Po deseti letech se stát rozhodl zhodnotit, jaká menšinová média vlastně podporuje.
Zhruba osmadvaceti miliony korun podporuje ministerstvo kultury každý rok šíření a přijímání informací v jazycích národnostních menšin prostřednictvím neziskového vydávání tisku a vysílání rozhlasu a televize. Tyto peníze jdou v převážné míře vydavatelům z řad různých menšinových spolků. Dodržování formálních pravidel hlídá ministerstvo kultury, kterému předkládají žadatelé vyúčtování. Kdo a jak ale kontroluje kvalitu podporované produkce a to, zda se deklarované výsledky shodují se skutečností?
Já tobě, ty mně
Hlavní slovo při posuzování projektů má třináctičlenná dotační komise, v níž valnou většinu křesel (11) zaujímají zástupci týchž organizací národnostních menšin, které také o dotaci žádají. Do komise, jež je poradním orgánem ministerstva kultury, je navrhuje Rada vlády pro národnostní menšiny. Až na naprosté výjimky probíhá hlasování členů komise jednoduše – já podpořím žádost spolku tvé menšiny, ty podpoříš zase žádost mého spolku. Ke konkurenci dochází jen zcela výjimečně – v případech, že si na zastupování jedné menšiny (či vyjadřování v jejím jménu) činí nárok více žadatelů. „Konečné rozhodnutí o podpořených projektech náleží ministrovi kultury, ale ten doporučení odborníků z komise respektuje vždy, pokud jsou dodržena formální kritéria – tedy žadatelé správně vyúčtovali minule přidělené prostředky,“ vysvětluje grantový proces Blanka Bartíková z odboru médií a audiovize ministerstva kultury.
Že podobné prostředí zavání hromadným střetem zájmů, si zřejmě uvědomili lidé z Úřadu vlády, pod který Rada vlády pro národnostní menšiny spadá. Nechali si tedy v minulém roce vypracovat Analýzu periodik vydávaných organizacemi národnostních menšin. Podobnou analýzu s názvem Hodnocení menšinového tisku v České republice inicioval sekretariát Rady vlády pro národnostní menšiny naposledy před deseti lety. Se žádostí o zpracování studie oslovil Úřad vlády nejprve Ústav pro lingvistiku a ugrofinistiku Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, ten ale namísto sebe doporučil občanské sdružení Média 007. Tato organizace se v minulosti zabývala mediálními analýzami obrazu cizinců a neúspěšně usilovala i o granty zaměřené na zkoumání fungování mediálních rad. Pro účely výzkumu sestavila tým analytiků z řad sociologů, filologů, literárních vědců a novinářů.
Čeština, recyklace a nenávist
„Dostali jsme z Úřadu vlády dva ročníky jednotlivých periodik, asi třikrát jsme se s kolegy sešli a domluvili na struktuře studie,“ přibližuje vznik dokumentu jeho editorka Barbora Spalová. Když pak byla první verze dokumentu hotová, byla předložena zástupcům Rady vlády pro národnostní menšiny. Reakce na výsledky analýzy byly bouřlivé. „Zástupci národnostních menšin zařvali,“ popsala atmosféru jedna z účastnic jednání. Autorům studie byly podle jejích tvrzení vyčítány různé nedostatky – prý nejsou jednotlivá média porovnána podle stejného vzoru, hodnotili je odborníci z různých oblastí, nebylo jasné, kolik čísel posuzovali, atd.
