Kdo chce zapalovat, musí sám hořet? - hudební zápisník

„Švejka vám neprodám. Vy to nečtete jako literaturu, ale jako návod, jak žít!“ křičí knihkupec na skupinku mládeže v jednom z kreslených vtipů Vladimíra Renčína. Z Rockové knihy mrtvých mám dojem, že autoru Davidu Comfortovi šlo tak nějak o totéž, o životy a především smrti, rozhodně ne o dílo.

Převyprávět „sedm osudových cest k nesmrtelnosti“, jak zní podtitul knihy, tedy příběhů o skonu Jimiho Hendrixe, Janis Joplinové, Jima Morrisona, Elvise Presleyho, Johna Lennona, Kurta Cobaina a Jerryho Garcii, chce pořádnou dávku odvahy, protože takových knih už tu bylo. Comfort objekty svého zájmu označuje souhrnnou číslovkou Sedm, a seč může, snaží se o nalezení společných rysů jednotlivých slavných mrtvých rockerů.

Někdy mu pomůže náhoda: čtyři ze sedmi zemřeli v sedmadvaceti; jindy jsou ze skříní vytahovány neuspořádané rodinné poměry, psychické a milostné problémy, drogy a alkohol i numerologie a astrologie, tedy to, čím podle autora jednotliví členové Sedmi scházeli. Tyto společné rysy všech sebedestrukcí jsou důkladně propírány ve srovnávacích mezikapitolách, oddělujících jednotlivé životopisné medailony.

Je s podivem, že do knihy nebyl zařazen kytarista Rolling Stones Brian Jones – jeho ne zcela objasněná smrt v sedmadvaceti letech předznamenala skon Hendrixe, Joplinové a Morrisona. Nebo záhadně zmizelý kytarista Richey James Edwards ze skupiny Manic Street Preachers, tomu bylo v době zmizení taky sedmadvacet. Možná je to proto, že nebyl zpěvákem, Comfortův přístup je totiž zcela ostentativní: co nejslavnější mediální ksicht, co nejméně uspořádaný způsob života, co nejproslulejší skon. Ano, tušíte správně, ta kniha je naprostý bulvár a jejímu autorovi není žádný můstek, po němž je třeba v úsilí napsat rádoby hluboký a temný tak trochu román přejít, dosti oslí. Takže nás nepřekvapí, že o Hendrixově a Cobainově smrti mluví s bohorovnou jistotou jako o vraždách. Hypotézy, že by Elvis a Morrison mohli žít, ovšem ani nezmiňuje. Samozřejmě, Kniha mrtvých bez takových hvězd? Neexistuje.

Proč se tedy zabývat takovým, navíc prachmizerně přeloženým škvárem? Pokud vás zajímají drby o tom, že Kurt Cobain a Jerry Garcia se moc nemyli, Yoko Ono konzultovala své obchody s numerologem a Elvis Presley se choval jako zcela iracionální blbeček, je to čtení právě pro vás, špíny ze životů slavných zesnulých je na téměř čtyřech stech stranách až až. O jejich tvorbě, tedy o tom, proč umírali tak slavní, se nedočteme téměř nic. Výjimkou je kapitola věnovaná Jerrymu Garciovi, autor knihy je, zdá se, fanouškem Grateful Dead a své oblíbence na její stránky zkrátka dostal, i když se mu v roce 2009, kdy byla kniha vydána v originále, nabízelo mnohem onačejší sousto – Michael Jackson (který by si v dílku úžasně rozuměl se svým tchánem Elvisem).

Osobně mne podobné informace a zveličené hypotézy moc neberou a Comfortova kniha mi na první pohled připomíná způsob, jakým je v médiích prezentována dvojice Bartošová + Pomeje: zpěvačka nezpívá, producent neprodukuje, a přesto je jaksi nelze přehlédnout, i když vás vůbec nezajímají. Rozdíl je tu zásadní: nikdo ze Sedmi, jak jim Comfort říká, takovou bulvární slávu neměl zapotřebí. Jak píši v předchozím odstavci, obrovský přínos všech zesnulých rockové hudbě je plodem jejich života a tvorby, nikoliv smrti. A smrt jej nijak nezveličila; John Lennon opravdu není Karel Svoboda, o němž se po jeho sebevraždě sluší mluvit jako o géniovi, zatímco před ní toto slovo v souvislosti s jeho osobou nepadalo (díky hudbě k seriálu Návštěvníci se mu říkalo spíš „českej Kraftwerk“).

Ještě horší je Comfortovo svádění k víře, že génius musí mít svou odvrácenou stranu a že jeho genialita se plně potvrdí až jeho smrtí. Proboha, nebuďme emo: je Bob Dylan méně fascinující osobností než Elvis jen proto, že je ještě naživu? A pokud jde o ty, kdo zesnuli mladí, jsem přesvědčen, že – alespoň někteří – mohli vytvořit ještě mnohem více nesmrtelné hudby, než stihli (Doors se s Morrisonem rozloučili svým nejlepším albem LA Woman, Hendrix i Joplinová také zemřeli na tvůrčím vrcholu). Comfort si to ovšem nemyslí a až komicky to dokládá výroky o vyhoření, konci cesty, nenávisti k hudební mašinerii… Nechci zlehčovat trápení géniů, ale nestěžoval si někdy a nechtěl se vším praštit zkrátka každý? Jako důkaz hypotézy a bernou minci bych taková slova opravdu nebral.

Mám pocit, že vše, co jsem dnes do Zápisníku naťukal, je nabíledni, jasné jako facka a vůbec darmo mluvit. Knihy podobné té Comfortově mě přesvědčují o tom, že některé věci asi není na škodu tu a tam zopakovat. Howgh.