Jedna z legend tuzemské alternativní hudby, skupina Švehlík, se připomíná záznamem svého prvního koncertu.
Švehlík, zdá se mi, byl v kontextu pražské alternativní scény konce sedmdesátých let vždycky vnímán jako „ten druhý“. Extempore Mikoláše Chadimy odehrálo více koncertů pro větší davy (a jeho vedoucí mu ve svých memoárech Alternativa postavil pomník, jehož sláva se hvězd dotýká možná více než hudba samotná) a zdálo se, že je ve svém zvukovém objevování víc „na hraně“. Reedice extemporovských nahrávek se navíc všechny objevily na jediné značce (i když program Velkoměsto až v reedici), kdežto švehlíkovský katalog se zhmotňuje postupně a nahodile.
Jako když střelí do vrabců
Vedoucí osobností Švehlíku byl kytarista Pavel Richter, neúnavně experimentující s možnostmi samotného nástroje, efektů i domácího nahrávání. Měl za sebou účinkování v Zappou ovlivněné skupině Elektrobus, prošel si krátce jazzrockem a po seznámení s bubeníkem Petrem Křečanem a baskytaristou Lubošem Fidlerem se stal členem experimentální rockové skupiny Stehlík. Mimo to účinkoval v personálně spřízněných souborech FOK (to není orchestr, ale smečka, v níž před založením Manželů spřádal své bizarní příběhy a „operetky“ Lesík Hajdovský) a Amalgam.
Hodinový pořad Sny byl v únoru 1978 v sále Baráčnické rychty uveden coby Sny psychopatického děcka, pro vydání na CD byl však název zkrácen. Šlo o premiéru nové kapely navazující na skupinu Stehlík, kterou Křečan nedávno předtím rozpustil. K ilustraci bizarních poměrů v partě účastnivších se kamarádů je nutné říci, že při prvním koncertu nové skupiny nebubnoval nikdo jiný než právě Křečan. Doplňoval jej perkusista a nynější průkopník léčení hudbou za každou cenu Vlastimil Marek (Amalgam, Elektrobus, Extempore), Lesík Hajdovský a další stehlíkovec Fidler… Neutuchající vzájemná hudební láska a nenávist jsou zkrátka náročné sudičky. Výsledkem jejich díla je roztříštěnost tvorby všech zúčastněných. Jako by se bránila uchopení a poznání vcelku.
V pasti vlastního humoru
Neujasněnost a mnohohlavost je v programu velice dobře slyšet a více či méně prorůstala celou kostrbatou historií Švehlíku. Na jedné straně stál Richter, toužící po divokém elektrickém hřmění, netradičních zvucích a „vyšších formách“ – minimalismu, neevropských hudbách. Vytvářel sice cosi, co později kdosi označil za „české King Crimson“, a naznačil, že tvrdá kytarová hudba nemusí nutně končit v bažinách hardrockového buranství, veškerou intenzitu ale neustále shazoval postojem sarkastického raracha s neodolatelným nutkáním ironizovat a pitvořit se – „přichází jaroch, och,“ piští v prvém ze čtyř ročních období programu. Docela chápu, že se mu art rock mohl zdát příliš nabubřelý, jedním dechem ale musím dodat, že Švehlíku vysloveně prospěl pozdější přechod k angličtině. Richter v ní umí zpívat.
Protipólem byl Lesík Hajdovský, jehož příspěvek, osmnáctiminutový Podzim s textem manželky Kateřiny, ukazuje autorovy folkové kořeny a směřování ke krystalicky čistým písňovým tvarům, jaké později bude lze slyšet v jeho dodnes neprávem přehlížené sólové tvorbě. Tady to jaksi skřípe, setkání výrazné, dramatické zpěvové linky, textu nestydícího se za velká slova, nadupaných riffů a dlouhé stopáže působí neústrojně a pateticky.
Jinde se skupina zase až příliš pitvoří. Voicebandové vsuvky a linguafonické pasáže jsou zajímavá věc, ale musejí se dělat s vážnou tváří, jinak takové „hraní na hubu“ rozhodně nemůže fungovat. Ale tak nějak se tu už začíná hlásit bizarní poetika „pražské grotesky“, přítomná v tvorbě o pár let mladších, takzvaných novovlnných kapel (Dybbuk, Jasná páka, Krásné nové stroje…), i když na platformě dlouhometrážního rocku.
Co se nedozvíme
Kdejaký neduh by byl odhalen a korigován či ponechán, kdyby skupina nahrála pořad ve studiu, byť domácím. Bylo by možné opravit přehrávající vokály, možná vypustit nějakou příliš dlouhou pasáž, mix nahrávky by prozradil, kde kapela chtěla být zemitější a kde lehčí… K tomu ale nedošlo a posluchači musí stačit amatérský živý záznam, tedy záležitost spíše dokumentární hodnoty – koncert se odehrál, vznik nové experimentální kapely byl pokládán za událost, její další tvorba měla nespornou kvalitu. Výborně. Co je ale míněno vážně a co je omylem, která pitvornost je přehnaná záměrně a která je nedopatřením, to se z CD bohužel nedozvíme, proto Sny zůstávají záhadné… inu jako nějaký živý, zmatený sen. Pavlu Richterovi a spol. byla asi nejednoznačnost opravdu dána do vínku.
Švehlík: Sny. NextEra 2009.