Při hodnocení současných tuzemských filmů se pořád setkávám s výrazem „na český film to bylo dobré“. Neslyšela jsem nic takového o žádné výstavě českého výtvarníka ani o novém CD některé domácí kapely. Jistě, u nás se nesnadno shánějí na film peníze, nevzniká jich ročně zase tolik, převažují rozplizlé rádoby autorské výpovědi nebo divácké komedie, populární herci jsou stále stejní a dlouhodobě se mluví o nedostatku kvalitních scénářů. Filmoví kritici, často namlsaní kvalitními snímky ze zahraničních festivalů, pak o to víc vnímají zdejší filmařskou provinčnost a upachtěnost.
Poslední dobou svitla naděje zejména v podobě dvou českých debutů – vylehčené roadmovie Dvojka (2009) Jaroslava Fuita a 3 sezón v pekle (2009) Tomáše Mašína, volně inspirovaných Bondyho autobiografickou knihou Prvních deset let (1981). Ačkoliv jsou to filmy naprosto odlišné, spojuje je filmařská zručnost a způsob vidění, který nedrhne v zajetých kolejích. Dvojka připomíná přirozeností i komorním laděním starší Svěrákovu Jízdu (1994), je dobře zahraná a její ledabylá svěžest působí dojmem improvizace, přestože všechny dialogy byly předem napsané a situace sehrané. Ta bezprostřednost současně vyvolává dojem, že jsme coby diváci až nepříjemně blízko přechozenému, nefunkčnímu vztahu lidí, kteří si namlouvají, že jejich cesta do Skandinávie přinese jakési zlepšení. Vše kulminuje, když otrávená a podrážděná dvojice potká floutka Šimona a z dvojky se stane ještě podivnější trojka. Film je svěží, mladistvý, jenže. Jenže si říkám, na co jiného si při něm vzpomenu. Co dalšího sděluje, než že nějaký Michal je suchar a trouba a jakási Veronika je rozmazlená a prostě jim to nevychází? Netušíme nic o jejich minulosti ani o důvodech jejich postupné krize, jen na nás nepříjemně padají problémy tří postav. Vztahových filmů jsou plné festivaly, plná kina a koneckonců i plná televize. Těch výjimečných je pár, v poslední době například rozporuplný Antikrist (2009; viz A2 č. 24/2009) Larse von Triera. V čem se taková Dvojka liší od spousty amerických nezávislých road movies? Řekněme si to upřímně, ničím, tedy pouze tím, že je česká.
Navoněná zdechlina
Podobný, vlastně ještě rozpačitější dojem mám z Mašínova debutu inspirovaného Bondyho vzpomínkami na sklonek čtyřicátých let minulého století u nás. Zdařile udělané retro, pěkné interiéry bohémských bytů, neokoukaná Karolina Gruszka v postavě inspirované básnířkou a Bondyho milenkou Honzou Krejcarovou, několik výtvarně podařených scén z pražské Jindřišské ulice a roztomilá atmosféra mladistvého vzdoru, která se přelije ke konci neústrojně v tak trochu akční podívanou s romanticky kýčovitým závěrem.
Nechápu, proč se Tomáš Mašín inspiroval konkrétní postavou, natož tak komplikovanou a mnohoznačnou, jako byl Egon Bondy, a nakonec stvořil fiktivní love story s odlišnými jmény i osudy. Proč se Bondy ve filmu jmenuje Ivan Heinz a Záviš Kalandra a Karel Teige jsou spojeni do jedné postavy jakéhosi kritika Viktora Lukase? Proč má Bondy s Krejcarovou dítě a proč ona emigruje do Paříže? Řekněme, že jména a detaily nejsou podstatné, ale Bondyho postava tu působí pouze jako levičácký namyšlený a naivní hejsek, který se, pomatený svou dívkou a vidinou vlastní slávy, nakonec málem stane v akčním finále obětí režimních procesů (o nichž se ovšem nic bližšího nedozvíme).
Připadá mi to hodně polovičaté – je to o Bondym, není to o Bondym, je i není to o konci čtyřicátých let, tématem má být slovy režiséra vzpoura a touha po svobodě, ale ukazuje jen mladou dvojici naivně si hrající a riskující. Z jedné z klíčových postav českého undergroundu nejen padesátých let se stal pouze „marxist levý“, píšící převážně vulgární básně. Jistě, každý může mít z Bondyho raného díla rád něco jiného, škoda jen, že výběr byl jednostranný, ostatně jako celá postava Bondyho (umocněná podáním Kryštofa Hádka). Ti, kdo o něm nic netušili, na tom po zhlédnutí nejsou o moc lépe, a ti, kteří ho trochu znají, budou spíš naštvaní.
Když spoluscenárista snímku a osobní přítel Egona Bondyho Lubomír Drozd, nadšený Bertolucciho Snílky (2003), začal psát scénář ke 3 sezónám v pekle, chtěl být na jedné straně věrnější předloze Prvních deseti let a na druhé straně by do filmu rád přenesl více surrealismu a bondyovského totálního realismu. Bohužel se tak nakonec nestalo, ať už příklonem k předloze nebo k výraznější poetice. Nakonec snímek zůstává jen dobře řemeslně udělanou, „navoněnou zdechlinou“, řečeno slovy kritika Kamila Fily (Aktuálně.cz). Na české poměry dobře udělanou.
Ale není to málo, když ani u jednoho z těch dvou filmů není zřetelné jasné tvůrčí gesto? Nakonec tu máme dvě love story, jednu v letech čtyřicátých, druhou současnou. Nedalo by se mířit hloub? Nemohl by z konkrétních příběhů povstat pravdivější obraz doby minulé či současné? Opravdu stačí tak málo, že to je „dobře udělané“? Co jsou to vlastně ty „české poměry“? O tom by se u nás měly točit filmy.