Může se zdát, že následující komentář reflektuje situaci v české sociální demokracii. Jeho autor ale obnažuje charakter českých zelených.
Sociálním demokratům se přihodila velice nemilá věc. Jejich zlínský poslanec Melčák se stal prototypem člověka, který se díky programu své strany vyhoupl do vysoké politiky, a potom odvrhl všechno, co svým voličům kdy nasliboval a na čem založil svoji strmou politickou kariéru. Nikdy svým spolustraníkům ani voličům nevysvětlil, proč se vlastně zachoval právě takto.
Příklad poslance Melčáka až do dneška v jeho straně následovali za podobně podivných okolností další tři politici. ČSSD se oprávněně stává terčem kritiky. Je obviňována z toho, že náborem cynických pragmatiků a obyčejných prospěchářů zrazuje své voliče.
Sociální demokraté reagovali na toto porušení základních norem politické slušnosti ze strany pana Melčáka a jeho kolegů jediným možným způsobem. Veřejně se od přeběhlíků distancovali, odmítli s nimi sedět ve stejné kanceláři a posléze je ze strany, jejíž program takto okatě odmítli respektovat, vyloučili. Nic jiného jim ostatně nezbývalo, pokud nechtěli výrazně poškodit své vyhlídky v příštích volbách.
Nová politická kultura
Dejme prostor té nejbujnější fantazii a představme si, že by se situace odehrávala tak trochu jinak. Melčák, který se postavil proti své straně i proti svým voličům, by se brzy otřepal a začal by svoji stranu šikanovat. Začal by uvažovat o tom, že stranické orgány, které ho za jeho jednání odsoudily, zbaví jejich pravomocí a udělá z nich jen pouhou stafáž, která bude poslušně přikyvovat, ať už udělá cokoliv. Než tak učiní, pojistí se jiným způsobem. Vždy, když se jeho spolustraníci na něčem většinově usnesou, poběží takový Melčák rovnou za Mirkem Topolánkem a omluví se mu, že spolustraníci svůj volební program z nějakého pro něj záhadného důvodu stále ještě respektují. Vyhlédne si některou ze svých kolegyň, třeba poslankyni Orgoníkovou, a začne v ní objevovat její státotvorné kvality. Tak začne vznikat nové, zdravé, přímo milující jádro strany.
Těm spolustraníkům, kteří by snad chtěli nadále pokračovat v plnění bodů programu, kvůli nimž je jejich voliči do politiky poslali, začne Melčák vyhrožovat a neveřejně se o nich vyjadřuje velice nelichotivě. Výraz kráva patří k těm mazlivějším. Nakonec dospěje až k rozhodnutí znemožnit jim volný pohyb v prostorách poslaneckého klubu. Pokaždé, když někdo z jeho kolegů prohlásí, že se hodlá kvůli svému svědomí volebního programu strany držet, prohlásí to takový Melčák za výraz politické nezkušenosti. On přece ze svých bohatých zkušeností sám dobře ví, že programy, na něž se v den voleb přísahá, patří do kategorie výrobků na jedno použití, které je nutno hned druhý den po volbách vyhodit do netříděného politického odpadu.
Náš fiktivní Melčák si vytipuje ty body programu své strany, jež se dostaly do centra zájmu veřejnosti, a dává si dobrý pozor na to, aby je zcela ostentativně nerespektoval a překračoval. Právě v těchto bodech bude záměrně prosazovat stanoviska, která jsou v naprostém protikladu k tomu, co se kdy voličům slibovalo. Nedělá to proto, že by měl snad něco proti přímé demokracii, či že by byl přesvědčen o blahodárnosti radaru pro bezpečnost naší země, Evropy, planety a vesmíru. Ty věci ho v zásadě nezajímají. Své chování považuje za nejlepší způsob, jak voličům bez obalu naznačit, že také oni toho zmohou asi tolik jako jeho straničtí kolegové se všemi svými výbory, sekcemi a celorepublikovými radami. Všichni si musí zvyknout na to, že platit bude pouze to, na čem se dohodne on se svými nejbližšími. Pokud to ti druzí nepochopí, přinutí je k tomu třeba silou, chlubí se fiktivní zelený Melčák ve své intimní korespondenci.
Je jen otázkou času, kdy poslanec Melčák ztratí veškerou trpělivost se svými kolegy, kteří ho svou zásadovostí v podstatě jen urážejí. Nabídne jim odchod ze stranického klubu a bude čekat na to, až sami požádají o vystoupení ze strany. Tím celému národu jasně ukážou, že do vysoké politiky od počátku nepatřili, že se v ní ocitli pouze omylem. Naštěstí má naše melčákovská demokracie účinné samočisticí mechanismy, jak tento politický odpad recyklovat.
Sám premiér za to poslance Melčáka pochválí a s veškerou svou kultivovaností a mravní autoritou prohlásí, že je pro něj vzorem chování nejen českého politika, ale vůbec každého chlapa s gulama. Pozve ho na svůj příští výlet se soukromou dopravní firmou a kdesi v jižních krajích si s ním připije tuplovaným zeleným mojitem.
Tenhle od začátku až do konce zcela smyšlený příběh by zajisté působil jako stroj na úplnou destrukci strany, jejímž členem se poslanec Melčák kdysi k velké smůle svých voličů stal. V případě našeho neskutečného zeleného Melčáka je však stejný mechanismus nutno chápat jako projev zrodu nové politické kultury, přesně tak, jak to jedna z politických stran v celé své volební kampani s takovou naléhavostí avizovala.
Autor je sociolog.