Wolf Eyes

Hlukovou hudbu od počátků provází snaha tvůrců vysvětlovat její podstatu posluchačům; futurista Luigi Russolo v manifestu Umění hluku (L’arte dei rumori, 1913) tvrdil, že „hudební zvuky jsou příliš omezené svou barvou“, a zapojením hluku do hudby se snažil tato omezení překročit. Kmotr japonského noisu Masami Akita vytváří hluk angažovaný – bojuje za práva zvířat a zaujímá jasný postoj k pop music („pokud hlukem myslíme nepříjemné zvuky, je pro mě hlukem populární hudba“), scéna současné hlukové elektroniky kolem labelu Raster-Noton se stylizuje do role sonických vědců – pomocí ostrých elektronických vrypů a bolestivého šumění zkoumá hranice zvukových frekvencí a tím i omezení lidského ucha.

Rituální tance pro naprosté diletanty

Skoro to vypadá, že dělat hluk jenom pro „zábavu“ je přístup polovičatý. Pokud ale někdo tento dojem vymazává a přistupuje k hlukové hudbě bez vedlejších tendencí, jenom za účelem „hluku pro hluk“, jsou to američtí Wolf Eyes – s hlukovou materií nakládají až hédonisticky, není ani nijak překvapivé, že k vydávání desítek svých nahrávek přistupují DIY způsobem. Hluková hudba je pro ně nejsnazším způsobem, jak od posluchačů získat okamžitou reakci, ať už kladnou nebo zápornou. Na otázky, proč zrovna hluk, v rozhovorech odpovídají sebejistě – chtějí dělat co největší zvukový nepořádek, nekompromisní skladby, adorují všechny netalentované muzikanty, kteří si doma na koleni lepí magnetofonové pásky anebo jenom mlátí čímkoliv do čehokoliv.

„Neposlouchám moc současné hudby, ale baví mě všechno, co je trapné,“ říká jeden z nich. Jako by jejich jediným meřítkem byla nekompromisnost, jedinou známkou kvality zvuk, který co nejvíc skřípe, sténá, rozbíjí a destruktivně objímá každý hudební nástroj, který se Wolf Eyes dostane do rukou. Svoji hudbu nevysvětlují, není to potřeba. Přesto jsou právě oni možná jedinou noisovou kapelou, na jejíchž koncertech se „tančí“. Člen kapely John Olson často „prostě jenom vidí, jak z organické masy publika občas vyletí nějaké tělo“. Rituální tance pro naprosté diletanty, kteří nemají čas přemýšlet nad tím, jestli to, co zrovna vychází z pódia, je hudba nebo ne.

Nekřesťanský hybrid

Michiganská kapela Wolf Eyes, která vznikla v roce 1996, má na kontě kolem sto padesáti releasů, její členové zároveň fungují v desítkách vedlejších projektů – Wolf Eyes tedy spíše než standardní kapelou jsou společenskou sítí, v jejímž středu pulsuje trojice Nate Young, John Olson a Mike Connelly, a od nich se pak směrem ven odrážejí rozličná seskupení, labely, vydavatelství, která udělají několik kazet a zase zaniknou; desítky projektů s názvy jako Words Of The Incryption Convict nebo Have You Seen The Shining? pomáhají dotvářet mytologii kolem Wolf Eyes už svou existencí. Jediné, co po nich ve vzduchu zůstává, je hluk. Hluk, který publicista Nick Cain z časopisu The Wire popsal jako „nekřesťanský hybrid, jenž do sebe vcucává industrial, free jazz, hardcore i avantgardní elektroniku a plive je ven jako sonickou smršť“.

Hudební vývoj Wolf Eyes prakticky neexistuje. Stále se snaží dělat hudbu, která je natolik přímočará, že publikum provokuje k bezodkladné odezvě. Člen kapely John Olson se tohle naučil už v době, kdy mu bylo sedm let a jeho matka mu koupila bicí soupravu. „Bezhlavě jsem do toho mlátil a matka se sestrou tančily. Líbilo se mi, že na moji hudbu někdo reaguje instinktivně. Tehdy jsem si uvědomil, že chci dělat jenom takovou hudbu, která mi zaručí okamžitou zpětnou vazbu.“ Přes mezistupeň v podobě punkových kapel, které hrávaly na rozladěné nástroje, se Wolf Eyes dostali k současnému zvuku, a to je jednoduše tak, „že vzali zvuk těch starých punkáčů a udělali ještě něco daleko horšího“.

Páteř hudby Wolf Eyes pak logicky spočívá v živých vystoupeních, která jsou téměř vždy kompletně improvizovaná, a jednotliví členové kapely se podle svých slov dost často diví, co za zvuky jsou schopni vydat jejich kolegové – ať už pomocí kytar, podomácku vyrobených mašinek („občas to musíme slepit žvýkačkou, aby to vůbec drželo pohromadě“) nebo železných tyčí, kterými mlátí do všeho kolem. Často ale rezignují na přímočaré sonické ataky a vžívají se do rolí tvůrců hudby, která se kolem posluchačových uší spíš zrádně plíží. V jednom momentu může připomínat klaustrofobický soundtrack k prvnímu Vetřelci, jindy je jen natolik beznadějná, že by ji posluchač za ohlušující hluk ještě rád vyměnil.

Na vrchol pyramidy

Vzhledem k počtu releasů Wolf Eyes a řadě bočních projektů je skoro s podivem, že v kapele nikdy nedocházelo k větší fluktuaci členů. Jediná důležitá změna se udála v roce 2006, kdy Wolf Eyes opustil kytarista Aaron Dilloway. Shodou okolností se tak stalo právě po vydání alba Human Animal, které z nekonečné diskografie Wolf Eyes trčí nanejvýš okatě. To vyšlo na legendárním labelu Sub Pop a kapelu katapultovalo do nejvyšších pater noisové pyramidy.

Se čtyři roky starou deskou Human Animal se jí navíc definitivně podařilo proniknout do mainstreamu, což je statut, který většině noisových hudebníků uniká (naprostá většina jich po něm ani netouží). Už na prvním turné Wolf Eyes naznačili, že mají schopnost zaujmout více posluchačů, než je u podobné hudby zvykem. Jako svůj support si je totiž vybrala kapela, která také obcuje s hlukem, přistupuje k němu ale z jiného směru, bere ho jenom jako doplněk – řeč je samozřejmě o Sonic Youth. Úspěchu zmiňovaného alba kromě zvučného jména vydavatelství pomohla i legenda freejazzového saxofonu, Anthony Braxton. Ten svým přidušeným nástrojem dokázal rozčísnout neprostupné hlukové zdi a vytvořit tak unikátní zvuk, v němž se temné industriální bouchání do podlahy snoubí s výkřiky saxofonu a přeexponovaným zurčením analogových mašinek. Výsledkem je nejen téměř dokonalé noise industriální album, ale také deska, která toho pro propagaci této hudby udělala v posledních letech víc než kterákoliv jiná.

V současnosti Wolf Eyes vydávají stále stejná kvanta nahrávek, zorientovat se v nich je úkol téměř nadpozemský úkol – a také snad i zbytečný. Jejich hudbě se totiž člověk nejsnáze přiblíží na koncertech. Wolf Eyes rozetnou mračna nad Prahou 20. května 2010 v divadle Archa na festivalu Stimul. O dva dny později pak zavítají i do Brna, kde zahrají na dvacátém vydání kultovní klubovky Heavy Mental v klubu Fléda.

Autor je hudební publicista.