Některé z těchto výhrad jsou při pohledu na dokument, který již byl publikován na webu Úřadu vlády, do jisté míry oprávněné. Hlavním důvodem rozčilení však byla nejspíše některá zjištění. Autoři studie si všimli mimo jiné toho, že valná část textů v řadě podpořených periodik vychází v češtině, což se poněkud míjí se zadáním grantu. Upozornili také na časté nerespektování autorských práv (časopisy Maskil, Kereka, Srpska reč, Djurdjevak) a v některých případech nízkou úroveň textů (časopisy Kereka, Srpska reč). Podle výzkumníků například v časopise pro romské děti Kereka, vydávaného Demokratickou aliancí Romů v ČR (letošní dotace 1 648 000 Kč), „články často vyznívají jako prvoplánově návodné, poučné a moralistní, a tím i nedůvěryhodné. Používáno je až nápadně velké písmo, na stránku se tak mnohdy vejde pouze několik odstavců textu. Fotografie jsou ,recyklovány’ a stále dokola používány u různých textů. Převzatý textový materiál je přetiskován bez dalších úprav nebo komentáře, není jasné, proč jsou otiskovány právě tyto pasáže. Jako zbytečně nedbalé působí hojné editorské nesrovnalosti. Nevelká jazyková péče věnovaná překladům do romštiny bohužel snižuje hodnotu časopisu i jako zdroje dvojjazyčného výukového materiálu.“
Výzkumníci se také pozastavili nad ideovým vyzněním některých publikací. V případě časopisu Russkoje slovo (vydávaného stejně jako další podporované časopisy Afiša plus a Artěk sdružením Ruská tradice) jde o to, že „názory, které jsou v těchto materiálech, jsou více méně identické jako názory ministerstva zahraničí a ruského velvyslance v ČR“. Naopak v rozporu s oficiální politikou „mateřského“ velvyslanectví je časopis Srpska reč, psaný tradiční cyrilicí (letošní podpora 650 000 Kč), který nejen otiskuje fotografie a texty bez uvedení původu, ale především dává prostor nenávistné propagandě: „Negativně jsou líčeni: ,Západ‘ (pokaždé negativně), muslimové (téměř pokaždé negativně), Albánci/Albánie (negativně v 94 % článků), USA (81 %), NATO (76 %), Turci (57 %), OSN (53 %, nejvíce správa Kosova UNMIK v 75 % článků, pak Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii v 58 % a OSN jako takové ve 43 %). Kromě EU není žádná z těchto skupin, resp. organizací v žádném článku líčena pozitivně, tedy jejich vyobrazení je vždy buď neutrální, nebo negativní… Hodnocení Nesrbů podle toho, zda jednají prosrbsky nebo protisrbsky, je v časopise obecně prominentní (viz i seriál článků přímo s názvem Má Srbsko přátele? v číslech 16–19). Zároveň činnost, kterou časopis líčí jako protisrbskou, není diskutována, ale odsuzována bez argumentů a její vykonavatelé nejsou jen kritizováni, ale jsou i očerňováni, resp. hanobeni.“
K čemu to bude?
Na první pohled je jedním z nedostatků studie, že s výjimkou časopisu Zrkadlenie nezjišťuje a v řadě případů ani neuvádí náklad či distribuci titulů. Editorka Spalová ale hájí studii tím, že příslušné informace musejí podávat sami žadatelé o grant a Úřad vlády i ministerstvo kultury je mají k dispozici. Tato data ale nejsou veřejnosti snadno přístupná a hlavně je nikdo neověřuje. Přitom by byla zásadní při posuzování efektivity vynakládaných prostředků (jejichž výši studie také neuvádí).
Rozhodující otázkou však je, zda k takovému posuzování nakonec studie opravdu poslouží. Podle Blanky Bartíkové z ministerstva kultury bude analýza společně s připomínkami členů Rady vlády pro národnostní menšiny předložena vládě spolu s výroční Zprávou o národnostních menšinách. „Poslouží také jako zpětná vazba pro vydavatele,“ dodává Bartíková. Zda ovšem nějak ovlivní rozhodovací proces o grantech a to, jaké tituly bude stát nadále podporovat, není příliš jasné. Pro letošní rok totiž rozhodli členové grantové komise o přidělení prostředků některým titulům přesto, že měli před sebou kritické výsledky předběžné verze analýzy.