Hřebejk a český film v nesnázích

Marně se už dlouhou dobu ptám, proč země Kafky či Haška natáčí tak ploché hrané filmy plné kompromisu; snímky, v nichž chybí jakákoli odvaha či hloubka, kterou dnes vidíme v kinematografiích, jako je třeba francouzská či maďarská. A co více – proč je tato středoproudá kinematografie tak ceněná nejen samotnými diváky, ale i kritickou obcí (Český lev, porota na MFF v Karlových Varech)? Odpověď kupodivu není tak složitá – tvůrcům, divákům a kritikům to stačí. Většinou.

Hlavním problémem snažení Hřebejkova týmu (v tradiční sestavě scénář Petr Jarchovský, produkce Ondřej Trojan a suita dobrých a známých českých herců) je podle mého názoru v obou „filmech ze současnosti“ samotný cíl, který si tvůrci vytyčili. Režisér chce zobrazit ne zrovna páteřní českou společnost s plejádou pokřivených malých lidiček s jejich rodinnými peripetiemi a malou českou polistopadovou „zaprděností“, zároveň ale touží diváky pobavit a ukázat jim hezkou kameru a pár slušných hereckých výkonů. Příliš mnoho najednou. A nic z toho pořádně. Zatímco v Horem pádem (2004) musí mít Jiří Macháček rozštěp, malé IQ a spolu s vyholeným Jaroslavem Duškem fandit Spartě, aby komičnost byla zaručena i pro ty méně chápavé, v Krásce v nesnázích není naštěstí vyloženě komických scén tolik jako v ostatních Hřebejkových filmech. Film není tak pitvorný jako ten předešlý, což je jistě pozitivum, na druhé straně mnohem více sází na prvoplánové emoce. Přesto mu chybí, podobně jako ostatním dílům tohoto režiséra, jednota zacílení i stylu a nosná myšlenka.

Rozum a sex

Kráska v nesnázích má především dvě nesourodé vyprávěcí linie. Tou první je příběh jako vystřižený z červené knihovny, jenž variuje klasické téma „rozumu a citu“ (zde spíše „rozumu a sexu“) a vznikl na motivy stejnojmenné básně Roberta Gravese, kterou zpívá v úvodní scéně filmu zpěvačka Radůza. Marcela se rozhoduje mezi sexuálně zdatným, ale chudým, momentálně navíc uvězněným podvodníkem s auty, a postarším bohatým podnikatelem, který emigroval do Itálie a restituuje v Česku dům. Velmi staré dilema, s jistým potenciálem životního rozhodnutí a hloubky, jež bylo napsané a natočené již na tisíce způsobů a málokdy tak ploše. Zde zůstalo okořeněno jen několika výstižnými scénami rodinných rozepří s despotickým otčímem Richardem a Marcelinou matkou, upocenou od kompromisů, jež dělá mezi manželem a dcerou.

Druhou linií filmu je panoptikum českých malých lidí, kteří mají patrně odrážet naši současnost. Najdeme zde nejen zloděje aut („Automechanik nebo zloděj, to máš dneska to samý.“), ale i úlisného právníka, parkujícího na místě pro invalidy, faráře dbajícího jen o svůj prospěch či fanatickou sektářku, jež byla před revolucí vášnivou komunistickou učitelkou. Do této kaluže, rozvodněné nedávnými povodněmi, přijíždí zidealizovaný emigrant Evžen Beneš (nomen omen), mravně čistý muž s šarmem a velkorysostí, kterou mu umožňuje především tučné konto, jež zdědil po matce, která se v Itálii dobře provdala. Vlastní vinice v Toskánsku a čte Kunderu v originále. Češi mu ubližují (ukradnou mu auto, snaží se ho obrat o dům), on je však mravně převyšuje, pomáhá jim a nakonec jim ukáže, že není zase tak hloupý, aby se nechal ošidit. Jak to celé dopadne, je nasnadě. Obě linie jsou černobílé, schematické a především mi uniká samotná idea filmu. Chtěla snad Kráska sdělit, že je správné rozhodnout se pro zabezpečeného bohatého muže a podvádět ho se sexuálně zdatnějším? Nebo že emigranti mají lepší morální profil, protože jsou bohatší a mohou si to „dovolit“? (Viz Benešova věta při tahanicích o plácek před jeho zrestituovanou pražskou vilou: „Já ty peníze na rozdíl od vás nepotřebuju.“).

