Politické dění u nás je silně stereotypní. Na vině je ODS. I když má svá vlastní školicí střediska a spolupracuje s renomovanými odborníky na reklamní vytváření image, nápady zrovna neoplývá. A tak býváme před volbami svědky senzačních kriminálních odhalení a po volbách – pokud předvolební skandalizace nezabere – stáváme se svědky strašení návratem rudé levice k moci.
Svět je podle politiků ODS velmi jednoduchý. Buďto bude u nás demokracie, která je představitelná pouze za vlády jejich strany, anebo se navrátí přízrak diktatury. Svoboda občanů se tedy omezuje na vhození volebního lístku s nápisem ODS do připravené urny. Vždyť i koaliční partneři občanských demokratů jsou zárukou demokracie pouze v tom případě, že jsou koaličními partnery občanských demokratů.
Vydírání rudou hrozbou
Snad nejpřímočařeji vyjádřil toto chorobně modré vidění světa předseda Senátu Přemysl Sobotka. Po krajských volbách, ve kterých sociální demokracie nad ODS triumfovala, suše poznamenal, že by se nerad dočkal nové sametové revoluce. Člověk, který by měl z titulu své funkce dohlížet na zachovávání demokratických pravidel, nám tedy jen tak mimochodem sděluje: Buďto budeme vždycky vyhrávat jenom my, anebo bude třeba vyjít do ulic, abychom byli opět dosazeni do funkcí, pokud je ve volbách ztratíme. Stěží bylo za poslední léta u nás vyřčeno něco více šokujícího. Přesto se žádný politik proti tomuto skandálnímu opovrhování demokracií důrazně neohradil.
Jak známo, celá strategie ODS je založena na nutnosti pěstovat si komunisty. Bez komunistů by občanští demokraté neměli kým vyhrožovat. Je jim přitom jedno, že váha komunistů klesá. Je jim naprosto lhostejné, že v členské zemi NATO jsou karty rozdány jinak, než jak tomu bylo v rámci zemí Varšavské smlouvy. Potřebují komunisty prostě k tomu, aby mohli ignorovat požadavky občanů, poškozovat je reformami a rozhodovat za ně stejně monopolně, jako se to dělo před revolucí, jejímž zopakováním někteří z nich vyhrožují.
Na strategii ODS by se nic nezměnilo ani v případě, že by komunisté byli natolik škodolibí a sami se zrušili. Úlohu bubáka by pak převzali se vším všudy sociální demokraté. V záloze má ODS ovšem ještě také Stranu zelených. Loutka jménem Martin Bursík může být kdykoliv odpojena od svých řídících drátků a ze zelených se pak přes noc stanou nebezpeční ekoteroristé, které je třeba v zájmu modře chápané demokracie z politiky odstranit.
Pár dnů po volbách
Jedině lidovci pod vedením Jiřího Čunka mohou být považováni za záruku přetrvávání modrých hodnot. Na tom se dokáže shodnout i jinak rozhádané Téčko s Íčkem.
Vydírání rudou hrozbou bohužel není jen krajně demagogické. Stává se nebezpečným v situaci, kdy všechny ekonomické pravdy, jež vyznává zrovna ODS, jsou světovou finanční krizí zpochybněny. Z hlediska Mirka Topolánka se musí jako komunista jevit i francouzský prezident Sarkozy, který vyzývá k důsledné celoevropské regulaci finančních trhů.
Dokáže si kdo představit něco absurdnějšího? Bývalý frekventant vojenské školy lidové armády pohlíží úkosem zprava na bývalého starostu Neuilly, nejburžoaznějšího pařížského obvodu.
Česká republika pod vedením neomylné ODS prostě takhle dopadla. Její premiér sám sebe vyhlašuje za oporu stability celoevropského významu právě v době, kdy v Bruselu sílí hlasy požadující prodloužit předsednictví Francie, protože předsednictví Topolánkovy země je v krizové situaci vnímáno jako příliš velký hazard pro všechny.
Modrý kolovrátek však nic z toho nevnímá a dál tiše přede tu svou: Buď budeme vládnout my, anebo propadne celá země, Evropa a přilehlé okolí naprostému chaosu a budou zachváceny levičáctvím, jež sahá od Filipa přes Paroubka až někam k Sarkozymu. Tak takhle to vypadá v srdci Evropy pár dnů po volbách, ve kterých strana Mirka Topolánka a Přemysla Sobotky získala tak málo hlasů, až někteří vysoce postavení pravicově konzervativní politici začínají tak trochu trockisticky uvažovat o nutnosti permanentní revoluce.
Autor je sociolog.