Máme se bát konce?

„Stal jsem se rodinným archivářem – hlavně proto, že se k tomu nikdo jiný neměl,“ říká ve svém posledním románu Žádný důvod k obavám (Nothing to Be Frightened Of, 2008) Julian Barnes. Nicméně, oproti klasické představě archiváře jakožto objektivního zapisovatele a konzervátora dat je Barnes ve svém díle někým zcela odlišným. (Máme na mysli vypravěče, jakési autorské alter ego.) Zastává zde roli neodbytného komentátora historie, ke vzpomínkám a událostem přistupuje s nedůvěrou a neúnavně je reviduje, nahlíží z různých perspektiv i hodnotících stanovisek. Nadto se nezaměřuje pouze na příběh vlastní rodiny, ale věnuje se i svým „nepokrevním příbuzným“, autorům, s nimiž ho pojí potřeba glosovat aktuální otázky a vystupovat jako veřejná autorita (ať již v pozici vypravěčské nebo v reálném životě).

Těmito postavami jsou především Michel de Montaigne, Gustave Flaubert, Jules Renard a Stendhal. Ačkoliv Barnes nejmenuje nikoho z anglické literární tradice, je zřejmé, že kořeny této stylizace bychom našli v 18. století. Na stránkách prvních moderních novin, Spectatoru a Tatlera, se vytváří prostor pro neomezené komentování událostí, což podněcuje autory k tomu, aby deklarovali svá stanoviska a brali na sebe i roli soudců a mravokárců. Ať již prostřednictvím satirických návrhů na téma pojídání chudých irských dětí (Jonathan Swift) nebo fundovaných esejů o literární kritice (Alexander Pope) se role autora výrazně mění – text vždy odkazuje přímo k realitě, je součástí veřejného obrazu svého tvůrce. Barnes tuto pozici na jedné straně ctí, na straně druhé však své nepravé příbuzné zbavuje veškeré glorioly a nezranitelnosti. Stejně jako svou rodinu i je popisuje v situacích, kdy jim jejich nadřazenost a suverenita byla jen málo platná. U každého z nich je setkání se smrtí zcela lidské, tj. neradostné, někdy až trapně groteskní. Ve Flaubertově papouškovi (Flaubert’s Parrot, 1984; česky 1996) jsou Flaubertův život i smrt rozmělněny do mnoha protichůdných položek, jež nás nutí jeho osobu (či spíše konvenční představu o jeho osobě) relativizovat; zde se děje cosi podobného.

Jak oklamat smrt

Ovšem Barnes se nad své pokrevní i nepokrevní příbuzné nevyvyšuje. To, že vystupuje jako autor analyzující smrt, neznamená, že by nad ní, a tedy i nad čtenáři, měl navrch. Jeho text může být nazván esejem o životě a smrti, měřeno množstvím odkazů, faktů a zacílením na dané téma, avšak jeho tón spíše připomíná spor či litanii. Barnes své argumenty a historky podává v kvapíkovém tempu, jakoby souběžně s tepem srdce. Rytmus slov jde proti tématu, nepřítomnost pauz a nádechů brání spočinutí ve smrti. Je-li smrt v textu neustále přítomná, pak ovšem stejně hmatatelná je zde energie, která z onoho vědomí plyne (přesvědčivost je zachována i ve skvělém překladu Petra Fantyse). Mluvčí na nás chrlí své rozhořčení a nesmířenost s definitivou smrti, klade otázky a rezignuje na pózu vypravěčské vševědoucnosti a nesmrtelnosti. V duchu sporu se bouří proti autoritě smrti, vyjednává s ní a promýšlí různé hypotézy, jak ji oklamat.