Dosti podobná zjednodušení se objevují i v předešlém Hřebejkově filmu, kde se česká zabedněnost projevuje netolerantně a rasisticky. Hodný emigrant Martin (Petr Forman) je jediný bez předsudků a žije v Austrálii se svou ženou snědé pleti, zatímco tady v Česku jsou všichni hloupí, netolerantní: od převaděčů uprchlíků, fotbalových hooligans až po Martinovu matku, která s nechutí trpí „ty saze“ na Žižkově. Hřebejk v obou filmech načrtl nepříliš pravděpodobné situace a extrém­ní, ploché typy lidí; chtěl se „zamyslet“ a „pokárat je“. Několik „malých“ jedinců však nezobrazí skutečné problémy, v nichž se tato země (a jakákoliv jiná) nachází. U tohoto „autora“ se nejedná o žádný kritický pohled, protože je šablonovitý a snaží se být vlastně shovívavý (jsme takoví a nakonec se tomu přeci zasmějeme). Jakoukoli kritičnost rozmělní „malým českým humorem“ s několika vtipnými rodinnými scénkami, které Hřebejk umí asi ze všeho nejlépe („lžičkám“ z Pelíšků se zde vyrovnává „slizký strýček Richard a sušenky“).

Malý, ale náš

V Horem pádem je jeden moment, který se výše popsanému vymyká: je to scénka v cele předběžného zadržení, kde jsou dva tatíkovsky bezmocní policisté, kteří si nevědí rady se zadrženými drzými zlodějíčky, stěžují si na „šikanu“ a domáhají se „plnohodnotné stravy“ a svých „práv“, jimž je nakonec s nevolí vyhověno. Situace, jež v sobě skrývá osten namířený do těch správných řad, navíc velmi přirozeně natočená i zahraná. Ačkoliv film sám řeší dnes módní diskriminaci menšin, v této scéně se ukazuje úskalí tohoto pohledu i takzvaná obrácená diskriminace, kdy se pojem menšiny a jejích práv realizuje naprosto převráceně. Škoda, že v podobně odvážném duchu se neodehrává ani jeden Hřebejkův film. Skutečná společenská kritika si totiž nevystačí jen s načrtnutím několika lidských malostí a situací, musela by například mířit trochu výš v hierarchii české společnosti, minimálně na nefunkčnost policie, právního systému a špatné morálky v politice. Hřebejk na to nemá dostatek odvahy, jakožto mainstreamový tvůrce se chce především líbit. Proklamovaná hřebejkovská kritičnost je dokonce někdy názorově sporná – Horem pádem omílá českou netoleranci k menšinám tolikrát a takovým způsobem, až to vypadá, že rasismus spíše omlouvá jako „malý, ale náš“ (je až s podivem, že scénář k tomuto filmu dostal Českého lva). Přístupnost jeho filmů je dána jak stále stejným, „na jistotu“ sázejícím hereckým obsazením, tak i profesionálním „lookem“ snímku – zejména naprosto nedokumentární, reklamní kamerou s filtry laděnými do žluta a do okrova.

Kráska v nesnázích je opět formálně dosti nevyrovnaná. Zatímco zašedlé sekvence v inte­riérech se odehrávají v duchu pelíškovských „rodinných scének“ a nepostrádají jistou autentičnost, scény v Toskánsku jsou točeny v nepřirozeně ostrých barvách, jako by se jednalo o spoty cestovní agentury. Podobně stylizovaně vyzněly i klipovité prostřihy do života ve vězení či záběry z pohřbu. Nejpodivnější kombinací je pak nesourodá hudební směs – prvoplánový šlágr Glena Hansarda z oblíbené skupiny The Frames, podbízivá komponovaná hudba Aleše Březiny a Radůza, zpívající ústřední stejno­jmennou báseň Roberta Gravese (v překladu Pavla Šruta), na jejíž motivy film vznikl a jíž se tvůrčí tým v rozhovorech „obrnil“ proti kritice.

Hřebejkovy filmy ze současnosti se v podstatě ničím neliší od těch z minulosti. Zdůrazňovaná společenská problematika a zdvižený palec morálním zásadám a českému charakteru jsou spíše kulisou jeho líbivých a komediálně laděných příběhů. Jedinou potěšující zprávou tak zůstávají opravdu kvalitní herecké výkony a naštěstí relativně kritické ohlasy v českém tisku.

Autorka je přispěvatelka časopisu Cinepur.