S kolegyní jsme v kavárně nakously téma, že v Česku jsme experti na to, co nejde. Všechno je potíž, argumentů proti je spousta, do aktivity se nikomu nechce a čeká se, až problém sám vyhnije. Konkrétně šlo o nedostatek míst v mateřských školkách.
Raduj se, když nedostaneš kouli
Říká se, že peníze jsou (i v kultuře) až na prvním místě. Grantová komise pro oblast divadelního umění na Ministerstvu kultury ČR (MK), se pro nedostatek finančních prostředků rozhodla nepodpořit mimo jiné divadelní festivaly a přehlídky. Komise míní, ministr mění. „Návrh komise nepřidělit žádné dotace festivalovým projektům nebyl akceptován ministrem kultury, který pověřil ředitele odboru umění a knihoven nadprůměrně hodnoceným festivalovým projektům dotace poskynout s tím, že chybějící finanční částku je třeba hledat snížením dotací v ostatních dotačních okruzích. V tomto smyslu byla provedena částečná korekce návrhu odborné komise,“ sdělilo MK lakonicky na svých internetových stránkách. Přerozdělujme, rozmělňujme.
Minitr kultury Václav Riedelbauch jakožto člen úřednické vlády je aktivní, až to jednoho mrzí. Kauza „prioritních akcí“, na které rozdělil peníze sám, podle vlastního (nezveřejněného) klíče, už médii proběhla. Jako členka taneční grantové komise mám omezenou možnost se k něčemu vyjadřovat – první, co udělá ten, kdo zasedne v komisi, totiž je, že podepíše mlčenlivost (a po pravdě nevím, zda se nevztahuje také na tuto zprávu o vlastní existenci podpisu mlčenlivosti). Přesto jako novinářka musím konstatovat, že argumentace, kterou jsem při diskusích na ministerstvu z úrovně ředitele příslušného odboru slyšela, byla mizerná a nekompetentní. A to jsem nečekala žádné zázraky, řídíc se skeptickým heslem svého přísného gymnaziálního matikáře: „Mysli vždycky na nejhorší a pak buď mile překvapená, žes nedostala kouli.“
Tři body pro ministra/ministryni kultury
Jsem daleka toho, abych psala předvolební agitku. Přesto se nabízí rekapitulace, co by bylo záhodno po příštím ministrovi či ministryni kultury tvrdě chtít. 1. Přesné pochopení situace kultury (včetně divadla a tance) v Česku, argumenty založené na analýzách (například: Jaký dopad mají prachmizerné granty na sociální situaci umělců? Co by se stalo, kdyby „podvyživení“ umělci zamířili na pracák? Když stát investuje do uměleckých škol, nemaří svou investici podfinancováním kultury? Co se stane, pokud se granty zvýší/sníží – s ohledem na pracovní místa, ekonomické přínosy v té které umělecké oblasti? Atd.). Klíčoví lidé na ministerstvu by si měli přestat myslet, že vše podstatné o kultuře se dozvědí, když nasypou čísla do pofiderních srovnávacích tabulek. 2. Systematické řešení financování kultury. Není možné každoročně čekat, kolik drobků ministerstvo financí, sestavující rozpočet, do kultury zamete, a pasovat umělce na prosebníky. Možné zdroje peněz na kulturu jsou přece jasné a napříč Evropou dávno vyzkoušené: příkladně loterie (i když to stát už jednou zfušoval), podíl na zdanění hazardu, na spotřebních daních z tabáku a alkoholu, autorská práva… 3. Maximální zprůhlednění celého dění na ministerstvu, a to včetně toho, že si lidé, kteří rozhodují, povedou otevřený kalendář, aby bylo jasné, s kým, kdy a o čem jednali. Všechno, co u nás z principu nejde, už totiž musí i průměrně inteligentnímu daňovému poplatníkovi lézt krkem – ať se jedná o mateřské školy nebo tanec a divadlo. Zvlášť pokud se vždycky ukáže, že když se chce, všechno jde. Třeba dostat v době, kdy všichni šermují krizí (jak lehce se z vážné situace stane klišé!), tučnou dotaci na rozjezd nového festivalu.