Ovšem v souvislosti s těmito snahami se zde vynořuje hned několik zásadních otázek. Nemůžeme-li si zvolit nesmrtelnost, jak legitimní je domnívat se, že můžeme volit v životě? Jaký smysl mají pro jedince různá zdůvodnění smrti? Jaký smysl má útěšná představa nesmrtelnosti pro pozůstalé? A pokud je smrt svázána s Bohem, kdo jím vlastně je? Vypravěč hned v úvodu podotkne, že v jeho mládí se v rodině nikdy nemluvilo o náboženství, politice ani sexu. Avšak aby dokázal alespoň zčásti odpovědět na své otázky, je zřejmé, že musí tyto konvence překročit. Lidskou existenci hodnotí jako nepoučitelně sebestřednou a mnohdy neschopnou si smrt připustit (a svým vzdorováním smrti toto hodnocení absolutně naplňuje). Nadto zpochybňuje i již zmíněnou tendenci člověka přelstít i to, co jej přesahuje. Pascalovskou sázku o boží existenci rozvíjí o další možnosti – zejména o postavu Boha, který je ironický a na podobné záchovné manévry se dívá s despektem. „Představa, že božství lze předefinovat v něco, co vám slouží, je naprosto bizarní. Nezáleží ani na tom, jestli je Bůh spravedlivý, shovívavý, nebo jestli vás vůbec sleduje – o čemž, zdá se, máme překvapivě málo důkazů. Záleží pouze na tom, že existuje.“

Oživuje se zde doslovný význam slova religio, tedy svazek, cosi, co nemusí být vysvětleno a reálně stvrzeno, ale platí. Stejně lichá je naše snaha vyrovnat se se smrtí pomocí vědeckých argumentů. Vypravěč odmítá přijmout roli pouhé součástky ve stroji, jež se po opotřebení logicky vymění. „Neexistuje žádný logický důvod, proč by kontinuita našeho druhu měla záviset na mé smrti, vaší smrti či smrti kohokoli jiného.“ Tato nechuť přijmout vlastní osud (a zároveň nazřít, jak málo je tento osud v klíčových okamžicích odlišný od osudu druhých) by mohla působit nabubřele. Avšak tvrzení lze chápat dvojím způsobem – jako neochotu přizpůsobit se vesmírnému řádu, ale také jako přesvědčení, že ani smrt (pro nás tak palčivá) nemá pro běh univerza vůbec žádný smysl. Záměrně se zde tento spor nerozhodne, stejně jako mnohoznačná otázka smrti našich blízkých. Barnes o mrtvých nemluví jen dobře, ba naopak. Líčení posledních let života jeho rodičů či prarodičů je plné výčitek, otázek a nesmlouvavosti. Zdá se, jako by však i tento na první pohled skličující prvek představoval jedno malé vítězství nad smrtí. Mrtví z naší paměti nevymizejí – ať již proto, že nám chybějí, nebo proto, že nemůžeme zapomenout jejich chyby.

Čekání na zvonění budíku

Na vyobrazení tanců smrti se většinou kostlivec točí zvesela v kole nebo pomrkává na pošetilce z rohu. Analogicky se v Barnesově próze neustále pojí smrt s ironií. Ať již jde o výsměch vlastní snaze nezůstat zapomenut (a podstoupit tak ponižující smrt autora) nebo apostrofy čtenáře. Není možné předstírat, že se nás tento tanec netýká, protože uvažuje-li vypravěč o tom, zda se dožije dalšího slova či stránky, víme jistě, že s námi žertuje. Ale jisté není to, že se oné stránky dožijeme my. Zdá se to nepravděpodobné a nepředstavitelné, ale kdo si kdy dokázal smrt představit? Julian Barnes se této snahy nevzdává, a nepopíše-li smrt, donutí nás na ni alespoň na čas nezapomínat a vnímat život jako „pobyt v neznámém hotelovém pokoji, kde předchozí host nechal určitým způsobem nařízený budík, který nás v nějakou nekřesťanskou hodinu vytrhne ze spánku do temnoty, panického strachu a krutého vědomí, že se nacházíme pouze v pronajatém světě“.

Autorka je bohemistka.