně zdůrazňuje, že s vyhnanstvím se objevuje zcela nový koncept emigrantství – spisovatele, kterému naslouchá svět, ale ze své vlasti je vypuzen nejen on jako fyzická osoba, ale i jeho knihy. „Naše celoživotní dílo bylo v pozemském slova smyslu marné,“ konstatuje Roth v dopise adresovaném Stefanu Zweigovi.

Roth přichází s dvěma koncepty „vlasti“. Tu první vlast (domov, vlast, občanství) musíme ukotvit nikoli v prostoru, ale v čase, v epoše, v souputnictví: „Domov máme jen, když jej nalezneme; to znamená: když zaslechneme volání dobra.“ A ta druhá vlast spočívá v jazyce, ve slovu: „Vyhnaní němečtí spisovatelé jsou cizí, jako byl Izrael cizí v Egyptě. A jen víra v zázrak dává spisovatelům sílu pokračovat v jejich fyzické a literární existenci. Je to oprávněná víra v zázrak. Protože na počátku bylo slovo – ne fráze.“ Roth, dědic rakousko­uherského jazykového kosmopolitismu, na rozdíl do poválečných emigrantů malých národů však neproblematizuje ztrátu rodného jazyka, ale konflikt jazyka ideologického, lživých frází a klišovitých metafor a kritického jazyka angažovaného literáta. S tím, jak se radikalizuje situace v Německu, v textech viditelně narůstá i jeho únava a skepse. Pokud „skutečným domovem spisovatele v emigraci je řeč, kterou píše, a jeho svoboda je svobodou vyjádřit, co si myslí – inkoust byl prolit marně jako krev,“ neboť svět ohluchl. Ale možná právě skepse je tím pravým domovem: „Naše víra je silná, protože se nebojí skepse. Naopak: skepse ji posiluje. Také na konci bude pravé Slovo, tak silné, jako bylo na počátku.“

Této vyhnanecké skepsi odpovídá i formální podoba textů. Ve výboru se prostupují dopisy, polemiky, deníkové zápisy, precizně vypilované fejetony i poněkud roztržité komentáře, rozsahem odpovídající spíše glose. Žádné cizelované studie. Nejpozoruhodnější analytické postřehy mají podobu spíše kavárenských aforismů, minutových románů altenbergovského ražení, fragmentu. Síla této fragmentární výpovědi „z onoho světa“, ze světa „nevím kde“ spočívá ve vskutku barokním paradoxu – ve vědomí marnosti slov a víře v jejich sílu současně. „Člověk musí psát, právě tehdy, když už nevěří, že by mohl tištěným slovem něco zlepšit. Pro optimisty je možná lehké psát. Pro skeptiky, abychom neřekli zoufalce, je to těžké, a proto by jejich slovo mělo být závažnější. Měly by to být takříkajíc hlasy z onoho světa. Obklopeny by měly být leskem marnosti.“

Autorka je bohemistka.