Kumulace variace repetice

Ve dvou tenkých svazcích vyšly koncem loňského roku tři texty všežravého umělce Milana Kozelky. Potvrzují, že autorova prozaická tvorba je svěží, potřebná a leckomu nepříjemná. Setkávají se v nich formální um, smysl pro humor a neustálé puzení neustrnout, nepadat do pohodlných klišé, provokovat tématy, na která platí rodinná moudrost: „Možná je to pravda, ale říkat se to nemá.“

Snesitelná lehkost bytí

Knížka Údolí pod vysokým nebem je z rodu starších Kozelkových knih Ponorka a Život na Kdysissippi; je založena na vzpomínkách a pozorování autorovi blízkých figurek a prostředí. V případě Ponorky šlo o legendární olomouckou „máničkovskou“ hospodu a její štamgasty, hlavními hrdiny Údolí jsou Kozelkovy rodné Karlovy Vary a bytostný alternativec, milovník zeleného čaje a skupiny Doors, novinář Leon Havlíček. Ponorkovští štamgasti jsou, jak jsem se mnohokrát přesvědčil, osoby z masa a kostí, má­-li svou živou předlohu Havlíček, netuším. Ono to ale není důležité, mozaika anekdotických historek o tom, jak Karlovarští nastavují svá holá pozadí kanálům – jícnům magických ohnisek –, či o výtěrech za účelem zjištění, jsou-li mezi obyvateli města mimozemšťané, špikovaná slogany typu „Nejtěžší to měli skřivani v roce 1982, kdy je komunističtí faráři ve Vejprtech nutili jíst červy příborem a zapíjet rohypnol slivovicí“, neusiluje o popisnost ani plasticitu v tradičním slova smyslu.

Obraz, který Kozelka drobnými kapitolami a hesly skládá, je ale ve výsledku až nečekaně hmatatelný a bohatý na odstíny. Karlovarská idylka s mandalami a oceánem zeleného čaje se rázem mění v hororový popis špatného tripu. Velkou roli u Kozelky hraje minimalismus, s nímž zobrazuje okamžiky nudy či ubíjející banality. Máte-li pocit, že kumulace a repetice v písni Když jsem já sloužil to první léto je vynikajícím experimentálním textem, budete jako doma ve světě, kde Leonovi na radnici po větě odpovídá První náměstek, Druhý náměstek atd. a kde Leon „čte Kanta, pouští si k němu Bouleze. Varáci pořádají závody v pojídání povidlových knedlíků. Čte Hegela, pouští si k němu Ligetiho. Varáci pořádají přebor v hodu umělohmotným kýblem…“

Plesnivý chléb a nudné hry

Podobnou pasáž najdeme i v povídce Bez adresy, s deštěm v patách, kde slouží jako určité odlehčení jinak závažnějšího textu, v němž Kozelkovo alter ego Mik stráví platonickou noc s členkou Frakce Rudé armády, jíž nečekaně sugestivně vypráví o svých vězeňských zkušenostech, a po následném výslechu na StB a odmítnutí spolupráce se dozví, že byla krátce po jejich setkání zastřelena.

V povídce není místo pro třeskutý humor, naopak jí prostupuje atmosféra velkého stesku. Díky tomu vidíme, že Kozelkův jazyk není jen trikem hospodského baviče, ale má univerzálnější schopnosti. Pod slupkou, řekněme, salonního arzenálu triků se hemží mnoho temnějších a hlubších překvapení, která dokážou ohromit, aniž by autor padal do rozhrkanosti koláže.

Naplno se tu projevuje také Kozelkova stylová i ideologická spřízněnost s Egonem Bondym. Stejně jako Bondy dokáže udělat (nejen) z Prahy magické místo, kde legendy a zázraky nejsou nemožné, a zapojit do textu své současníky, z nichž si (ovšem daleko víc) střílí. Bez adresy, s deštěm v patách svou situací (setkání hrdiny s dívkou z radikálně levicové teroristické organizace) trochu připomíná Bondyho Týden v tichém městě, Mik v jednom rozhovoru interpretuje Bondyho názor, že v ČSSR vládnoucí režim není socialistický, ale státně kapitalistický, a konečně jak Bondy, tak Kozelka se netají láskou k nejrůznějším guerillovým strategiím a revolucím.

Přívětivá mediální masáž zvítězí nad lží a nenávistí

Bondy je rovněž hlavní postavou nejzdařilejšího ze tří zde recenzovaných textů, Egoniášova proroctví. V něm je Kozelka ukryt celý, stručně a v nejlepší formě. V malostranské pivnici U Krále Brabantského se v létě 1989 sešla pestrá společnost, jíž předsedá Egon Bondy. Do jeho proroctví, jak to bude v Čechách za pár let s uměním, vnesl Kozelka pregnantní, nesmlouvavou a pesimistickou analýzu proměny kultury posledních dvaceti let. Přísedící – Tvrdohlaví, Václavové Havel i Klaus, duo Burian a Dědeček, John Bok, Petruška Šustrová, Jiří Kuběna, Magor a mnoho dalších – se čím dál ožraleji a zmateněji odmítají vzdát svých milovaných snů a klišé. Sbírka karikatur je omezena na své nejzákladnější rysy: Klaus si padá do oka s Knížákem, Magor páchá protestní striptýz, Jan Rejžek a sekerníci z Melodie se stavějí do rolí ochránců demokracie, Jiří Kuběna osahává Petra Nikla, disidenti se bahní ve svém utrpení, toužíce po oficiálním uznání svých zásluh a bronzových pomnících, Rafani šišlají a házejí dudlíky… Vysoké se tu střídá s pivně nízkým, bolestivě trefné příměry s prvoplánovými sprosťárnami, „legendy undergroundu“ jsou trapní strejcové, některé postavy blábolí v jakémsi minimanickém kruhu neustále totéž, text, který se zpočátku jeví jako analytická antiutopie, se hroutí do sebe tak, jak se stává umanuté „hospodské politice“.

Kozelkova předchozí próza se nesla spíše v duchu Údolí pod vysokým nebem, v Egoniá­šově proroctví vyplouvá naplno na povrch to, co v předchozích knihách jen probleskovalo mezi úsměvnými situacemi. Nevím, dá­-li se říci, že v těchto třiceti stránkách nepříjemné nesmlouvavosti a trapnosti Kozelka předkládá svůj manifest, rozhodně se ale jedná o jeho dosud nejlepší prózu.