Další pán na holení

Příznivce tvorby režiséra a animátora Tima Burtona asi nepřekvapí, že se právě jeho jméno objevuje pod stylizovaným muzikálem o vrahovi konkurujícím v počtu sťatých hlav leda Jackovi Rozparovači. Burtonovský svět byl vždycky tak trochu pohádkou, libující si v hororových a lehce morbidních tématech. Mezi jeho postavami se to hemží kostlivci (například Jack z Noční můry před Vánoci z roku 1993, u nás distribuované pod názvem Ukradené Vánoce), postavami ze záhrobí (Mrtvá nevěsta Tima Burtona, 2005) či zcela „odjinud“, jako je třeba hlavní hrdina Střihorukého Edwarda (1990) či groteskní Willy Wonka z Karlíka a továrny na čokoládu (2005). Ostatně frankensteinovský mýtus je celkem přesnou metaforou animátora, vdechujícího život neživé věci. A Burton podobně jako Terry Gilliam přešel k hranému filmu z animace, jejíž postupy nikdy zcela neopustil. Postava šíleného holiče Sweeneyho Todda tentokrát nepřichází přímo ze záhrobí, ale naopak do něj své oběti posílá v touze se pomstít. Tak jako většina burtonovských outsiderů zůstává i Sweeney osamocen ve svém vlastním světě nepochopení a pomsty, která ve výsledku pohltí především jeho samotného.

Penny market?

Černobíle pojatý thriller o lásce a mstě skládá hold francouzským melodramatům 19. století, stejně jako sešitům levných krváků, jež už svým názvem Penny Bloods prozrazují svou tehdejší nejen literární cenu. V jednom takovém dryáčnickém plátku vyšla roku 1846 povídka Thomase Pecketta Presta o ďábelském holiči jménem Sweeney Todd, jež se údajně inspirovala skutečnou událostí a brzy se stala „béčkovou“ klasikou. V této povídce šílený holič své zákazníky podřezával a úzkou šachtou v podlaze pak posílal do sklepa, kde z nich jeho společnice paní Lovettová dělala chutnou náplň do svých vyhlášených masových bochánků. Teprve britský dramatik Christopher Bond látce dodal prvek pomsty, bez něhož si dnešní sweeneyovskou legendu nedokážeme představit. Koncem sedmdesátých let minulého století tato po všech stránkách rozporuplná hra zaujala amerického skladatele a textaře Stephena Sondheima, který napsal dnes už legendární muzikál Sweeney Todd: Ďábelský holič z Fleet Street, jenž se s úspěchem ještě donedávna hrál na Broadwayi a ve svém žánru bývá považován za novum. Divadelní prkna do té doby totiž zcela jistě nezažila tolik krve a v protikladu k ní tak disharmonickou a složitou hudbu, jež byla ovlivněna tvorbou skladatele Bernarda Herrmanna, proslulého zlopověstným doprovodem k Hitchcockovu Psychu či Ptákům.

Kdyby ty muziky nebyly…

Burtonův stejnojmenný film není pouhou adaptací Sondheimova slavného muzikálu, ale spíše jeho svébytným uchopením. Nejnásilnější pudy v sobě mísí s nejkřehčími city, což se propojuje nejen v hudební partituře, ale i v hlavní postavě krvelačného holiče Benjamina Barkera. Ten se po nespravedlivém dlouholetém věznění vrací do Londýna, aby se pod novým jménem Sweeney Todd pomstil zlému soudci Turpinovi (rovněž zpívající Alan Rickman), který ho nechal uvěznit v touze mrzce odlákat jeho ženu Lucy. Barkerův dlouholetý pocit křivdy ho však stravuje natolik, že se s břitvou v ruce, podoben zvrácenému střihorukému Edwardovi, mstí celé špíně Londýna. Své břitvy nazývá dokonce „přáteli“ a v jedné ze stěžejních písní My friends jim vyznává lásku. V podání Burtonova alter ega, herce Johnnyho Deppa, se ze Sweeneyho stává spíše oběť, jejímž jediným spojením se světem je podobně osamělá paní Lovettová, chovající k Toddovi neopětovanou lásku. Špatnou kuchařku Lovettovou si v muzikálu s chutí zahrála Burtonova přítelkyně a herečka Helena Bonham Carterová, která stejně jako ostatní herci včetně Deppa sama v muzikálu zpívá, a to údajně bez playbacku. Zpěv pro herce obzvlášť v případě tak náročných skladeb, měnících neustále své tempo i melodii, musel být opravdu obtížný, avšak stává se i jedním z kamenů úrazu celého snímku. To, co snese statičtější tříhodinový muzikál, nemusí unést takřka dvouhodinový film, v němž se nevypráví pouze písněmi a scénou, ale i detaily tváří, jízdou kamery a střihem. Převzatý muzikálový půdorys má pak za výsledek nadbytečné opakování, které zpěvem vyjadřuje něco, co už je zřejmé z obrazu a naopak. A nutno dodat že zpěvem, který i přes snahy všech jinak skvělých herců nikterak hvězdný bohužel není a místy je i nechtěnou parodií. Málokdy navíc muzikálový žánr dovede film takzvaně naplno roztančit, jako to Burton dokázal ve skvostné Mrtvé nevěstě či Noční můře před Vánoci, kdy se ke slovu dostal nejen zpěv, ale i tanec a celková choreografie scén a rytmizace záběrů i střihu. Toho se ve Sweeneym až na pár výjimek, jako je zasněná píseň By the Sea paní Lovettové, bohužel nedočkáme. Mnohdy se dokonce nabízí otázka, o co lepší by snímek byl, kdyby nebyl zpívaný.

Maluj zase obrázky!

Sklon Tima Burtona mísit žánry a styly se však nejvýrazněji projevuje v animačních postupech, které pravidelně prokládá ve své tvorbě hranou akcí. Nejinak je tomu u Sweeneyho, jehož černobílý příběh ještě zvýrazňuje nebarevná paleta filmu a takřka černobílá scéna a kostýmy, s nimiž kontrastuje pouze rudá barva krve. Pro Burtona je typické, že dělá rád věci postaru a bez pomoci nových technologií. Původně chtěl sice tento film točit technikou, jakou vzniklo například Sin City, kde byli herci snímáni na zeleném pozadí, jež se pak dodělalo v počítači. Nakonec ale použil rozměrné kulisy a společně s oscarovým návrhářem dekorací Dantem Ferrettim, jenž spolupracoval mimo jiné s Federikem Fellinim či Martinem Scorsesem, vytvořili starobylou vizi Londýna 19. století. Tuto nebarevnost ještě podpořil kameraman Dariusz Wolski, jenž v postprodukci odfiltroval z materiálu takřka všechny barvy, samozřejmě s výjimkou červené. Celkový dojem je sice stylizovanou realitou, podobající se místy starým a vysátým draculovským filmům, ale zdaleka nedosahuje hravosti a nadsázky animace. Ve výsledku je nejpodařenější částí snímku jeho animovaná titulková sekvence, ze které čiší tolik jemné ironie, které se pak v celém filmu nedočkáme. Krev v něm prýští tolikrát, tak realisticky a takovým způsobem, že už se snad ani nejedná o nadsázku. Jako by se nakonec nemstil holič, ale sám ďábelský režisér.