Dotknout se zvuku

Jednou ze zásadních tužeb člověka je neustále hledat nové podněty, zakoušet neznámé situace, vyhnout se stereotypu, jenž pro mnohé posluchače znamená jízdenku přímo do pekla. Existují druhy hudby, které fanoušky zavedou do nepoznaných končin s téměř stoprocentní jistotou. Opravdu tajuplné hudební krajiny ale představují jedině field recordings, tedy autentické zvuky nahrané v jakémkoli prostředí, jež je z různých důvodů zajímavé; pokud se mikrofonu chopí vnímavý tvůrce sound artu, přírodovědec nebo prostě hudebník, vyjde navíc najevo, že inspirativní to může být opravdu všude.

Námitka, že field recordings není hudba a z toho důvodu o nich nemá cenu jako o hudbě ani přemýšlet, je možná funkční, při správném naladění posluchače (a podle bonmotu, že hudba je všechno, co se jako hudba poslouchá) se ale otevře téměř nekonečné zřídlo hudebních zkušeností.

Ačkoliv jsou autentické field recordings (někdy také nazývané terénní nahrávky) čím dál populárnější a jejich zařazování nejenom do ambientu, ale i do indie rocku nebo folku už je téměř standardním postupem, prapor tohoto subžánru neustále drží label, který se jim věnuje už dlouhé roky. Britská značka Touch Records, která příští rok vstoupí do čtvrté dekády své existence, dokazuje, že ani třicet let fungující vydavatelství se hudebně nemusí točit v kruhu. Nejlepším důkazem je několik jím vydaných posledních desek, které spojuje neotřelý náhled na fenomén field recordings a jeho použití z různých pozic.

Zachytit sledě při lovu

Londýnská experimentátorka na poli field recordings Jana Winderenová přistupuje k autentickým zvukům přírody spíše z pozice bioložky než hudebnice. V Oslu vystudovala matematiku, chemii a věnovala se i studiu prostředí, ve kterém žijí ryby. Tahle specializace ji předurčuje především ke zkoumání neslyšené hudby vodních ploch – potoků, řek, ale hlavně hlubokých severských moří. Materiál ke své aktuální nahrávce Energy Field posbírala především v Barentsově moři, zakotvila ale i na otevřené hladině kolem Norska a Grónska. Přestože její třískladbová nahrávka začíná skučením psů a kvílením větru, hlavní téma desky vyvstane v momentu, kdy ponoří hydrofon pod hladinu. Známé zvuky zvířat a větru se poté mění v pouhý prolog k příběhu, který se odehrává v několikametrové hloubce studených severských vod.

„Cílem mé práce je představit lidem zvuky z míst, kde by je nikdo nehledal – kvůli tomu se také musím hodně zabývat technickou stránkou věci. Na vydolování zvuků z hlubin moře potřebuju ty nejcitlivější hydrofony.“ Řídí se známým bonmotem, že hlubiny moří jsou stejně fascinující jako daleký a neprozkoumaný vesmír. „Lidé často ignorují vodu a nepřikládají jí takový význam – což je zvláštní, když si člověk uvědomí, že vodní plochy zabírají téměř tři čtvrtiny naší planety.“ Když nahrává zvuky sleďů a tresek, které se orientují ve svém prostředí, může to znít jako dialogy mimozemšťanů. Přestože je její deska plná neslyšených zvuků, stále působí intimně.

Hukot neviditelného města

Na rozdíl od Jany Winderenové, která k zaznamenávání přírodních zvuků přistupuje téměř dokumentárně (cesty za zvuky vždy ilustruje i fotografiemi z míst), švédský soundartista a hudebník BJ Nilsen své zdroje striktně tají. Nahrávky z cest po světě mu slouží jenom jako počáteční materiál – finální nahrávku vždy doplňuje ostrými elektronickými vrypy a hraje i na „klasické“ hudební nástroje. Jeho letošní deska The Invisible City (která navazuje na jednu z nejlepších žánrových nahrávek roku 2007, opus The Short Night) dokonale naplňuje význam svého názvu. BJ Nilsen, jehož zvukové eskapády jsme mohli slyšet na loňském ročníku bratislavského festivalu Next, zhudebňuje koncept města jako něčeho organického, co nás obklopuje zvukem a vytváří si vlastní principy fungování. Popírá tedy rozdělení zvuků na „přírodní“ a „uměle vytvořené“ a město vnímá jako úl, který vytváří vlastní meditativní hučení.

Přestože v minulosti spolupracoval třeba s ikonou žánru Chrisem Watsonem na všeříkající nahrávce Storm, na aktuálním počinu se vůči kolegům s mikrofony vymezuje: „Dobrá nahrávka nevznikne tak, že přijdete na libovolné místo a zapnete tam mikrofon.“ Nahrávky proto modifikuje až k nepoznání. V jeho případě tedy není důležité, odkud původní materiál pochází nebo za jakých okolností byl nahrán – Nilsenovi slouží jenom jako odrazová rampa do prostorů, kde se ve vrstvách potkávají zvuky nejen nepoznané, ale i neidentifikovatelné. Výsledkem je znovu album, které bude někdo letos těžko překonávat. BJ Nilsen se soustředí na zvukové procesy, jež člověk snadno ignoruje – dokáže z nich ale poskládat desku, již lze ignorovat jenom stěží.

Velrybí katarze na jižním pólu

Kmotr field recordings Chris Watson, který nahrávání zvuků po celém světě věnuje podstatnou část své kariéry (první zářez do historie hudby udělal jako zakládající člen Cabaret Voltaire), se ve svém posledním projektu nejvíc přiblížil dokumentárnímu přístupu k nahrávání. Pro chystaný pořad BBC The Frozen Planet natočil autentické zvuky jižního pólu, které pak předložil posluchačům bez jakýchkoliv dodatečných úprav. Jeho padesátiminutová skladba A Journey South, která je zdarma ke stažení na www.touchradio.org.uk v rámci platformy Touch Radio, tak spíše než experimentální nahrávku připomíná zvukový cestovní deník – přesto je poslech strhující.

Chris Watson v reálném čase komentuje Bohem opuštěnou Antarktidu, často se ale odmlčí a nechá vyniknout zvuky křupání sněhu, kolonie tučňáků, praskání ledu. Když se pak do téměř úplného ticha jednoho z nejopuštěnějších míst na planetě ozve agresivní frkání proplouvající velryby, dočká se posluchač takové katarze, jakou mu zaručí málokterá „opravdová“ hudba.

Autor je hudební publicista.